V ŠACHY.

V ŠACHY. 1464.
Král Jiří mysl pochmurnou si rudým jasní vínem, zlou ráno přinesli mu zvěst pan Kostka s Viktorinem. I přechází a nemluví a sedá, k sluze pravě: „Jdi, chce-li v šachy hrát můj host pan biskup z Vratislavě!“ A hráli. – Nemůž k předu král a vázne: „Ej, den klatý! Víc na mne, Košte, dotíráš, než Pius, otec svatý! 94 Tvůj biskup běhá sem i tam, již zrejdil všecka pole, dnes, věru, prchám napořád jak Sigmund z Nikopole. Vždy nějakou mi strojí past ten nájezdník tvůj s mitrou, tu zjevně, tamo úskokem, tu s úlisnou a chytrou. Vždy láká mne, vždy nadbíhá a klame povždy stejně, jak činil ondy otec tvůj, pan Oldřich na Mejdštejně! Tak obehnán jsem nebýval snad v žádné ještě seči – již zase křižuje mi plán a nutí mne k své léči.“ „Ba vázneš, pane, tu i tam, již drábstvo mé tě víže...“ Však nedohráli; do komnat všel Minstrberský kníže. „Slyš, otče, nový Říma pych zas celou Prahou třese, 95 pan legát Rudolf do bran vjel a v bulle kletbu nese. Zas jakýs nový pergamen, jenž českou volnost váže, jímž v Tiberský prý Babylon ti papež jíti káže. Před Prahou v černém hnízdě kdes ti ptáčkové se sjeli, co nesou, církve advokát jim slátal, Baroncelli. Zve ovcí tě v tom prašivou, však znáš, jak hlupák žvaní a slintá vším, co na jazyk jed přináší mu maní. Dnes večer ještě přijde k nám, ten legát církve Páně a Dürster s ním a Tempelfeld: sup bradák, výr a káně!“ „Nuž, Viktorine, Kostko, spěš, ať hosti přivítáme, a pravdě zrak než vyklinou, v klec pěkné ptáky dáme. 96 Ty, pane Jošte, prozatím pij mělnické, to tráví, a pro tlusté to pravý lék; pij na své i mé zdraví. Neb zbožně jiným pro příklad se modli z breviáře, vždyť, Řím co páše na Češích, víš od Landy už lháře!“ A šel. – Pan legát králi vstříc jel z malostranské věže... „Aj, co mi neseš, pane, mluv?“ „Viz, bullu od papeže! V ní kletba blesků pekelných a sirnatého dýmu, ty stihnou tě a celou zem, když nevrátíš se k Římu!“ Král Jiří vážnou mračí tvář: „Aj, pěkné to jsou zvěsti!“ a Kostka: „Mám snad polehtat je mečem, jejž mám v pěsti? Ó, svatý Jene Kostnický! Kdo vládcem v české říši? 97 Má Jiří král snad vykonat, co Eugubové píší? Dřív Piův Fantin utrhač jen hlavu zhanil naši, teď chabý Pavel bullou nám už všecky země straší! – Či máte ďábla kanclířem, že neřest vám je svata? Vždyť zrušili jste přísahu a vzali kompaktáta! Svěř legáta mi, pane můj, jenž k nám jak had se plíží!...“ A statný Kostka pohněván na římské posly shlíží. „Ó, přenech mi je, pane můj, svou hlavou tobě ručím, když jedné ctnosti církevní těch kněží nevyučím. Věř, v pokoře je vycvičím, snad také trochu v postu!“ Král usmál se a hlavou kýv’ a domů spěchal s mostu. 98 „Nuž, páni!“ Kostka na to zas, „ten závitek svůj sníte, a ne-li, dobrá, zde je most, zpod Vltava, jak víte. Buď jíst, buď pít! S tou bullou zpět vás nepustíme domů, tož rozdělte si pergamen a rudou pečeť k tomu! A snězte motouz s pozlátkem, kde schránka z cínu visí, by nemusily hlodat je i vás snad vodní krysy. Spěš, rudý legáte, už spěš, a vy dva černí, s chutí, nač talířův a nožů vám a vidlic k nabodnutí? A hodláte-li připíjet, hle, Vltava jak čista! Leč s bullou nepustím vás dál, to věřte dozajista!“ I zachvěl posly náhlý strach, hned každý něco béře 99 a všickni jako při hodech se dali do večeře. A tužili se zas a zas, víc, nežli děti světské, jak kdyby jedli murény a pili ,Orvietské’. Nic naplat vzpírání a hněv při nádherném tom stolu, kdo nechtěl, pod most Viktorín mu ukazoval dolů. I pojídali... Zaplať Bůh! Už bully na kahánku, pan legát pečeť červenou, ti druzí snědli schránku. A požito a zažito – Zle rudé tváře zbledly; ký div, vždyť síru pekelnou a černou smolu jedli! Zkad přišli, pospíchali zpět. až Vratislav je skryla; 100 nic nezbylo z těch jejich bull, jen v lidu pověst zbyla*). – Jošt zatím popíjel a král, když vrátil se, děl: „Brachu, tvůj nájezdník mně chystal past, teď táhnu já – jsi v šachu! To jediný byl ještě tah. Dost! Ted hněv spláknem vínem...“ A smál se biskup, smál se král i Kostka s Viktorínem. ___ *) Podobně vypravuje se o panu Vokovi z Rožmberka a poslech císařských. 101