Filosofům nad mrtvolou sebevraha.
(Památce † Karla Zardy.)
Že nečekal, až sletí smrť mu sama k skráni,
že dřív ji volal k sobě duší rozervanou –
teď nad mrtvolou jeho přátelé se sklání,
jichž řeči filosofií přeskvělou planou:
„Toť šílenství se v mysl vloudilo mu chorou,
že skutku toho dopustil se mezi námi –
jen člověk mohutností ducha slabou, sporou
boj nepřekoná šťastně žití nad vlnami!“
Ó stranou od mrtvoly, krkavci vy chlubní!
Vy zoufalství jste věru nikdy nad prohlubní
nestáli zničeni a nevíte, co volá
z té propasti zející. Kdož z vás neodolá
zuřivým vlnám, sedíte-li v pevné lodi
a chladně zříte jen, jak nešťastník se brodí
v prohlubni vln, jsa zemdlen, chorobného těla,
jak marně pracuje v nich ruka jeho smělá,
by v připravený hrob neklesl chvíle příští –
vy zříte hroznou vlnu, nad ním jak se blyští,
jak svírá ho a s ním juž v prohlubeň se řítí – –
však proti miliónům jedno co jest žití!?
53
Ó stranou, stranou! Teď mu nabízíte vesla,
když schvácená juž bytosť jeho vlnám klesla?
Vy voláte: „De mortuis nil, nisi bene!“
a na to spousta planých výčitek se žene
z úst vašich na mrtvolu, která neodpoví.
Ó kéž by odpovědít mohla těmi slovy:
„Že nemusil jsem zemřít, máte přesvědčení?
Vždyť tonoucí prý chytá se i třtiny,
když žíti chce. Nuž, slyšte případ trochu jiný:
což však ni třtiny té když ve vlnách juž není?“ –
54