DESCARTES.

DESCARTES. 1620.
Na Bílé Hoře běsný hon; v Buquoje valonském pluku bojuje Descartes de Perron při polnic divokém zvuku! Svedený Francouz filosof orly má v hlavě, v srdci kov – či pouze hlína je hnědá? – nemá-liž slávy ducha dost? Proč že ji božských Uměn host v rubání nešťastných hledá? Francie velký slavný muž, zdaliž se mozek mu zhatil? lancknechtů nabrousil si nůž, právo nám do hrobu klátil; 137 jasně-li zářil jeho duch, u nás má přec jen černý dluh, na soudu pravda když sedá; zjevilť se v Čechách jako kat, zločincům přišel pomáhat, v postrach nám tvář vzplála snědá! Velký byl ducha jeho vzlet, srdce však nemělo citu, za málo zničila jej let lest úskočných Jezovitů, v sektářství jejich rost’ v La Fléche. Co přines’ v život, byla lež, v pravdě s ním byla jen věda; však kdo jde s lotry k právu hluch? nepřítel lidu, dobrodruh – bez lásky moudrost je šeda. Velký byl duch, leč srdcem tuh, orlem vzlét, ale jak vosa s hejny šel jedovatých much, msty když nás sekala kosa; jaký as divný jal ho sen, když slyšel porubaných sten, jenž ňadra svírá a zvedá? Z krve těch padlých volal Bůh: 138 „Právo jde bít jen dobrodruh, u stolu vrahů jenž sedá.“ Divně se přišel ducha lev odsloužit s hejny mstných ptáků těm, kdo dřív cedili svou krev na planině u Kreščáku; tam zbil mu škůdce český král, zde na nás Descartes s vrahy stál, zapomněl otce i děda; zapadla v krvi česká říš, na srdce dán jí těžký kříž, pod křížem volnost spí, běda! Descarte, dávno splákl čas slzami krev Bílé Hory, nepřátel zášť však zas a zas na vlast štve krkavčí sbory; množí se, rostou jako mrak, bráníš jim, ohněm plá tvůj zrak, lítostí tvář chví se bledá, s naší tvé splývá krve ron; duch tvůj, Descarte de Perron, ztýraným zhynout snad nedá! 139