Po Mnichově zvonů zvuk se šíří,
v hradě zvučí trouby, bubny víří,
Maxmilián, hlava ligy, vstává,
černého si koně sedlat dává.
Koně černého jak jeho duše,
s vojskem přes hranice do Čech kluše
do Šumavy, od Prachatic k Písku,
na co padne, plení: hrad i vísku.
Prachatic půl vybil, Písek celý:
„Dál, jen dále k Bílé Hoře,“ velí.
Vyhrál bitvu, do Prahy se tlačí,
tvář se usmívá, leč duše mračí.
Hleďte naň – vzor vzácného to chlapa –
noha vázne, ruka skvosty lapá,
loupí, klade na patnáct set vozů,
jede z Prahy zbraně za lomozu.
Však než vyjel, přišli města páni:
„Pane kníže, slyš, měj smilování,
nakloň poraženým vlídné tváře,
přimluv za jatce se u císaře!“
„Přimluvím se!... Slyš, císaři pane –
šetři lid i stavy rozeštvané,
nevyslýchej, nevězni, jsouť reci,
řekni: ,Milost dám,’ a zabij přeci!
Jiným vnitř buď, jiným čin tvůj vnější,
vyber dost a vyber nejvzácnější,
nejmoudřejší též, a z jejich statků
dej mým officírům na památku.
Mír budeš mít, až je mistr zlechtá!“
A pan kníže divoce se chechtá:
z chechtu výkřik po Praze zní všady, –
Lichtenštejn už koná z jeho rady.
Na kůň vsedl, do Mnichova kluše,
na kůň černý jako jeho duše,
jenom hrozbou ještě mečem mává
Maxmilián, dobrodruhů hlava.