ZKOUŠKA VĚŘÍCÍCH.
Zbožný Amr roznemoh’ se prudce,
oslábl jak po morové ráně,
tož v smír s Allahem dal Amr vůdce
stavět chrám, jak kázal prorok Páně.
„Do portiku,“ kázal, „lidmi svými
dej dva sloupy, jež ať zlatem svítí,
blízko tak, by dříky sdruženými
mohl jenom zbožný volně jíti.
Uchem jehly budou Pánu sloupy,
jímž loď pouště, velbloud, projde spíše,
nežli člověk lichvářský a skoupý
do nebeské dostane se říše.
Dělit chce Pán vyznavače víry
v nevěrné a věrné svoje sluhy;
věrný ten, kdo nedbaje své míry
volně projde kamennými druhy.
52
Jenom zbožný Pánu slouží řádně,
jen kdo strádá, modlí se a postí,
projde v chrám, ne požitku kdo zrádně
otročí svou těla otylostí.
Nuže, zkoušej všech, kdo ve mne věří,
zkoušej moudré, zkoušej liché troupy!...“
Amr koná; sotva den se šeří,
káže lidu procházeti sloupy.
Do všech končin říše, na vše strany
z minaretu chatib hlásá hbitý
Amrův vzkaz a volá Kahiřany
k prorokově zkoušce do mešity.
Přišli různí; Hasan, lichvář skrytý,
na trn vyschlý, metla všemu kraji,
přišel zbožný Hakim, zavalitý,
útěchou jejž chudých nazývají.
Čil je Hasan; šat na něm jen visí,
Hakim, šťasten z bohumilých skutků,
ví sic, neprojde, leč v lid se mísí,
Amrovu jen vážnou na pohnutku.
53
Leč jde přec, ač studem tvář mu plane.
„Z vůle páně přišel,“ jedni děli.
„Neprojde,“ zas druzí. „Leč se stane
div divoucí v poctu stvořiteli.“
„Věru, stane se,“ dí kmet i dítě,
„Hakim projde; jenom dobro činil,
zjevně sloužil Allahu i skrytě,
na nikom se v žití neprovinil.
Projde jistě Hakim, projít musí,
jestliže to pravá zkouška boží,
Hakim projde, ať jen směle zkusí,
boží slávu zázrakem ať množí! –
Hakin nepronik’, leč v drzém pychu
jako kluzký had se provil hbitě
Hasan, lichvář, nádoba všech hříchů,
šejtanovo vyhýčkané dítě. –
Žasl lid; přálť více Hakimovi,
imâmové Hasana však ctili;
Hakim sytil otroky a vdovy,
u Hasana kněží serbet pili.
54
Těšil Hakim opuštěných davy,
Hasan z lichvy vděčil kněží straně,
Hasan zproštěn poplatku byl z hlavy,
Hakim platil dvojnásobné daně.
Blažen Hasan, lichvář, zdarem takým,
tím víc krad’, čím Hakim více dával,
tajně oba; nevěrcem slul Hakim,
Hasan u kněží se světcem stával.
Amr haně divil se i chvále,
zkoumal, poznal; zkoumal zas a znova,
zvěděl všecko, u věřících ale
nechtěl rušit díla prorokova.
Leč když Hasan umřel, zmořen hladem,
by skrz sloupy snadněj mohl lézti,
z ňader duše vysmykla se hadem,
Hakimova vzrostla ratolestí,
Ratolestí plnou sladkých plodů:
zlatých datlí s medu šťavou léčnou,
žehnal národ Hakimovu rodu,
Hasana klel v propast nekonečnou.
55
Ztrnul Amr, zrak svůj zanícený
k nebi zved’ a děl: „Tvé čekám důtky;
co je obřad? Tretka prostá ceny,
holé nic, Pán chce jen dobré skutky!
Co vše zkoušky u víře jsou Pánu,
co bezduchá modlitby jsou slova?
pro něho, jenž sklenul nebes bránu,
v smích jest zpupná zvůle prorokova!
Člověkem je prorok jako jiný,
stejně domýšlivý, stejně hloupý,
kdyby Pán chtěl zkoušet světa syny,
žádný neprošel by chrámu sloupy.
Jsme-liž červa více? Nač jsme hrdi?
Boha část jsme jsouce těla prosti;
jsme jen na čas z jeho milosrdí.
On sám od věčnosti do věčnosti!“
Zkřížil ruce Amr, sklonil hlavu,
dlouho na prosté se modlil zemi...
„Allah,“ volal, „pán všech světa davů!...“
Páně dech táh’ palem haluzemi.
56