CAUSIS.
1415.
Nad všecky lotry, svět jež znal,
byl Causis, podlý lhář,
že horníkem dřív doloval,
slul v lidu „dolinář“;
škol nedbal, učily prý blud,
leč krčem dbal vždy víc,
ztyl – z bohosloví snad – a zrud’,
však v lebce neměl nic.
Že chválil Němců pych a hřích
a právům Čechů lál,
tož Konrád z Vechty v Jirchářích
mu tučnou faru dal;
15
ať zrodil se kdo nebo mřel,
vždy víc chtěl na groších
a farníky své tisk’ a dřel
a z peněz zrádu líh’.
Byl nejlítější z nepřátel,
jež na kněžstvu měl Hus,
a sršel ohněm, jedem vřel
a mozku svého trus
za „Viklefovským kacířem“
psí házel jeho vztek
a zákeřníka končířem
kde moh jej bod’ i sek’.
Ač papežským byl oporou,
měl za blázna jej lid,
až král, tou pohněvaný hrou,
sám Praze zjednal klid.
„Byls horníkem dřív,“ pravil, „vím,
nuž horskou správu měj:
buď pokladníkem Jílovským
a dolování dbej!“
A věru Causis doloval,
až zašel králi dech;
16
co zlata sebral, v ranec dal –
a do Říma s ním sběh’;
i uplácel a podplácel,
že hanba mluvit, fí!
až v sněm jak prokurátor šel,
„de causis fidei!“
Mstu osnoval tam, žaloval
a klepy roznášel,
lhát učil lotry, sám jak lhal,
a všemi hříchy čpěl;
jak výheň hořel jeho zrak,
z úst vlčí dral se sten
a soptil vztekem jako drak,
když z lží byl usvědčen.
Tu dal se v divý křik a skřek
ten církve dobrodruh,
vše věděl hned, co Kristus řek’
a co mu řek’ sám Bůh,
a věděl vše, co v nebesích
děl svatých otců sbor,
lži vymýšlel a podlost líh’
a mravů černý mor.
Žil z úplatků, bral, „doloval“
a plýtval zbytkem sil;
17
žil v hampejzích, i pil i spal
a v sněmu s vlky vyl,
ba řádil tam jak vzteklý pes
a štěkal zas a zas,
až mistra duši anděl vznes’,
když tělem v ohni zhas’.
Zřel Causis vzlétat světcův prach
při divém řvaní trub;
slech’ zvonů kvil a dostal strach,
čert do srdce jej rub’;
shrb’, nemoh hlavy vzhůru vznést,
zbleď, ztrnul, ztratil řeč;
chřtán sevřela mu hrůzy pěst,
v hruď ďábel vehnal křeč.
Stál oči v sloup, stál vyděšen –
až dal se v křik a vzlyk,
a celou noc a celý den
jak had se městem vlík’,
pak sebral ruče, co kde moh,
a prchal, Bůh ví kam –
jak by měl nejmíň tisíc noh –
snad k pekla končinám.
Pes do světa se vytratil
a nespatřil už Čech,
18
jen pověst praví, že se kryl,
jak vždycky v hampejzech;
kdes v Basileji tělem shnil,
leč když se mrchou stal,
sám Satan na vše strany plil,
než do pekla ho vzal!
19