Zvolna nícen vzplanul hbitě
boj na Bílé Hoře,
z Čech den druhý na úsvitě
bylo rudé moře;
lid mřel v žalářích a v tichu
lesních skrýši hlady,
za to hýřil u přepychu
Anhalt, vůdce mladý.
V Novém městě Vídni blíže
Ferdinand jej hostí,
tam má zrádný Anhalt kníže
všeho do sytosti;
koně, ženy, chrty, sluhy,
les i hojnost zvěře,
a když chce, i pro soudruhy
z Víně zlato béře.
Z lovu se kdys za večera
Anhalt vracel k městu,
v tom mu v plášti z houští šera
muž zakročil cestu,
šedý tvaru vojenského
kryl mu širák hlavu
a na straně střechy jeho
znak byl českých stavů.
„Hlad mám;“ děl, „můj pane vůdce,
s ženou bloudím v kraji,
v Čechách o nás ,zeměškůdce‘
pramálo teď dbají;
ondy v tvém jsem sloužil pluku,
ale dnes mi třeba
mnohem míň; měj štědrou ruku,
pane, dej mi chleba!“
Anhalt, v sedle níž se kloně,
muži ve tvář zírá,
levou rukou drží koně,
pravou bičík svírá;
šlehá muže: „Luzo pustá,
tak mne ctíš? aj, řekni!
Chleba-li tvá lační ústa,
pokoř se a smekni!
Pokryly se hněvu mrakem
vojákovy tváře,
v hrdopýška bodal zrakem
plným děsné záře;
plášť setřásla paže chabá,
vzdorně hruď se zdouvá –
pyšný Anhalt jako baba
s koněm nazpět couvá.
Tajemnou v ráz sevřen mukou
na muže zří dlouze –
hle, ten místo statných rukou
pahýly má pouze;
jimi – při tom nohou dupe –
Anhaltovi hrozí:
„Smeknout mám, aj, čím, ty supe?
Tak jsme v Čechách mnozí!
Dobrodruh je na tom lépe,
dobře se mu daří,
leč co dalo štěstí slepé,
právo náhle zmaří;
bez rukou jsme, však na zrádce
jinde sílu máme,
nezhynou-li na oprátce,
tož je udupáme!“