ŽENA HUSITKA.
Strach s hrůzou rozběhly se po Čechách,
krev obarvila každou v zemi řeku,
drak pomsty v šíř i dálku drápy vztáh’,
když mečem stínány jsou hlavy reků
a na železné dány věže hřeby,
snad, by spíš byly vyslyšeny v nebi.
Co míti chtěl, to dostal dobrodruh,
vše: hrady, tvrze, města, dvorce, vesky,
hvozd horský vykácen byl, zdusán luh;
mělť navždy vyhlazen být národ český,
i do skalnatých po okolí skrýší
se mocí kati vtírali a mniši.
Ty vodil Michna, udavačů král,
jenž s Jezovity, předstíraje lásku,
kde kosým okem shlédl co, vše bral,
kde mohl, dukáty bral do opasku
i jeho černí druzi, chtíčem hnáni,
co skvostem bylo, skryli ve sutani.
66
Však nad vše skvosty, ač jich bylo dost,
byl černým otcům poklad panských dětí,
ten, odpraveným rekům za milost –
vždyť heslem jim, že účel činy světí –
kde mohli sbírali a brali mocí
a v klášterů svých zamykali noci.
Zde od víry dřív předků zabitých,
již nechať zjevně padli nebo skrytě,
je vylákali medem řečí svých
i pekla strašáky v své tuhé sítě
a zbavíce je k rodné vlasti citu
lstně oblekli je černých do habitů.
A „kacířům“ je vyučili klít,
byť vlastní třebas rodiče to byli,
ni rodná jména nesměli juž mít,
jež šmahem přeměníce zohyzdili,
až děti rekův, rodů klenot drahý,
své vlastní země stávaly se vrahy. –
Do tvrze Popovické Chlumu blíž
vnik’ Michna s dragouny a dvěma mnichy,
kde žena Čejkova si našla skrýš,
když dobyt Písek vražd hroznými hříchy
a Čejka, těžce zraněn, na Brlohu
svou duši odporučil Pánu Bohu.
67
Zde synka pohrobka v svůj skryla klín,
ač nevyvázla s lože v těžké době
a na smrt též ji volal Hospodin;
mdle, s žalem pohlížela na své robě,
jež chudičko, všech zbaveno jsouc statků
nic nemělo než ubohou svou matku.
Zřel Michna na chorou a zlostně děl:
„Byl rebelem tvůj muž a soud nám káže,
že císařovo vše je, co kdy měl...
a kde je on? Ať odvedou jej stráže!
a spálí zbytek statku: tuto vísku!“
A ona řekla: „Pochován je v Písku.
Za svou se víru bil a poklad práv,
píď země každou kropil žhavou krví,
roj vrahů strnul, kam svým mečem máv’,
blesk dvojí sjížděl v lotry z podobrví,
až v srdce střelen pad a skonal spíše,
než ubita je dráby česká říše.
Kde pad, tam leží! S námi jeho duch
sem uchýlil se; víte vše teď, jděte
a neprzněte prostičký náš luh,
v němž řídké zrno pro dítě mé seté,
jež až mi vzroste z vašich útrap, bděle
na reka vychovám a na mstitele!“
68
Máv’ Michna pěstí, ušklíb’ se a děl:
„No, zbožní otcové, teď rcete směle,
zda choré matce svěřiti bych měl
to dítko zde, či církvi Spasitele,
jež obracet je k Bohu bude denně;
zda soucit káže nechat je té ženě?
Vždyť těžce churaví, z půl mrtva jest,
ba šílí, dnes snad Bůh ji útrap zhostí,
ten před Pánem zlý hřích bych nemoh’ nést,
zde nechat jí to dítě bez lítosti
a odejít, by zítra snad šlo za ní?
Ne, vaše buď, váš zbožný řád je chrání.
Je Bohu vychovejte – krut je čas –
a císaři a zdárným členem sobě,
ať rodičům svým modlitbami zas
smír, milost vyprosí v zlé soudu době,
až sevře Bůh zem českou krví sytou; –
ať synek kacířův jest Jezovitou.“
A po dítěti sahá s mnichem mnich,
leč chorá matka ruce jejich sráží,
hněv z očí srší jí i z čela rýh;
své dítě něžně do svých bere paží,
je k srdci přivíjí a slzou máčí –
a Michna s mnichy šklebí se a mračí.
69
„Jak! Synka útlého, mé vše, co mám,
mi chcete vzít a zhubiti jej mocí?
já sama – sama si jej vychovám,
by podoben byl otce svého otci,
jenž husitou byl stříbrojasné kštice
a podepsal list stížný do Kostnice.
Pryč, kliďte se, já nedám dítě vám,
nechť chvíle té bych zahynouti měla;
o spásu jeho duše starost mám,
ne o zdar ztepilého jenom těla,
jímž lstiví tovaryši Ježíšovi
v past vilné ženy chytáte a vdovy.
Vy z ňader byste náš mu vzali cit,
z úst naši řeč a českou duši naši;
vy týrat byste učili jej lid
a pověře, jíž slaboši se straší
a všemu zlu, jež řád váš na nás páchá,
až z anděla by přešel na raracha.
Já nedám synka do liščích vám pout,
spíš učiním, jak rozum je mi rádcem;
líp bez vás ubožákem zahynout,
než s vámi bohatým být zemězrádcem,
jímž byste nemluvně mé odchovali;
já nedám je, nechť byste hned mě sťali!
70
Pryč, nedám dítě!“ – „Dáš je, musíš dát,“
pln hněvu Michna rozkaceně velí,
„smrt v patách ti, co má se s hoškem stát,
má zhynout snad? Pryč s ohledy a žely,
dost! Násilím a bez váhání hbitě
to, bratří Krista, vezmete si dítě!“
A mniši prosí: „Zmoudři, dítě dej,
než jako třtinu dnes snad Bůh tě zláme,
už nezléčí tě ani čaroděj,
my pro Boha tvé dítě dochováme,
by prospívalo na těle i duchu,
ne v kacířské té země ďáblím duchu!“
„Jak?“ křikla žena! „Bože věčný, mluv,
zda věřiti lze černých lotrů zvaní,
již přiběhli k nám smečkou divých psův
jen k české země mstnému rozsápání,
ne, nedám dítě, duše ta mi drahá!...“
A nadarmo mnich po kořisti sahá.
„Když nedáš volně, vezmem násilím!“
Však žena brání se, jak pouště lvice
a v ruce bije mnichy, spílá jim,
ti marně vzít chtí dítě do třetice;
vždy ustat všem; vzdor ženin strach jim seje
krev v rýhy úšklebného obličeje.
71
Sám Michna otcům na pomoc se zved’
a spěchal náruč otevříti ženě,
v tom její obličej jak stěna zbled’,
a pod podušku sáhla neprodleně
a v dítka hruď, kam slzy její kanou,
hrot břitké dýky vetkla jednou ránou.
Pak synka zlíbala snad tisíckrát
a zasténala, mír však lesk’ se v tváři:
„Ó žertvo zlob, ó vrchole všech ztrát,
jsi zachráněn! Tam v ráje svatozáři
zas shledáme se!... A teď šťastna zhynu;
vždyť zachovala jsem tě Hospodinu!“
I strne Michna, strne dráb i kněz
a žena vášnivě jim dýkou hrozí:
„Své dítě hříchu zhostila jsem dnes,
v němž vámi, lotři, vlákáni jsou mnozí,
jež drahou vlast jste odučili znáti
a ,kacíře‘, své otce proklínati.
Má mysl stíhala vás tu i tam
a duše má vás v hloubku pekla klela –
ne zrádcem vlasti, rekem synka mám,
dnes nad ním vítězně jsem zaslzela.
Teď svažte mě a veďte na popravu
a za vraždu mi pyšnou srazte hlavu.
72
Nuž rychle přec, vezme vám mě Bůh,
už zraky moje obestírá mdloba...“
A klesá žena; splatila svůj dluh...
Dvě mrtvoly zří v síni mniši oba –
a k podpálení tvrze na sesutí
své dráby Michna karabáčem nutí.
73