S mlhavým křídlem listopad
na Bílou Horu s jíním pad’;
stojí tam Němci i Češi,
děla i jezdci i pěší;
stojí tam mnohý lidu voj,
za chvíli počne krutý boj,
slyšíte rachotit bubny?
Okolo Němců vpřed i vzad
běhá a svírá tlupy v řad
Verdugo, dobrodruh chlubný.
Přede dnem jižní hory svah
Poláky osul Teuffenbach,
při zbraně chřestu a zvuku;
Valonů hbitému pluku
kázáno ostřím dlouhých pik
rozrazit vzdorný Čechů šik;
příkop vzít, násep slézt srubný,
pokud je v ráži jeho lid,
tak Bukvoji děl, když vše shlíd,
Verdugo, dobrodruh chlubný.
„Vpřed, statní hoši, vpřed, jen vpřed,
udeřme zhurta v Thurnův střed...
Bravo! Teď vpadneme tady,
Anhalt kde bojuje mladý;
dbejte, by houfnic jen a děl
co nejmíň tábor Falcký měl,
prsten můj ten měj, nechť snubný,
i zlata hrst bych k tomu dal,
kdo steče násep,“ zavolal
Verdugo, dobrodruh chlubný!
Mocný byl útok v řady Čech;
cizáci mají na pospěch;
poledne v Praze už zvoní,
v zbraně hluk řehot zní koní;
kosy se lámou z dlouhých dřev,
ze svahů horských stéká krev,
úzkostně výkřik zní trubný;
prchají Češi tam i sem,
Anhalta vede zajatcem
Verdugo, dobrodruh chlubný.
V žoldácích českých zchátralých
úzkost a babský strach se zlíh’,
na všecky prchli už strany...
Slyš, v Praze zvoní! Snad hrany!
Ztracena česká korouhev,
z táboru Němcův šumí zpěv,
pyšně jak strom z jara dubný;
před Bukvou stál a zvěst mu nes’,
císaři Čechy že dal dnes
Verdugo, dobrodruh chlubný.
Darem měl všeho dost a dost:
dukáty, statky, mnohý skvost,
mimo co nakrad v té válce;
vojenským správcem byl Falce,
císařův dostal vděku list,
lotří však hanby nebyl čist
meč jeho svodorubný,
do hrobu padouch s hanbou kles’ –
v Čechách teď po něm sluje pes –
Verdugo, dobrodruh chlubný.
Takových sta k nám vzteklých psův
přiběhlo v dobách Mansfeldův,
již naše práva i žaly
ve Vídni zaprodávali;
již tyli z našich krve ztrát;
nejlépe bestiemi zvát
rod jejich hyenozubný,
po němž lid hyne tři sta let,
do sedmi pekel však buď klet
Verdugo, dobrodruh chlubný!