BÁSNÍK ŠECH OMAR EL FARIDA.
Šech Omar el Farida, pěvec révy,
jest od věřících vůdcem světů zván,
vždyť velké jeho zázraků jsou zjevy,
jež za něj v Kubbě koná pánů pán,
leč nezasvětil Omar pěvce vlohu
snad nápoji, jenž září v plodu rév,
leč mystickou a čistou lásku k Bohu
všech písní v píseň ztajil vína zpěv.
Tím v nadšení se spájel lásky vínem
a v horování hleděl do nebes,
až pod blankytu hvězdným baldachýnem
u vroucím vytržení na zem kles’;
hvězd úsměvy mu zářily kol hlavy
a ňadry palem táhl boží dech,
zvěst snášející u věřících davy,
že Allahovým pěvcem Omar šech. –
48
A přišel muž, jenž neznal básně ducha,
spíš opojivě žhavých její slov,
k nimž z vína požitku jen sklonil ucha
a padl z vděku na Omarův rov
a vzýval jej: „Ó, svatý písně reku,
jak úcty zkroušené ti dáti dost,
že’s víno opěval nám srdci k léku
a rozteskněné mysli pro radost.
Já věřím ti, vždyť v proroka jsem ráji,
když v loktech ženy prázdním slunnou číš,
an večer rudne nebe na okraji;
tu kalifem se mním a moje říš
je nekonečným rájem, v kterém vládnu;
mně ze všad zní to jako duchů zpěv,
v žas vzrůstám rozkoší a srdcem mládnu
a hruď má harémem je božských děv.
Pak všemu odpouštím, co kdys mě hnětlo,
a každému, kdo rozkvasil mi krev,
v noc ňader mých se božské vrací světlo
a v srdci tichne divé pomsty řev,
má duše zbožně písněmi se modlí
a mír a klid jí líbá andělem;
ve chvíli té sám Allah u mne prodlí,
bych poznal, část že jeho ducha jsem!
49
Ó, jak Ti vděčit, ibn el Faride?
Či mysticky mám říkat zikr snad,
jak ostatní zde nechápaví lidé,
a nepít vína skvost, bych strastmi vad’?
Ne, nevěřím co imâmové káží,
Ty, světče, mojí zvědavosti hov,
zjev, více úkoje-li člověk váží,
z rév slunných úsměvů, či z víry slov!“
A poutník světcovou se modlil písní
a líp než imâm nejvyšší ji znal
i chatîbové strážci víry přísní;
dřív fâtihu svou zbožně odříkal
a prosbu pak, by světec vlídně zjevil,
co duchem chápati má z jeho slov,
zda písní znavenému srdci levil,
či duši, víře květem zpěvných slov.
Tu hlasem vážným zaznělo to z kubby:
„Proč, příteli, mi rušíš hrobu klid?
Ač víra klame nás a víno hubí,
přec útěchou jsou pro veškeren lid:
já o víně i víře píseň zpíval,
verš do myšlenek hnal a slova v květ,
vždyť obojím se léčí strastí příval,
jenž z neznáma se žene na ten svět.
50
Věz, ve víně jsem ctil a chválil Boha
a jeho lásky k lidstvu svatý žeh,
leč tvoje k sklepu pospíchala noha,
když zvuk mé písně slád’ ti na ústech,
nuž, není hřích – a duše má ti svědčí –
číš vína pít; jen nebuď vášně plen,
ať vínu píseň tvá, ať víře vděčí,
vždy koná zázraky, ač dobrá jen!
Vždy vroucí píseň vznáší ducha k nebi
ať z víry vytryskla, ať z vína jest,
lék její všemu lidstvu zapotřebí,
jen nad ruch světa umí-li se vznést
a klidu hvězdami hruď zasypávat
a do úkoje zlíbat strast i žal
a v mysl mír a na rty úsměv dávat
a ducha hřát, by v letu neustal!
Žij klidně dál a zvěstuj vzkaz můj světu:
Ne trápení, jen radost žádá Bůh;
ne trním pichlavým, leč houštím květů
chce, aby vzrost’ a voněl země luh;
chce, aby úsměv vůkol vlád’, ne váda,
ne derviši, již mrskají si záda,
ni aby pánem žití byla bída;
všech blaho chce zpěv šêcha el Farida. –
51