MAXMILIÁN.

MAXMILIÁN. 1620.
Po Mnichově zvonů zvuk se šíří, v hradě zvučí trouby, bubny víří, Maxmilián, hlava ligy, vstává, černého si koně sedlat dává. Koně černého jak jeho duše, s vojskem přes hranice do Čech kluše do Šumavy, od Prachatic k Písku, na co padne, plení: hrad i vísku. Prachatic půl vybil, Písek celý: „Dál, jen dále k Bílé Hoře,“ velí. Vyhrál bitvu, do Prahy se tlačí, tvář se usmívá, leč duše mračí. 165 Hleďte naň – vzor vzácného to chlapa – noha vázne, ruka skvosty lapá, loupí, klade na patnáct set vozů, jede z Prahy zbraně za lomozu. Však než vyjel, přišli města páni: „Pane kníže, slyš, měj smilování, nakloň poraženým vlídné tváře, přimluv za jatce se u císaře!“ „Přimluvím se!... Slyš, císaři pane – šetři lid i stavy rozeštvané, nevyslýchej, nevězni, jsouť reci, řekni: ,Milost dám,’ a zabij přeci! Jiným vnitř buď, jiným čin tvůj vnější, vyber dost a vyber nejvzácnější, nejmoudřejší též, a z jejich statků dej mým officírům na památku. Mír budeš mít, až je mistr zlechtá!“ A pan kníže divoce se chechtá: z chechtu výkřik po Praze zní všady, – Lichtenštejn už koná z jeho rady. 166 Na kůň vsedl, do Mnichova kluše, na kůň černý jako jeho duše, jenom hrozbou ještě mečem mává Maxmilián, dobrodruhů hlava. 167