VÍNO BELŠAZOROVO.
Děl k jatým židům Babylonu král:
„Já nedám vzdorovat si vámi dál
a naučím váš kočující dav,
co žádá naše země a náš mrav.
Co konáte, to vše mi na úkor,
za přízeň mou jen dráždí mne váš vzdor,
za lásku nevděk mám, za vlídnost hněv,
to nesnesu, juž vzkypěla mi krev!
Zda chci, by kdo z vás před mým bohem stál
a vzýval jej jak já: „Je velký Baal,“
či chci, by úběl chlebů Chaldeům
snad pro Neba jste kladli v zlatý dům?
Či nutím v Militin vás vcházet chrám
a oběti jí klást, jak činím sám,
či s Jáhovem v hovoru váš ruším dav?
Ne, každý volně mluv s ním a se bav!
34
Věř, co kdo chceš, já jedno kážu jen.
Mých zákonů buď každý poslušen
a tím buď každý napojen a syt,
co vinohrad a lán mých zemí skyt’!
Tím, kdos v mé zemi, potřebám svým lev;
dost skýtá každý dvůr a stáj a chlév,
či mám snad kázat projížděti svět
a jen co sníte, k jídlu přivážet?
Či pro vás vzácnější mám pěstit věc,
mám sluze velet: Ortolány pec,
ne na špeku, jak sám jím, jinak, víš,
jen na čerstvém je másle udusíš!
Či na rožni vám milejší jsou víc?
Jen rozkažte, já hned vám vyjdu vstříc,
by přesvědčil se o všem ctný váš nos;
vy mléko krav, sám pít chci mléko koz!
Či za nápoj by z vás kdos míti chtěl
med májový snad od panenských včel?
No, napořád dám sbírat k plástu plást
a kvas v křišťálných číších před vás klást.
35
Snad chcete též, bych judské panny jen
vám v lože dával místo našich žen
a pytle zlata každé věnem snes’
a s krále na otroka židů kles’?
Dál nehodlám být na vás shovívav,
buď poslechne, buď zahyne váš dav;
mám dávat od vás týrat vlastní lid?
Dost! Pokoj zjednám v říši si a klid!
Co rozkážu, to staň se ještě v čas,
sic mrskat poručím vás zas a zas
a schválně řádné důtky splést si dám,
leč přes vše ještě jednu milost mám.
Jíst z vepře nesmíte, ni víno pít,
ni s babylonskou ženou souložit,
nuž, z věcí těch jen jednu konat dím,
dvě královským vám slovem odpouštím.
Z těch věcí volte jednu, jednu jen
mně na důkaz, že lid váš poslušen,
kdo konat nebude, v kom vzroste vzdor,
ať zahyne, tím skončí se náš spor!
36
Vše pošlu vám, snad že vám bude vhod,
jeť, tuším, zítra velkonoční hod,
tož volte v čas i volných města dcer
vám do tábora pošlu na výběr!
Nic jiného však, nechať všickni mrou,
vám v stany vaše nedám potravou,
a kdo bys útěkem chtěl přelstít stráž,
hned za pokutu pod meč hlavu dáš!“
A židé šli; nechť velký stih’ je žal,
přec konali, jak Mojžíš přikázal,
ač ten i onen vysílením pad’,
vždyť doufali, že přijde zázrak snad.
Leč nepřišel; mstný nebes Pán
na vyvolený lid byl pohněván,
vše marně čekalo, a pátý den
kde kdo, byl v Israeli vysílen.
Lát, reptat, rouhat jal se všechen lid,
až velkněz promluvil, by zjednal klid,
a rozkázal: „Ať starší vejdou v sněm
a rozváží a porokují v něm!“
37
Tož sešli se. I bylo řečí moc
a rokováno z rána na půlnoc
a po půlnoci dál, až v bílý den,
leč rozkaz králův nebyl proveden.
Ten ženy chtěl, ten vepřům přednost dal,
ten vínu zas a prvým vzdoroval,
i šířil hněv se, nenávist, ba vztek,
a z dlouhých porad nebyl výsledek.
Tu pravil nejstarší: „Vše marno dnes,
ať jménem Jáhve mluví velekněz,
než jedni zšílí, druzí zemrou v ráz.“
Tu velkněz Hospodinův pravil zas:
„Nuž, slyšte! Není, abych přímo řek’,
ten odpor k vínu jedna z přetvářek,
jichž plni jste?“ A velkněz zvedl tvář
a z nosu vůkol rudá šlehla zář.
„Či nepije tak mnohý, tajně však,
by soudruhů jej nezastihl zrak,
ten nápoj lahodný, ten zlatý zdroj,
jímž v hlavě myšlenek se hemží roj?
38
Já za hřích nejmírnější, pravím vám,
jak Pán mi zjevil, pití vína mám;
vždyť pil je ondy Noe praotec
a veliký je v Israeli přec!
Sám Bůh mu kázal pěstovati rév,
sám tlačiti jej učil hroznů krev
a Noe pil a pil ten slunný div,
až na tvář pad’ a nevěděl, zda živ!
Tak mnohý po námaze horký den,
i když se modlil, klesl opojen,
a do práce než druhý den se dal,
na srdce posilnění doušek vzal.
Co konal otec Noe, za to mám,
v hřích nepřipočte Jáhve také nám!...“
A kdo tu byl, v ráz k pochvale se zdvih’
a volal: „K vínu, nejmenší to hřích!“
A národ pil a mnohý, vypil džbán,
vždyť, co chce velkněz, chce též Bůh a Pán;
hlad vínem přelstěn v útrobách mu has’;
pad’, spal, leč ráno žár měl v hrdle zas.
39
Tož pil a pil hned znova celý den,
sud za sudem už prázden veškeren;
lid pil, až tuhl jak na suchu mrož
a hlavou pitomou kles’ na trnož.
Leč třetí den, když procit’, poznal v děs,
že víc než dřív v něm kručel hladu pes;
že vínem rostl, místo aby krot’
a v život zarýval mu zubů hrot.
Kde chleba však, by pojed’ a byl syt?
Jen masa z vepřů Belšazar jim skyt’,
jen nečistého tvora dával dost,
lid štítil se ho, hlad však v slona vzrost’.
A že nemohl déle nésti hlad –
prv čichal jen – v ráz na vepřovou pad’,
a do jídla se pustil jako rek,
až z koutků ručejem tek’ omastek.
I jed’ a pil a znova pil a jed’
a sytý v pustou veselost se zved’
a křičel: „Pán svůj národ sevřel v pěst,
kdo dvakrát šel, i třikrát sejde z cest!
40
Jak oheň v těle zhárala nám krev,
nuž, plně ukrotíme králův hněv;
Pán brání-li nám vlastních užít žen,
i s pohanskými lid buď spokojen!
A chtíče vzruch a vilné vášně vztek
hnal národ Páně v náruč nevěstek,
a když byl králi div ten zvěstován,
děl v smíchu: „Hle, jak velký víno pán!“
Ba nad Baale a Militu je výš,
snad v nouzi o ně bude celá říš
i o vepře a tlupy nevěstek!
Ó, víno, víno, jaký velký rek!
Což pak jsem já? I se mnou smí si hrát,
jenž Judeu jsem zplenil po třikrát
a Sidon zabral, u Memfidy stál,
což proti němu Babylonu král?
Co proti němu já jsem Belšazar?
Vše omámí a sklátí jeho žár;
než tušil jsem, víc vykonalo dnes,
hle, národ Páně! Bouří padlý les!“
41