V Pasově se chystal valem
k válce biskup Leopold,
hořelť býti Čechův králem,
leč kde vojsko vzít a žold?
Tu mu při hostině v hradu
umluvenou dali radu
Sulz a Ramé s Tanaglem:
„Verbuj, drancuj Českou zem!“
„Ano,“ pater Heinrich kývá,
„k Praze, tam je zlata dost,
rychlý čin půl výhry bývá,
královský ti kyne skvost;
těžkým stal se Rudolfovi,
rychle, nápadník než nový
proň si přijde, Matiáš,
ty jej vezmi, pane náš!
Sotva Ramé v boje víru
k Praze táhl jako mor,
přešlo devět oficírů
českých stavů v jeho sbor.
Pěkní hoši, povedli se:
nad právo jim krůta v míse,
nad svobodu děvčat stan,
nad vlast vína plný džbán.
S vlky vyli, vlky byli,
běda, kdo jim v spáry pad’;
vraždili a loupežili,
co jim otec, matka, brat?
Na kostky a vrhcábnice
stále zlata chtěli více,
drancovali hrad i ves,
s Pasováky stejná směs.
Smál se Ramé lotrův píli:
„Bravo, bratří, radost mám,
tužte se jen, v pravou chvíli
vrchníky z vás udělám!
Znáteť v Praze všecko všudy
nuž z čtyř stran ať kohout rudý
kokrhá v tom moři střech –
rád bych je zhlíd’ v plamenech.“
Marně; nevzplanula Praha,
leč kol ní vzplál krutý boj,
Čech rval škůdce, kosil vraha,
plašil dravců běsný roj;
prchal Ramé, divým honem
za ním Althan s Balderonem,
i štkající Aquent mnich...
Leopolde, kde tvůj pych?
Kde tvá děla, mušketýři?
kde lancouchů pestrý zjev?
Rozprchli se jako pýří,
jako v bouři hrstka plev;
pádí po dvou na komoni,
český lid je z doupat honí,
na nivách rve, na ladech;
hyne síla, slábne dech.
K Berounu se vrazi hnali,
za nimi se Vchynský zved’,
voje bily se a klály,
Ramé hněvem, rud’ i bled’;
prchal k řece, prchal k mostu:
„Kdo mne zbaví českých hostů?
Vozy v bahně, Vchynský záz
moří, rve a bije nás.“
Na to devět odpadlíků:
„Chceš-li, vůdce, s lidem, věz,
zastavíme v okamžiku
kopí honící nás les;
viz, jak se nám v zádech množí!
Nač nám dbáti špíže, zboží?
Obětuj je, a jsi prost,
k braní zbude ještě dost!“
„Dobrá, konejte jak mníte;
ustoupí-li protivník,
a můj voj-li zachráníte,
královský vám kyne dík;
krom hejtmanských bandalírů!...“
Tu v ráz devět oficírů
strhli most až do podpor.
Volně prchal Němců sbor.
Utíkali, ale z deště
v zmatku přišli pod okap;
jako tchoře v pevné kleště,
Trnavský je v lesích lap’;
sevřel je a lidu k vděku
hnal je z bahen do záseků,
porubal jich do tří set –
Ramé klel a hryzl ret.
Jak tlum lačných vran a výrů
prchli Němci tam i sem,
ale devět oficírů
přec vyvázlo životem.
Div-li to, či zrada pouze?
Ramé nepřemýšlel dlouze,
svraštil čelo, zaťal pěst:
„Zbit jsem; zrádců vinou jest!“
Na komoni k pánu letí:
„Boje vin jsem, pane, prost!“
Hněviv Leopold však větí:
„Znej můj hněv a nemilost!
Z voje hrdin vedeš domů
hrstku bab!... Ej u všech hromů,
ztratil’s korunu i plen!...“
„Pane, zradou Čechů jen!
Přesvědčím Tě, mocný pane:
až přijdeme na nocleh,
po právu se zrádcům stane,
jen, co chci, mě konat nech;
pevným v boji jsem i v míru...
devět českých oficírů
podplatil Thurn Matyáš...“
„Klameš!...“ „Ne, však uhlídáš!
Dosti věru bylo času
převézt kořist, chránit čest;
Češi zplašili mi chasu,
strhli most, leč byla lest,
to mi plemeno to chrtí
splatí krví svou a smrtí;
devět hlav až padne v ráz,
oběma nám bude snáz!“ –
K městu, jehož základ prvý
vybudoval Budivoj,
probrodil se Ramé krví
i zběsilých drábů roj,
na to do městského týnu
pozval Čechy na hostinu:
„K veselí dnes prosím vás,
na zvěřinu, na malvaz.
Usmála se doba míru,
a jak touží pán i lid,
devět českých oficírů
po právu chci odměnit!...“
Přišli, odepiali meče,
smích se vlní, víno teče,
mísy prolamují stůl –
hlásný hlásá noci půl.
Ramé číše plnit káže,
hlučno v síních v před i v zad,
leč proč dvojnásobné stráže
postaveny u komnat?
Nač té pocty druhům k vůli?
Ramé opřen o tabuli
stojí, v ruce s vínem číš:
„Kamarádi, slyšte již!
Já, váš vůdce, Čechům z vděku
štědré dary chystám dnes
za most přes Berounku řeku,
za zásekův selských les;
v síni u vedlejších schodů
dám každému konec hodu,
vojvodův jak káže dík,
drahocenný nákrčník.
Vždy jak zazní fanfar zvuky,
dopij každý svoji číš
a na pokyn mojí ruky
pro svůj dar se dostaviž!...“
Vešel první, druhý, třetí –
z víru bubnů výkřik letí –
čtvrtý prchá z komnat ven,
zděšením zrale vytřeštěn.
Chytli Češi pádné meče,
stráže kopí na odpor;
krev i víno v síních teče,
úskok tam, zde mužný vzdor;
při pohledu na tři těla
síla Čechů zakypěla,
ale klesla vazbou pout;
Ramé soudil. Hrozný soud!
Rozvzteklil se: „Aj, vy zrádci!...“
Nebyl křik to ale řev,
na rukou i na kabátci
v krůpějích mu stála krev;
nohou dupá, mečem tluče:
„Ruče, kate, ruče, ruče,
velká dnes ti kyne čest,
tři jsi srub’, teď ještě šest!
Připravte se, lotři čeští,
o ta hrdla vašich těl
ať si mistr topor leští,
to můj dar, jejž dát jsem chtěl;
úmluvou jste v české spáry
navrátili plné káry,
Berounský když stržen most!
Pěkní hoši, pěkná ctnost!
S Thurnem za jedno jste stáli,
vy i vaší chasy dav,
za to budoucímu králi
k nohám dáte devět hlav;
dolů s kabátcem, vy zmije,
rychle nákrčníky s šíje,
čas je krátký, máme chvat:
Leopold i já i kat!“
Zděsili se odpadlíci:
„To tvůj dík, to dar tvůj jest?“
Přední děl však s hrůzou v líci:
„Boží prst v tom, boží trest;
pokuta nás stihla pravá:
kdo se lotry zlotřit dává
vlasti, bratrům na příkoř,
toho, Bože, znič a zmoř!
Bez viny jsme, proti tobě,
ne však proti vlasti, žel!
Hřešili jsme, nuž v té době
nebes trest nám nadešel;
v městě v povltavském kraji,
lid kde s cizáckou jde lájí,
Bůh nás příkladem chce všech;
s vlkem vlk buď, s Čechem Čech!
Pojeďte, za potupy vrahů,
bratři, katu hlavu klást,
podlým duším na výstrahu,
jež by zradit chtěly vlast!
Pane Bože, přej nám smíru!...“
Padlo devět officírů;
ráno pohřbil lidu dav
devět těl a devět hlav.
Ze rtů na rty lítla slova:
„Lépe mřít než rabem být!...“
Když spěl Ramé do Pasova,
zaskočil jej český lid;
zbil ho, zbraně sebral k tomu,
a když v strachu přišel domů,
dal mu – zasloužený žold –
hlavu srazit Leopold.