Pohádka o knížecím člověku.

Pohádka o knížecím člověku.
Sněhové prádlo vlnám odňala, zří roztouženě v dál, kde domův rysy, nad nimiž perutě noc rozpjala, jak zámky kouzelné v povětří visí. Již temno zachytlo ji vilnou objetí, s tesknotou odvaha se v srdci mísí – vždyť nožka míhavá tmy sítím uletí! Jak ptáče na podzim uniká v teplý jih, jak laňka utíká, již plaší dívčí smích, a větřík uhání přes kvítků směsici – tak spěchá Kunhuta hle! v rodnou vesnici. A již již k tiché chaloupce se blíží a sotva radosť svou a blaho utají. V tom zří, jak postavy se za ní plíží a stíny dva se v cestě míhají. Strach roste v ní, a radosť všecka mizí – – již těsně u sebe dva muže zhlédla cizí. Ten mladý z pohádky jak princ, jenž z bájí se vymanil, by lidský poznal svět, však starší nevlídný: lesť v oku se mu tají a urputným jak sovy jeho vzhled. Polibkem mladík spoutal ústa nesmělá, až ozvěnou se víska zachvěla. 73 Kéž věčně políbení medem s úst těch kane – ó vděkuplná slasť! – ó štěstí nepoznané! Tu starší cizinec jak démon hněvu uchopil mladíka i polekanou děvu, z bran ráje vyhnal jedním rázem oba, a bleskem srší z očí jeho zloba. Tu mladý muž se zpřímil majestátně: „Jdi s očí mi již, pedante ty starý! Řeč mizí tvá jak v slunci ranní páry – jdi! nebo půjdeš s nevděkem! Dnes pochodil bys věru se mnou špatně! Ač knížetem, své právo znám já platně, že býti smím i člověkem!“ A pedant odešel, a láska v prsou hřála, na hrudi miláčka milenka zaplesala, když šat mu hladila, jenž skrýval rysy těla, hubinku snímala, jež na rtu jeho vřela. Juž nelekala se, že tma své sítě věsí – dvě světla měla v ní, jež plála pod nebesy, jež s očí kanula v rozchvěné objetí – ó šťastná bytosti, již zář ta posvětí! Jich štěstí ukryto... Však osud, pedant starý, jim nasil lásky v blaho útrapy a zmary. Teď opuštěná dívka v pláči ve měkkém si zasteskla nad lidským nevděkem. V tom zazněl polnic zvuk a zazněl ještě blíže. Hle! rytířů co v lesklé, hrdé zbroji, 74 co vraných koní s povozy kol stojí! Slyš! známý krok – to v chatku vkročil kníže: „Ztiš pláč! Slzami zaplaveno Tvé oko blankytné juž nesmí být; já knížecí Ti chystám věno. Sem k boku mému přistup, ženo, a nech mne čílko políbit! Zem Tebe, svoji kněžnu, vítá, já snesu Ti, co nebe skytá – s mým nesetkáš se nevděkem! Ten triumf mějž má historie, ač knížecí mne roucho kryje – že umím býti člověkem!“ 75