Hle! hlele!

Antonín Koukl

Hle! hlele!
Ó jaké parno! Slunce žárem z dáli nás bičuje – a v nitru oheň jiný i mne i Tebe pálí... Hle, již i pot se s čílka Tvého roní, nuž, ať nám opona okénko zcloní. I v šeru komnaty prost zůstanu vší viny; jak kuřátka dvě budeme tu v houští. Běloučká opona juž v okénku se spouští – hle! hlele!.. Závojem černým den si zakryl tváře. Zřím vzhůru do okénka, hledám dívčí krásu – jak štědrá luny záře! Já šťasten spatřil tílka vděčné tahy, jež za jediný pohled pohár štěstí blahý mi skytají: zřím vlnící se vlasy, jež ku hrudi lnou jako vonné houští, zřím ještě víc – ach! – opona se spouští – hle! hlele!.. 26