V Římě městě svatém
zvolen je legátem
na zboj Čechů hříšný
Karaffa, kněz pyšný.
Do Vídně už jede,
nádherně si vede,
by se Češi lekli,
Aversu běs vzteklý.
Z knížecího rodu
hroznému chce hodu;
klid by církev měla,
Karaffa z Rocella.
Lísá se Karaffa,
kňučí, ňafá, hafá,
loupežníky shání
k lidu porubání.
Biskup přeubohý
uběhá si nohy
k císařovi chůzí,
větší prose hrůzy.
Běhá, nemá spaní,
pomocníky shání,
vyhledává vrahy
k vybíjení Prahy.
K vyhubení Čechů,
k rozmnožení vzdechů,
k odvlékání dětí
lidstvu na prokletí.
Slídí římská fena,
laská Lamormaina,
Weingartnera hladí,
Lichtenštejnu radí.
Touží, by pad’ strachy
před Němci a Vlachy
s ucpanými ústy
kacířský lid pustý.
Hněv smělce biskupa
třeští, supá, dupá,
jak jsou přenevlídní
Češi k hodné Vídni.
„Lají církvi matce!...
Všichni na oprátce
viseti by měli!“
křičel biskup smělý.
Všickni do jednoho,
aby radost z toho
kolem Ferdinanda
měla cizí banda!
Banda vrahů černá,
k mučení vždy věrná,
k pálení vždy hbitá,
krve nenasytá!
Ej, pane legáte,
velkou starost máte,
ne o Čechů spásu,
ale o svou kasu.
Štěkáte, hafáte,
co pak dostáváte
od černého davu
za jednu as hlavu?
Mnoho, jak se říká,
za hraběte Šlika,
u větší as míře
ještě za Kaplíře.
Mnoho za Černína
i za jména jiná,
nejvíc za Budovce
táhla stovka k stovce.
Ovečky ty zlaté
ve svém chlívku máte,
pěkně se vám množí
k větší slávě boží.
Teď teprve chápem,
jakým jste byl chlapem,
jaká zmije smělá,
Karaffo z Rocella!
Byl jste v dravčím skřeku
běsem středověku;
Bůh za také vření
má jen zatracení.
Na krvavém luhu
s duchy dobrodruhů
v klíně satanáše
plane duše vaše.
Plane, hoří, plove
v kutně fialové,
měch s dukáty zvedá,
smíru s Bohem hledá.
S Bohem kup se hatí,
Boha neuplatí
zlatem mstivá cháska;
spasit můž jen láska! –
Láska jen, ne víra,
jež se mečem vtírá,
hubí, vraždí, plení;
za tou Pánbůh není!
Z čích rukou krev teče,
ať se jenom peče,
ať se jenom smaží
v satanově paži.
Ať za svoje vzteky
hoří věčné věky
a se svými chámy
zří, že Bůh je s námi!
Je a věčně bude,
kdyby země zcela
plna byla všude
Karaffů z Rocella.