ZDENĚK LEV Z ROŽMITÁLA.
1526.
Nejvyšší purkrabí pan Zdeněk Lev,
na hrádek rožmitálský nes’ svůj hněv,
však lidu vůkol nedává to znáti;
že slavným králem obmýšlí se státi.
Leč hatí se a nedaří se nic,
vždyť na korunu čeká pánů víc,
ač jedná s nimi Zdeněk velmi hladce,
vše na odpor mu koná Adam z Hradce.
Též pánů z Rožmberka vzácný rod
vjít nechce na úlisný Zdeňkův svod,
spíš pro sebe by český stolec chtěli;
a navzájem si páni záviděli.
116
Lev Zdeněk proto králem být chce jen,
že Rožmitál jest valně prodlužen,
on zvykl si však žíti jako v nebi
a stále víc má peněz zapotřebí.
Leč vázlo to; sbor pánů roztříštěn,
ten pro Sasa byl, pro Poláka ten,
ten Bavora chtěl mít, ten Rakušana;
kdož vyvolil by z Rožmitálu pána?
Kdož Lva by volil králem českých niv,
bylť pán i rytíř stejně závistiv,
ať Švamberk byl, ať mocní z Růže páni...
a spor a vzdor výš rostly bez ustání.
Tu Zdeněk z nezdaru včas zrobil ctnost
a děl: „Snad jinak získám zlata dost;
kdo českým králem volbou chce se státi,
čím víc tím líp hleď zpropitné nám dáti!“
Hned cizáci se sjeli na pospěch
a každý přines zlata řádný měch
a podplatky šly na sta, na tisíce,
dal víc-li kdo, dal jiný ještě více.
Byl z Vídně Rabenhaupt tu s Polheimem,
by pány koupili, než počne sněm,
117
a s kupcem Kargem přišli bratři Staši,
lid děl, že v Praze cizáky to straší.
Lev Zdeněk na oko se viklal jen,
tož brzo byl a snadně přemluven,
že čestný za úřad a hojnost zlata
pro rakouského bude kandidáta.
Hned opatrně z Prahy hodně v jih
zval Rožmitálský hlavní z druhů svých,
by podle něho zvolili si krále
a na všem smluvili se v Rožmitále.
I sešli na zámku se s pánem pán,
v sled rakouský též posel uvítán,
muž jiných podloudnější Pucheim Jiří –
a panstvo pije, zrádcuje a hýří.
Vždyť s Pucheimem též Mrakeš přišel sem,
ten mnoho tisíc nese pánům všem,
kdo korunu zde svatou Václavovu
chtí vydražiti po návodě Lvovu.
A takových sem přišlo dost a dost;
jeť s Oplem z Ronšperka zde Dobrohost
a podkomoří Jaroš z Šellenberka
i první sudí země Zdislav Berka.
118
A je tu hrdý z Vartenberka Jan,
i Radslav z Šebířova k schůzi zván,
Pflug z Rabštejna i Pašek z Vratu drzý
i Šternberk. Vše dukát sbratřil brzy!
A jednáno. Lev Zdeněk slovo ved’
a Mrakeš usměvavě platil hned;
kdož o to dbal, jak bylo a jak bude –
a výčitky? Ty spláklo víno rudé!
Vše smluveno! Co na tom, co chce lid,
meč rytířů a pánů zjedná klid...
Hněv? – Odpor? – Dým! – Jen ať se sedlák srotí,
král nový, Ferdinand, vzdor řízně zkrotí!
A veselo! Zas hroznů žhavou krev
dal v číše vrchem nalívat pan Lev
a s rudým okem v rozohněné tváři
děl s přípitkem: „Nuž, ať se volba zdaří!
Já Ferdinandu tady přísahám,
že při volbě vám první příklad dám;
nechť máme krále z neslovanské krve,
my zůstanem, čím jsme a byli prve!“
Vše pozvedlo se, o číš zvoní číš –
a zase Lev: „Ať žije česká říš,
118
však zanikla by mnohým pro potěchu,
kdy Polák by nám vlád’ neb někdo z Čechů!“
A všecko hýřilo, až v ranní svit
kde kdo kol stolu klímal plně zpit,
jen šašek páně Lvův, sem vlákán vřavou,
stál u dveří a smutně kýval hlavou.
Stál smuten, bled, v kout temné síně vsut,
od pánů neviděn a nevšimnut,
až žalem zúpěl: „Běda, běda, běda!“
Tu Zdeněk vyskočil a křikl: „Zvěda!“
V tvář šaškovu zrak divé kočky vbod’
a ptal se: „Mluv, jak v náš jsi vešel hod?
To jisté nepřátel mých zpupných svodem.“
A šašek děl: „Tvým tajným všel jsem vchodem.
Tím vchodem, víš, jímž, celý hrad když spal,
tys zemězrádce k sobě vodíval,
a Rakous tajně častoval zde hosty...
Což nesmí v síň tu člověk zrady prostý?“
„A vyslechl jsi snad náš rozhovor?“
„No, vyslech’ jsem; však já jsem bídný tvor
a panské řeči sotva chápat mohu,
leč optej se, zda vhod jsem Pánubohu!
120
A ptej se též, zda srdce tvého zvuk
tak jasný je, jak k dobru Pán nám vnuk;
či zvukem tím je míň tvá duše jata,
než lstivým zvukem cizáckého zlata?
Co o takých můž’ hloupý blázen říc’,
kdo nad vlast úplatků si váží víc
a rostou jměním z jidášského měšce?
Ti ani v nebe nešplhají těžce!
Jde snadně to, jen malý okamžik
a již jsou na půl cestě, lidu v dík,
leč kdo jdou mimo, v hněvu hlavy svěsí
a vyplivnou a hrozí se a děsí.
Hleď, když se Jidáš proti Kristu zdvih’
a za třicet jej prodal stříbrných,
dost úzko z peněz cinkání mu bylo,
ač stříbro nad zlato přec nezvonilo.
Leč zvonilo mu přece ze všech. sil,
až zrádce na olši se oběsil,
tak Pán Bůh lotra pokutoval těžce,
že nad spasení vážil sobě měšce.
Však to bylo jen stříbro, škoda slov,
líp zvoní zlato, královský to kov,
121
a třicet peněz jenom žid směl dáti,
teď padesáti tisíci se platí.
A to je rozdíl velikánský přec!
Vždyť tam jen jednou visel zlotřilec;
ty za padesát tisíc mince zlaté,
však toho přát si můžeš tisíckráte!
A ti tví psíci, Lvíčku, ten i ten,
jak jsou tu s tebou, mohou každý den
rok věšeti se – skromně počítáno –
vždy třikrát u večer a třikrát ráno!
Jak švarný by to přátelsky byl střet,
kdy kol by viseli, ty uprostřed,
a na všech hlavách supové by kláli,
jimž vlast i duše své jste v kořist dali!“
Tu k šaškovi až Zdeněk vrávoral
a tasil meč a zlícen v leb mu ťal,
ten pad’ a děl: „Nic nezměníš v svém vzteku;
mru poctivcem, tys zrádcem věčně věků!“
122