Strach s hrůzou rozběhly se po Čechách,
krev obarvila každou v zemi řeku,
drak pomsty v šíř i dálku drápy vztáh’,
když mečem stínány jsou hlavy reků
a na železné dány věže hřeby,
snad, by spíš byly vyslyšeny v nebi.
Co míti chtěl, to dostal dobrodruh,
vše: hrady, tvrze, města, dvorce, vesky,
hvozd horský vykácen byl, zdusán luh;
mělť navždy vyhlazen být národ český,
i do skalnatých po okolí skrýší
se mocí kati vtírali a mniši.
Ty vodil Michna, udavačů král,
jenž s Jezovity, předstíraje lásku,
kde kosým okem shlédl co, vše bral,
kde mohl, dukáty bral do opasku
i jeho černí druzi, chtíčem hnáni,
co skvostem bylo, skryli ve sutani.
Však nad vše skvosty, ač jich bylo dost,
byl černým otcům poklad panských dětí,
ten, odpraveným rekům za milost –
vždyť heslem jim, že účel činy světí –
kde mohli sbírali a brali mocí
a v klášterů svých zamykali noci.
Zde od víry dřív předků zabitých,
již nechať zjevně padli nebo skrytě,
je vylákali medem řečí svých
i pekla strašáky v své tuhé sítě
a zbavíce je k rodné vlasti citu
lstně oblekli je černých do habitů.
A „kacířům“ je vyučili klít,
byť vlastní třebas rodiče to byli,
ni rodná jména nesměli juž mít,
jež šmahem přeměníce zohyzdili,
až děti rekův, rodů klenot drahý,
své vlastní země stávaly se vrahy. –
Do tvrze Popovické Chlumu blíž
vnik’ Michna s dragouny a dvěma mnichy,
kde žena Čejkova si našla skrýš,
když dobyt Písek vražd hroznými hříchy
a Čejka, těžce zraněn, na Brlohu
svou duši odporučil Pánu Bohu.
Zde synka pohrobka v svůj skryla klín,
ač nevyvázla s lože v těžké době
a na smrt též ji volal Hospodin;
mdle, s žalem pohlížela na své robě,
jež chudičko, všech zbaveno jsouc statků
nic nemělo než ubohou svou matku.
Zřel Michna na chorou a zlostně děl:
„Byl rebelem tvůj muž a soud nám káže,
že císařovo vše je, co kdy měl...
a kde je on? Ať odvedou jej stráže!
a spálí zbytek statku: tuto vísku!“
A ona řekla: „Pochován je v Písku.
Za svou se víru bil a poklad práv,
píď země každou kropil žhavou krví,
roj vrahů strnul, kam svým mečem máv’,
blesk dvojí sjížděl v lotry z podobrví,
až v srdce střelen pad a skonal spíše,
než ubita je dráby česká říše.
Kde pad, tam leží! S námi jeho duch
sem uchýlil se; víte vše teď, jděte
a neprzněte prostičký náš luh,
v němž řídké zrno pro dítě mé seté,
jež až mi vzroste z vašich útrap, bděle
na reka vychovám a na mstitele!“
Máv’ Michna pěstí, ušklíb’ se a děl:
„No, zbožní otcové, teď rcete směle,
zda choré matce svěřiti bych měl
to dítko zde, či církvi Spasitele,
jež obracet je k Bohu bude denně;
zda soucit káže nechat je té ženě?
Vždyť těžce churaví, z půl mrtva jest,
ba šílí, dnes snad Bůh ji útrap zhostí,
ten před Pánem zlý hřích bych nemoh’ nést,
zde nechat jí to dítě bez lítosti
a odejít, by zítra snad šlo za ní?
Ne, vaše buď, váš zbožný řád je chrání.
Je Bohu vychovejte – krut je čas –
a císaři a zdárným členem sobě,
ať rodičům svým modlitbami zas
smír, milost vyprosí v zlé soudu době,
až sevře Bůh zem českou krví sytou; –
ať synek kacířův jest Jezovitou.“
A po dítěti sahá s mnichem mnich,
leč chorá matka ruce jejich sráží,
hněv z očí srší jí i z čela rýh;
své dítě něžně do svých bere paží,
je k srdci přivíjí a slzou máčí –
a Michna s mnichy šklebí se a mračí.
„Jak! Synka útlého, mé vše, co mám,
mi chcete vzít a zhubiti jej mocí?
já sama – sama si jej vychovám,
by podoben byl otce svého otci,
jenž husitou byl stříbrojasné kštice
a podepsal list stížný do Kostnice.
Pryč, kliďte se, já nedám dítě vám,
nechť chvíle té bych zahynouti měla;
o spásu jeho duše starost mám,
ne o zdar ztepilého jenom těla,
jímž lstiví tovaryši Ježíšovi
v past vilné ženy chytáte a vdovy.
Vy z ňader byste náš mu vzali cit,
z úst naši řeč a českou duši naši;
vy týrat byste učili jej lid
a pověře, jíž slaboši se straší
a všemu zlu, jež řád váš na nás páchá,
až z anděla by přešel na raracha.
Já nedám synka do liščích vám pout,
spíš učiním, jak rozum je mi rádcem;
líp bez vás ubožákem zahynout,
než s vámi bohatým být zemězrádcem,
jímž byste nemluvně mé odchovali;
já nedám je, nechť byste hned mě sťali!
Pryč, nedám dítě!“ – „Dáš je, musíš dát,“
pln hněvu Michna rozkaceně velí,
„smrt v patách ti, co má se s hoškem stát,
má zhynout snad? Pryč s ohledy a žely,
dost! Násilím a bez váhání hbitě
to, bratří Krista, vezmete si dítě!“
A mniši prosí: „Zmoudři, dítě dej,
než jako třtinu dnes snad Bůh tě zláme,
už nezléčí tě ani čaroděj,
my pro Boha tvé dítě dochováme,
by prospívalo na těle i duchu,
ne v kacířské té země ďáblím duchu!“
„Jak?“ křikla žena! „Bože věčný, mluv,
zda věřiti lze černých lotrů zvaní,
již přiběhli k nám smečkou divých psův
jen k české země mstnému rozsápání,
ne, nedám dítě, duše ta mi drahá!...“
A nadarmo mnich po kořisti sahá.
„Když nedáš volně, vezmem násilím!“
Však žena brání se, jak pouště lvice
a v ruce bije mnichy, spílá jim,
ti marně vzít chtí dítě do třetice;
vždy ustat všem; vzdor ženin strach jim seje
krev v rýhy úšklebného obličeje.
Sám Michna otcům na pomoc se zved’
a spěchal náruč otevříti ženě,
v tom její obličej jak stěna zbled’,
a pod podušku sáhla neprodleně
a v dítka hruď, kam slzy její kanou,
hrot břitké dýky vetkla jednou ránou.
Pak synka zlíbala snad tisíckrát
a zasténala, mír však lesk’ se v tváři:
„Ó žertvo zlob, ó vrchole všech ztrát,
jsi zachráněn! Tam v ráje svatozáři
zas shledáme se!... A teď šťastna zhynu;
vždyť zachovala jsem tě Hospodinu!“
I strne Michna, strne dráb i kněz
a žena vášnivě jim dýkou hrozí:
„Své dítě hříchu zhostila jsem dnes,
v němž vámi, lotři, vlákáni jsou mnozí,
jež drahou vlast jste odučili znáti
a ,kacíře‘, své otce proklínati.
Má mysl stíhala vás tu i tam
a duše má vás v hloubku pekla klela –
ne zrádcem vlasti, rekem synka mám,
dnes nad ním vítězně jsem zaslzela.
Teď svažte mě a veďte na popravu
a za vraždu mi pyšnou srazte hlavu.
Nuž rychle přec, vezme vám mě Bůh,
už zraky moje obestírá mdloba...“
A klesá žena; splatila svůj dluh...
Dvě mrtvoly zří v síni mniši oba –
a k podpálení tvrze na sesutí
své dráby Michna karabáčem nutí.