BRANDA.

Adolf Heyduk

BRANDA. 1421.
S lotří luzou na kacíře do Čech Branda letí, k Chebu táhne s žháři, s vrahy i s kurfirsty pěti; kde se staví, plení, vraždí, jako tygr dravý, dáví ženy, panny, děti, jak chtí luzy mravy. Táhnou Němci od západu, jako vlci táhnou, po setkání s kališníky v chvástání svém prahnou: 20 „Ej, ty duše kališnické, plné pekla dýmu, v krátkém čase naučíme pokořit se Římu!“ Pět kurfirstů s kardinálem, samá lotří banda; k boji, k vraždám žehná lotry zlopověstný Branda. No, no, rudý římský páve v purpuru a zlatě, dřív než Češi biti budou, obrátí se na tě! Ty, kurfirste od Mohuče, a ty od Trevíru, tuze velkou na pluviál vzal vám krejčí míru; budete jej trochu plouhat, na paty vám splývá, k přistřižení takých rousů Čech vždy volný bývá! Za kolínským chlapi rýnští na loupež se ženou, 21 pyšně jdou, leč nazpět lézti budou po kolenou; i sto knížat roztroušených po německé říši táhne do Čech jak z kanálu na špek hladné myši. S nimi Sigmund z Vartenberka, Kalich hrad chce míti, spěchá, aby utarasil české vlnobití; mají Němci hojnost lidí, hojnost mas a chlebů, k Slanému se hrdě táhnou z věrného jim Chebu. Branda čeká na Sigmunda, že se s luzou spojí? Leč ten v Turcích obdržené rány v Uhrách hojí; s Albrechtem se hrdlí, smlouvá – dva to vlci šeří – o pět měst, jež věnem vybral Alžbětě, své dceři. „Co pak tomu říkáš, Brando?“ „„Hm, nač krále čekat? 22 Dřív kacíře přiučíme před papežem klekat; až přijde král otálivý, bylo by už pozdě, učme se dřív kmeny kácet v bouřném Čechů hvozdě! Ať se hojí Sigmund líný z ran od Kutné Hory, kde mu v sněmu vypráskali, že je z toho chorý, ať se hojí z neúspěchu lží svých v Českém Brodu; zatím konec učiníme kacířskému rodu! Žižka stojí u Slaného, chví se tam jak chlapec; tož dřív Mašťov vypálíme a pak ztečem Žatec; Albrecht jde k nám od Broumova, lidu jest vždy více; vzhůru! vtrhnem’ do Kadaně hněvem vzteklé lvice!““ Ej, však Ojíř z Očebilic není vůdce hloupý, 23 z Kadaně vám diví Němci věru neustoupí! „Ne-li, tož jej upálíme na hradbách v té věži...“ „Jen na něho,“ volá Branda, „odhodlanou řeží!“ Marně, Brando, od Slaného táhne Žižka. Běda! Křižák křičí, kdo má nohy, skokem spásu hledá; na třikrát sto tisíc Němců prchá s české půdy, půlka rozbité má hlavy, půlka nemá údy. Na Němce se vyrojili zhurta Češi z Žatce, přišli Němci se svým křížem zrovna mezi mlatce; dva tisíce Němců zbito, dva tisíce jato, prchají, co domů nesou, není právě zlato! Křičí Němci: „Jesus Maria! wehe, wehe, wehe! 24 V říši se jim ženy smějí: „Hehe, hehe, hehe!“ Smějí se jim země vůkol: „Vidíte, vy sloty, za lupičství přistřihli vám Češi na kalhoty! Solili vám švarně, pěkně, měli z toho švandu, namazali jak se sluší dokonale Brandu, bude římský Martin zlostně na své sídlo hledět; nebude čas dlouhý Branda v kollegiu sedět! Vyšli jste si na kacíře s Poláky, psí duše; máte díry do kamizol, Polák do kontuše; každý máte plnou měrou, jak se právem patří, Branda za sto tisíc lotrů, každý lotr za tři. Za všecky král Sigmund drzýdrzý, to mu tuze svědčí, 25 jen ty, rány na zrzouna měly býti větší; jen ty cepy měly více k zádům přiléhati, by ni Pánbůh nepomohl ani všickni svatí!“ – Brandu v bitvě neviděli, chytli ho až v poli, proto mečem nesekali, mazali jen holí; svíjel se a přešlapoval, fňukal, pištěl, křičel, hned jak býk řval rozzuřený, hned jak zmije syčel. Křičel, volal: „Pomoz, Jene, zpovědníku boží, gatě mé jen z tuze slabých kozelčích jsou koží a pod nimi moje spodky jako z pavučiny, běda, běda! Jesu Kriste, odpusť naše viny!“ Nekřič, Brando, vše se spraví, nebreč, starý kmochu, 26 až tě pro Řím nasolíme, namastíme trochu; pochlub se pak okázale, divý sluho páně, věru, stále ohebnější po každé jsi ráně. Teď jen drž, pak posteskni si Sigmundovi lháři, jenž kam přijde, křivdy páše, lítí se a sváří, posteskni si Albrechtovi, tomu jeho zeti, že vám Češi posekali římské ďáblí setí. Posteskni si Martinovi, jak to v Čechách chodí, když se druží papež s králem, po pás v krvi brodí; když se druží papež s králem v nějž svou spásu klade... Jdi, pro břicho nelze běžet, snad budeš mít mladé! Mladé! Satan bude asi, antikrist neb fena, 27 Sigmund dá mu do kolébky částku svého věna, půlku Uher velké říše nebo vína bečku, nebo císařského pláště ucouranou vlečku! Běží Branda s pluviálem, ale běží zdlouha, těžce velký břich se třese, pluviál se plouhá; pluviál se plouhá, vleče, klobouk se mu vikle, na Husity nepostačí, troubo, římské pikle! Na Husity nepostačí mraky lstí a klamů, ani mraky říšských knížat, ani Němců, chámů, na Husity nepostačí celá církev ani, ani meče, ani hrůzy, ani proklínání! Co to zvoní s věží v Chebu? Nejspíš asi hrany 28 pobitému Sigmundovi na vše světa strany, zlosynovi Sigmundovi a Brandovi taky, jejich hlasy honí, straší, říšské darebáky! Darebáky, pány, dráby, biskupy i mnichy, sotva se ty zvony drží, by nepukly smíchy, spíše ještě puknou páni rozkaceni zlostí, že si Češi nevážili těch křižáckých ctností. 29