Odbíjí šestá. Všeho lidu oči
jsou obráceny dvora ke vchodu;
tu do nádvoří maršal Rosswurm vkročí,
královský vězeň v stráže průvodu.
A jemu před očima sboru všeho
Rudolfem podepsaný ortel čten:
„Že hraběte zavraždil španělského,
buď kata mečem Rosswurm odpraven!“
A Rosswurm na celém se zachvěl těle,
hruď sklíčenou mu chvátí hněv a žal;
však ihned vzpřímil se a k soudcům směle
obrátiv zraky, tak se mluvit jal:
„Já nevraždil, já zabil útočníka,
jenž na mně samém vraždu spáchat chtěl;
jej jeho vlastní utratila dýka,
již na můj život namířenu měl.
Já jsem se bránil jen; a na mou věru!
tak na mém místě jednal by sám král,
jenž na mne hanbu uvrh’ tisíceru,
an krutý ortel smrti podepsal.
Já králi sloužil věrnou oddaností
a ke mnohému pomoh‘ vítězství;
kde hrdinské se oslavují ctnosti,
tam též se jméno Rosswurmovo skví.
A za ty služby – ach, to velmi bolí! –
král podepsal, mne ani neslyšev;
já sníval vždy, že na čestném kdes poli,
ne na stinadle vycedím svou krev.
Přec dalek toho jsem, bych krále vinil,
že pod ortel své jasné jméno zděl;
vždyť vím, že, co můj kníže činil,
jest plodem soků mých a nepřátel.
Však zrádce ty – já doufám ve odvetu –
zasáhne kletba zlého svědomí;
ta nevinnost mou odekryje světu
a bleskem svým padouchy ohromí. –
Než dosti žalob! Nyní Bohu svatu
svou odevzdávám duši na milost;
mé tělo soudem přináleží katu,
ten rychle konej svoji povinnost!“
A krokem pevným kráčí k popravišti,
vše kolem trhne, hrůzou oněmí;
on hlavu na špalek – meč vzduchem sviští –
a hlava kutálí se na zemi.
V tom, ejhle! posel králův nenadále
zamává bílým šatem u vchodu:
„Zadržte!“ hlasně volá, „jménem krále
souzenci milost nesu – svobodu.“
Ruch mocný rozvlnil se po zástupu,
a k mrtvole se blíží vetchý mnich –
Rosswurmův kněz – jenž s pokrytého trupu
chvějící rukou černé roucho zdvih‘.
„Maršálek Rosswurm jest již na svobodě,
pozemských sproštěn okovův a pout;
tam v odměny a trestu blahé shodě
jej nestrannější očekává soud.
Zde hlavu viz, tu druhdy přemítavou,
to zřídlo věhlasu a opěky!
Viz drahé srdce s jeho láskou žhavou –
to vše nám vyschlo, zchladlo na věky!
Však umřel Rosswurm s věrou na odvetu,
že, byť i pozdě, spravedlivý Bůh
nevinnost jeho odekryje světu,
a kletba stihne mrzký sobců kruh.“ –
„Ba, stihne!“ zvolal posel; „král sám ráčí
hrdelní k tomu cíli zřídit soud,
jenž nad lháři a piklův osnovači
má bez ohledu osob rozhodnout.“
Tu z očí mnohých radost svitla nová,
jak z podmraku když vyjde slunka jas,
neb věřili, že pověst Rosswurmova,
jak zlato z ohně, vyjde čista zas.
Však jsou též některé tu černé duše,
jež jako blesk ta zpráva ranila. –
Soud blízek jest, a pomsta rychle kluše –
tvá, Rosswurme, se kletba splnila!