Pohádka o knížecím člověku.
Sněhové prádlo vlnám odňala,
zří roztouženě v dál, kde domův rysy,
nad nimiž perutě noc rozpjala,
jak zámky kouzelné v povětří visí.
Již temno zachytlo ji vilnou objetí,
s tesknotou odvaha se v srdci mísí –
vždyť nožka míhavá tmy sítím uletí!
Jak ptáče na podzim uniká v teplý jih,
jak laňka utíká, již plaší dívčí smích,
a větřík uhání přes kvítků směsici –
tak spěchá Kunhuta hle! v rodnou vesnici.
A již již k tiché chaloupce se blíží
a sotva radosť svou a blaho utají.
V tom zří, jak postavy se za ní plíží
a stíny dva se v cestě míhají.
Strach roste v ní, a radosť všecka mizí – –
již těsně u sebe dva muže zhlédla cizí.
Ten mladý z pohádky jak princ, jenž z bájí
se vymanil, by lidský poznal svět,
však starší nevlídný: lesť v oku se mu tají
a urputným jak sovy jeho vzhled.
Polibkem mladík spoutal ústa nesmělá,
až ozvěnou se víska zachvěla.
73
Kéž věčně políbení medem s úst těch kane –
ó vděkuplná slasť! – ó štěstí nepoznané!
Tu starší cizinec jak démon hněvu
uchopil mladíka i polekanou děvu,
z bran ráje vyhnal jedním rázem oba,
a bleskem srší z očí jeho zloba.
Tu mladý muž se zpřímil majestátně:
„Jdi s očí mi již, pedante ty starý!
Řeč mizí tvá jak v slunci ranní páry –
jdi! nebo půjdeš s nevděkem!
Dnes pochodil bys věru se mnou špatně!
Ač knížetem, své právo znám já platně,
že býti smím i člověkem!“
A pedant odešel, a láska v prsou hřála,
na hrudi miláčka milenka zaplesala,
když šat mu hladila, jenž skrýval rysy těla,
hubinku snímala, jež na rtu jeho vřela.
Juž nelekala se, že tma své sítě věsí –
dvě světla měla v ní, jež plála pod nebesy,
jež s očí kanula v rozchvěné objetí –
ó šťastná bytosti, již zář ta posvětí!
Jich štěstí ukryto... Však osud, pedant starý,
jim nasil lásky v blaho útrapy a zmary.
Teď opuštěná dívka v pláči ve měkkém
si zasteskla nad lidským nevděkem.
V tom zazněl polnic zvuk a zazněl ještě blíže.
Hle! rytířů co v lesklé, hrdé zbroji,
74
co vraných koní s povozy kol stojí!
Slyš! známý krok – to v chatku vkročil kníže:
„Ztiš pláč! Slzami zaplaveno
Tvé oko blankytné juž nesmí být;
já knížecí Ti chystám věno.
Sem k boku mému přistup, ženo,
a nech mne čílko políbit!
Zem Tebe, svoji kněžnu, vítá,
já snesu Ti, co nebe skytá –
s mým nesetkáš se nevděkem!
Ten triumf mějž má historie,
ač knížecí mne roucho kryje –
že umím býti člověkem!“
75