LICHTENŠTEJN.
Po chodbách hradu duní sluhů shon,
na vítské věži zvoní smrtný zvon,
od Bílé hory letí havran hejna,
na hradě skonal Karel z Lichtenštejna.
Ten Lichtenštejn, jenž ondy jako běs
do Prahy hrůzu svolával a děs
a jako katan ukrutný, vlk dravý,
dal rubat bez milosti české hlavy.
Ó, byl to tuze, tuze hodný pán,
dal vraždit ty, jimiž byl odchován,
a chytrý byl, v svůj prospěch měl zlé zmatkyzmatky,
by v zemi nejlepší si vybral statky.
194
Dnes dokonal, však nejvyšší byl čas,
že pekel žár mu v kosých očích zhas’
a že nebylo pomoci ni léku
oproti jeho zběsilému vzteku.
Všech svatých marně vzýval o pomoc,
tknut boží rukou skonal tuto noc,
už tělo jeho vychladlé a ztuhlé
je vystaveno ve stříbrné truhle.
Kol rakve září světel různá směs
a před ní klečí španělský kněz,
a modlí se, kdo Čech však, mimo prchá
a myslí si: Pryč kníže, zbyla mrcha!
A hlasitě je mrtvý proklínán,
dost od něho už trpěl český lán,
vždyť sirotky a hlad a bídu množil,
nu, chvála Bohu, konečně přec dožil!
No, chvála Bohu, dožil už!
A na dvoře se množí havran druž
a vůdce jejich křehce: lačná chaso,
pryč odtud, jedovaté jest to maso!
Pryč rychle, pryč radš za mnou spěšte v chvat,
ten lotřík zde byl srdcím jedovat
195
a katův pomocník, jenž české hlavy
dal dnem i nocí rubat bez únavy.
Ne člověk, spíš jak z žuly skála byl,
když na soudu se ondy usadil
a rebellům když mistr hlavy rubal,
nic nechvěl se, jen smavě ústy škubal.
Jím nepohnul ni žen ni dětí žal,
a kýval hlavou jen a velel: „Dál,
jen dál, jen dál ať mistr pokračuje;
dřív měl si vlasy rvát, kdo teď je ruje!
Jen dál, jen dál! Já věru nemám čas,
sta smrtí musím podepsati zas,
sta statků jest mi denně konfiskovat,
kdo nechtěl k trůnu stát, můž’ v krvi plovat!“
A havran vzlét’ a za ním všecka směs
a na věž mostní černý mrak jich kles’
a semo tamo slídě do zdí kloval
a starý havran znova vypravoval.
„Zde před čtvrt věkem veškerý náš rod
měl nad pomysl vzácný, štědrý hod,
zde po dní mnoho od večera k ránu
hlad zkájeli jsme z nejvzácnějších pánů.
196
Bylť Šlik nám za úděl i Budovec;
ač někdy bránila nám z drátů klec,
přec vybrali jsme, lační hodovníci,
zrak k nebi hledící z jich siných lící!
Jak naše černé ženy byly rády,
když po Čechách své konal dragonády
a po pas koně vázli v krvi brodu;
tu bylo jídla, veselí a hodu!
Těch škoda chvil, čas odnes – on co dal,dal,“
a havran drápem hlavu poškrabal
a zobem pročechral si křídel peří.
„Kdo neviděl, ten ani neuvěří!“
„Lid mimojdoucí často plašil násnás,
my vzlétli sic, leč vraceli se v ráz
a přes jich proklínání, přes hluk drzý
jsme zůstali; my zvykli tomu brzy!
Dost bylo všeho, ale čas se zvrh’,
Sas Arnim závistný sem s vojsky vtrh’
a čeští predikanti hlavy sňali,
když právě mozku jsme se doklovali.
Vše vzali nám, co skyt ten mrtvý muž,
jenž hlavy pro nás pod katu dal nůž,
197
jak chtěli tomu páni z vůle boží,
sám nevzal nic, jen statky jich a zboží.
Co po tom nám, jak divně čas se vlek’?
nás k němu poutá všeho rodu vděk,
ač vím, že ode dneška po staletí
sem na hody už havran nezaletí!
Ó, škoda, přeškoda, že náhle zdech’,
ač hořké byly hlavy Čechů těch;
jsouť sladší asi mnohá srdce živá,
ta, na nichž hvězda s lesklou stuhou bývá.
On obé měl, ten vlk a vzácný pán,
teď s tím srdcem bude pochován.
Zda nemoh’ nám je kdos dát pomsty darem?
leč navždy konec s české krvi varem!
Ó, žel, ó žel! Dal panský nám dřív chléb,
tož vděčně polítnem mu na pohřeb;
hej, v hejna, ptáci, v hejna, černé davy,
provoďme Lichtenštejna do Moravy!
Až rakev na vůz vloží záhy ke dnu,
já na ni jako živý symbol sednu,
vy sdružení pak, bratří černobrci,
včas hleďte doklovat se k jeho srdci!
198
Ať zob váš železný v tu rakev bije
a v jeho hruď! V té zavitá je zmije.
Ba jistě v ní! Tož podarem ji mějte,
leč jedovaté srdce nezobejte.“
A když vůz z Hradčan na Karlův jel most,
slít s mostní věže všechen dravčí host
a lid děl zdiven, zatajuje dechu:
„Spřež ďábla letí družně s katem Čechů.“
199
POZNÁMKY
K BÁSNI „PRKENÝ KRÁL“
1. Krebsová, žena jistého vratislavského měšťana, byla kuběnou Matyášovou.
2. Ujlak, tit. král bosenský, nejbohatší magnát uherský, věsí si, jak Gebhardi vypravuje, při slavnostech na krk zlatý řetěz, jenž vážil 35 lib.
3. Král Matěj platil v třetí válce české některým hordám vojska svého místo žoldu po dukátu za každou nepřátelskou hlavu; přinesli mu jich od Hodonína 585, hlavy to jatých Čechův, a Matěj kázal „k velikému zděšení každého křesťana“ hlavy ty všecky na velké praky či totahy nakládati a do českého ležení metati. „Nevěděli bychom,“ praví Palacký, „o skutku tom, kdyby nepřátelé dami tím se nehonosili.“ Eshenlohr doložil ke Zprávě o tom vykřiknutí: O grande spectaculum!“
4. O Pavlu Kiniszim vypravují dějepisci uherští a jiní, že trupy nepřátel v zubech nosil a s nimi mezi mrtvolami v boji padlých při divém hulákání spitých vojáků tancoval; tak vypravuje Gebhardi, že Uhři zajatce na rožni pekli a jich soudruhům jísti kázali.
5. Za časů přebývání Matyášova v Olomouci roznášely se mnohé pohoršlivé pověsti a současný český rytíř Oldřich Kalenec z Kalenic a na Skvořeticích napsal, že v Olomouci někteří duchovní vyhlašovali panny, s nimiž Matyáš tělesně obcoval, za čisté a neporušené.
6. Nemajíce koruny české, vypravuje Karel Žídek, vzali legát Rudolf a biskup olomoucký korunu a žezlo světcovo, aby jimi krále přizdobili.
E: až; 2002
200