Bubny víří, lid se rojí –
národ běden, čas je klat;
před lešením vojsko stojí,
na lešení s mnichem kat.
Mnich se modlí. Zvonů znění
dusí lidu pláč a vzlyk,
meč se blýská – pod lešení
sivobradý nesen Šlik.
Na prsa mu hlava dána,
pout zbavena zvadlá páž;
sťatého teď hlídá pána
spitá španielská stráž.
Na srubnutou hlavu zírá,
chechtá se a laje zas,
uklání se – v ruce svírá
mučedníkův šedý vlas.
Rve a cuchá hrubou pěstí:
„Hle, kacířský, český běs,
našich mnichů s boží zvěstí
nechtěl slyšet ani dnes!“
Tepe v hlavu, v klenbu skrání
„Hle, zbojníku, teď jsi náš“ –
v líce míří hrubou dlaní,
ale mrtvý lap’ mu páž.
Strne žoldák, píkou seče –
marně, nevzpomáhá nic,
mrtvá ruka svorem křeče
tiskne živou víc a víc.
Zděšen žoldák bledne tváří,
třeští zrakem: „Ha, ký zjev!
oko sťaté hlavy září,
brvou hrozí mrtvý lev...(
Vzkřikl lotřík, pýcha zvadá...
Druh přikvapil vyděšen:
strážný voják na tvář padá – –
ruka z ruky nechce ven.
Jezovita zažehnává,
kropí – všecko marno přec –
„Pro vlast svou, jež dokonává,
pusť,“ zaúpěl zlotřilec.
Chví se ruka zhaněného,
hýbe sťaté hlavy ret;
„Pro vlast prost jsi trestu svého,
jdi,“ a drába pouští kmet.
Zděšen se sinou dráb skrání,
volný zas – leč spoután duch –
do smrti až u zádlaní
krvavý ho strašil pruh.