Po chodbách hradu duní sluhů shon,
na vítské věži zvoní smrtný zvon,
od Bílé hory letí havran hejna,
na hradě skonal Karel z Lichtenštejna.
Ten Lichtenštejn, jenž ondy jako běs
do Prahy hrůzu svolával a děs
a jako katan ukrutný, vlk dravý,
dal rubat bez milosti české hlavy.
Ó, byl to tuze, tuze hodný pán,
dal vraždit ty, jimiž byl odchován,
a chytrý byl, v svůj prospěch měl zlé zmatky,
by v zemi nejlepší si vybral statky.
Dnes dokonal, však nejvyšší byl čas,
že pekel žár mu v kosých očích zhas’
a že nebylo pomoci ni léku
oproti jeho zběsilému vzteku.
Všech svatých marně vzýval o pomoc,
tknut boží rukou skonal tuto noc,
už tělo jeho vychladlé a ztuhlé
je vystaveno ve stříbrné truhle.
Kol rakve září světel různá směs
a před ní klečí španělský kněz,
a modlí se, kdo Čech však, mimo prchá
a myslí si: Pryč kníže, zbyla mrcha!
A hlasitě je mrtvý proklínán,
dost od něho už trpěl český lán,
vždyť sirotky a hlad a bídu množil,
nu, chvála Bohu, konečně přec dožil!
No, chvála Bohu, dožil už!
A na dvoře se množí havran druž
a vůdce jejich křehce: lačná chaso,
pryč odtud, jedovaté jest to maso!
Pryč rychle, pryč radš za mnou spěšte v chvat,
ten lotřík zde byl srdcím jedovat
a katův pomocník, jenž české hlavy
dal dnem i nocí rubat bez únavy.
Ne člověk, spíš jak z žuly skála byl,
když na soudu se ondy usadil
a rebellům když mistr hlavy rubal,
nic nechvěl se, jen smavě ústy škubal.
Jím nepohnul ni žen ni dětí žal,
a kýval hlavou jen a velel: „Dál,
jen dál, jen dál ať mistr pokračuje;
dřív měl si vlasy rvát, kdo teď je ruje!
Jen dál, jen dál! Já věru nemám čas,
sta smrtí musím podepsati zas,
sta statků jest mi denně konfiskovat,
kdo nechtěl k trůnu stát, můž’ v krvi plovat!“
A havran vzlét’ a za ním všecka směs
a na věž mostní černý mrak jich kles’
a semo tamo slídě do zdí kloval
a starý havran znova vypravoval.
„Zde před čtvrt věkem veškerý náš rod
měl nad pomysl vzácný, štědrý hod,
zde po dní mnoho od večera k ránu
hlad zkájeli jsme z nejvzácnějších pánů.
Bylť Šlik nám za úděl i Budovec;
ač někdy bránila nám z drátů klec,
přec vybrali jsme, lační hodovníci,
zrak k nebi hledící z jich siných lící!
Jak naše černé ženy byly rády,
když po Čechách své konal dragonády
a po pas koně vázli v krvi brodu;
tu bylo jídla, veselí a hodu!
Těch škoda chvil, čas odnes – on co dal,“
a havran drápem hlavu poškrabal
a zobem pročechral si křídel peří.
„Kdo neviděl, ten ani neuvěří!“
„Lid mimojdoucí často plašil nás,
my vzlétli sic, leč vraceli se v ráz
a přes jich proklínání, přes hluk drzý
jsme zůstali; my zvykli tomu brzy!
Dost bylo všeho, ale čas se zvrh’,
Sas Arnim závistný sem s vojsky vtrh’
a čeští predikanti hlavy sňali,
když právě mozku jsme se doklovali.
Vše vzali nám, co skyt ten mrtvý muž,
jenž hlavy pro nás pod katu dal nůž,
jak chtěli tomu páni z vůle boží,
sám nevzal nic, jen statky jich a zboží.
Co po tom nám, jak divně čas se vlek’?
nás k němu poutá všeho rodu vděk,
ač vím, že ode dneška po staletí
sem na hody už havran nezaletí!
Ó, škoda, přeškoda, že náhle zdech’,
ač hořké byly hlavy Čechů těch;
jsouť sladší asi mnohá srdce živá,
ta, na nichž hvězda s lesklou stuhou bývá.
On obé měl, ten vlk a vzácný pán,
teď s tím srdcem bude pochován.
Zda nemoh’ nám je kdos dát pomsty darem?
leč navždy konec s české krvi varem!
Ó, žel, ó žel! Dal panský nám dřív chléb,
tož vděčně polítnem mu na pohřeb;
hej, v hejna, ptáci, v hejna, černé davy,
provoďme Lichtenštejna do Moravy!
Až rakev na vůz vloží záhy ke dnu,
já na ni jako živý symbol sednu,
vy sdružení pak, bratří černobrci,
včas hleďte doklovat se k jeho srdci!
Ať zob váš železný v tu rakev bije
a v jeho hruď! V té zavitá je zmije.
Ba jistě v ní! Tož podarem ji mějte,
leč jedovaté srdce nezobejte.“
A když vůz z Hradčan na Karlův jel most,
slít s mostní věže všechen dravčí host
a lid děl zdiven, zatajuje dechu:
„Spřež ďábla letí družně s katem Čechů.“