Vácslav Vchynský v samopaších
vyškolený rob,
jako by ho vystřih’ z našich
papírových dob;
mnohomluvný slídič tmářů,
lstivý dobrodruh, –
od takových pletichářů
zachovej nás Bůh!
Z katolíka z něho mžikem
protestant se zlíh’,
z protestanta katolíkem
stal se lidem v smích;
na každého hotov k půtce,
kdo ho platil dráž,
vzorem byl mu Čechů škůdce
Uher Matyáš.
Smýšlel lsti a strojil pikle,
hněv a spor a svár,
jen když ruce darům zvyklé
tiskly grošů pár;
den s Rudolfem léčky snoval,
den zas s Matějem,
s Pasováky ryl i kloval,
na odpor byl všem.
Hrozil stavům, hrozil zemi,
strojil klam a lest,
Prahu, Čechy s městy všemi
se světa chtěl smést,
a ty pány, co jich koli,
divou zlobou syt,
v lesích, polích po okolí
toužil oběsit.
Děl: „Mně každý král se hodí,
dost-li z váčku táh;
král Matyáš v Čechách chodí
jen mých po nohách;
dal-li s Chlumcem dům mi Týnský,
já mu žezlo dal.
Nuž, kdo větší, Vácslav Vchynský,
nebo Matěj král?“
Byl to ďábel lidské tváře,
vzor zlosynů všech,
prolámal se ze žaláře,
do Krakova sběh’,
neřestných byl druhem hostí,
samý vztek a hřích,
chraň nás, Bože, na výsosti
chámů takových!
Z rovných jemu darebáků
vzešel v Čechách mor,
byl jak jestřáb, postrach ptáků,
nic než vzdor a spor;
v Čechách z něho na vše strany
nářek rost a kvil,
a lid český, utýraný,
přec ho nezabil.
Takých v Čechách psů a supů
stále bylo dost,
rodné zemi na potupu,
lotrům pro radost;
tací v Čechách na ostudy
bohatnou i dnes,
zkrotli jen, proč se vším všudy
čert je neodnes’!
Takých v Čechách chlapů supích
posavade dost,
a lid český nemůže jich
nijak býti prost;
těmi, již nám práva ruší,
ztrácí český lid
statek, srdce, krev i duši,
ba i hrobů klid!
Také do Čech zpupné hochy,
Pane Bože náš,
s hesly, erby, fafrnochy
posud posíláš;
už takovou vlčí chásku
u čerta si nech,
pošli raděj smír a lásku
do ztýraných Čech!