MISTR MYDLÁŘ.
Šedou hlavu s šedivými vousy
mistr Mydlář smutně k zemi kloní,
odpočívá, velké meče brousí,
na brus vláhou těžké slzy roní,
opodál syn bedlivě a zdatně
maluje tvář jeho na mdlém plátně.
Nedbá mistr, neví, co syn robí,
vzdychá jenom, kalný zrak se mračí,
mluví polohlasem: „Hrozné doby!
Smrtná pomsta z Vídně k Praze kráčí;
děs a hrůza ze dne ke dni vzrůstá,
v žhavé krvi tone země pustá!
Zítra však, ó běda, z toho vření,
padnou nejstatnější sněti kmene,
mečem práva stít mám na lešení
české reky, hlavy odsouzené,
zanícené práva bohatýry,
stejné se mnou krve, stejné víry!
83
Jak to rve a jak to v ňadrech pálí.
A přec musím; soucit mi to velí,
aby, kdo msty obětí se stali,
mečem mým smrt kratší jiných měli;
aby rukou hbitějšího kata
jednou ranou leb jim byla sťata.
Jednou bez potuchy pádnou ranou,
švižnou ranou, meče náhlým bleskem,
než jim věčné slávy vínky vzplanou
na pochmurném nyní nebi českém;
proto brousím čepele a hroty
těch svých mečů břitké do ostroty!
Hotov jsem, noc probdím; nelze spáti,
záhy z jitra odprosit mám pánů,
mně že určeno je vykonati,
v jejich hrdla smrtící vést ránu,
z níž pro všecko lidstva živobytí
na věky jim památka se vznítí.“
Domluvil, skryl meče pevně kuté,
k synu jde a zří, co v bdělé snaze
vytvořil v té mistra chvíli kruté,
však co zhléd’, že couvá, na obraze?
Vlastní vidí tvář a hlavu věsí:
„Ustaň, synu, obraz tvůj mě děsí!
84
Vlastní tvář mne děsí, nemám dechu,
znič ji, zabarvi ji, zhyzdi blátem,
nemá nikdo z budoucích znát Čechů,
kdo byl jejich mučedníků katem;
znič ten obraz, v oheň spěš jej vrci,
dosti buď, v tvém utkvím-li kdy srdci!
Znič jej, spal, vždyť bohatýrských trupů,
věčně lid, jenž bude pamětlivý,
měl by v strach tu tvář a na potupu,
ačtě pravím: Jak Bůh z nebe živý
do mých ňader zářné oko kloní,
že bych rád byl umřel dřív než oni!
Pán chtěl jinak – divnéť lidské losy –
Jeho snad to smírem za mé skutky,
oko Jeho mne že vyhlídlo si;
snad to vrchol Jeho božské důtky,
nežli v klín svůj povolá mne zpátky...
Znič můj obraz – chci mřít bez památky!
Nikdo nemá vědět v světě celém,
ni tví potomkové, nikdo z davu,
jak vypadal, třebas znícen želem,
ten, kdo před lety sťal českou slávu,
jen ty meče mé ať někdy svědčí,
že svůj soucit ukryl v ostrém meči!
85
Znič to, spal!“ A na krb obraz vrhá:
„Shoř, bezděčný práva ukrutníku!“
A juž plamen žertvu ohně mrhá,
šlehá, rudne krvavě a vstává...
Na hruď synovu kat hlavu kloní:
„S Bohem, synu, na radnici zvoní!“
86