SFINGA HRŮZY.

SFINGA HRŮZY. (Abu’l haul.) Dru Otakaru Hostinskému.
Pluk dělných lidí bez práce a zisku v poušť lybickou vzal Cavigliův chvat, již obří sfingu hrůzy z moře písku zas po staletích měli vykopat; znoj jejich píle odvažoval zlatem, tož Ethiopci v pouště slunci vzňatém, ač umdlévali, chutě díla dbali, až sfingu, matku hrůzy, vykopali. Byl velebný to objev zašlé doby, jenž sta let v písku dřímal, bouří plen, an věky oloupený o své zdoby, stál stejně jako dělník udiven a na východ zřel vyvaleným zrakem; šeř večerní vše posouvala mrakem; a pracovníky ponořila v spánek; lid snil a pouští šepotný táh vánek. 13 Noc spěla k vrcholu, kol ticho vládlo, – tu z ňader sfingy hluboký zněl vzdech, jak žuly sten, když hruď jí ryje rádlo, jak z vězně úst, jenž tone v smrti snech; sfinx okem strnulým kol kolem zírá, div kamenný, jenž v lebce zvolna sbírá, co nijak srovnat nemůž s novým časem, a chvěje se a mluví polohlasem: „Už pamět má se v minulosti tratí, už roste doba na pět tisíc let, co z hory žulové mě vytesati dal velký Cheops divem v dálný svět a Chefren, jenž si v pyramidě hoví, mě posvětiti kázal Harmachovi, an sluncem svítí na veškeru zemi a pán a bůh je bohy nade všemi. Už po desáté zbavena jsem písku od doby té, a vždycky znova zas běs samum sbírá v dálce jej i blízkublízku, by u mne hrozný slavil hodokvas; by nezdolnou a neúkrotnou mukou mě zasypával obrovitou rukou a v zuřivosti s planoucím msty dechem ziď v zrak mi vrhal zhouby divým spěchem. 14 A pokaždé, když milosrdné ruce mě zbaví tíhy ňader sevřených, bych oddechla si po věčité muce a výše hledíc z písku žárů mstných zas uviděla slunce v záře svodu v kraj nilský snášeti se od východu, vždy strnu úžasem než doba mine, že všecko změněno, že vše jest jiné? Pe bohyně jen šat zřím: hvězdné divy, a Eah, jejich strážce mračný vůz, a dole poušť, kde pobřežné jsou nivy a zase poušť, tu němou matku hrůz, jíž v klíně kosti mrtvol tlí a stany. I nohy mé jsou v písku zahrabány i zbytky trosek velebných dřív chrámů, – aj, žiji-li, či vše je hříčka klamův? Kde Kemi čarovné jsou ráje asi, jichž stromů plody udiven byl svět, kde orných polí obrovité klasy, kde faraonských sadů zářný květ? Kde slavnostní jsou velbloudi a sloni? Kde zlaté vozy s nádhernými koni? Kde zvuky harf, z nichž moře písní znělo? Kde, kde to dnes, kam všecko se to dělo? 15 Kde Menes je, jenž Kemi v zázrak zvedl? Jen skrovné zbytky vidím pyramid, zrak můj ne Memfis už, jen vísku shlédl, v ní jakýs přeubohý, cizí lid; kam zřím, vše jino, posud v snech-li tonu? Kde sláva je a síla faraonů? Kde král, jenž ondy slaven poctou boha? Kde je? kde je? proč nezřím Amenoha? Kde Hyksové, jichž vládci pásli stáda? Kde židé, jejich nohsledníci, jsou? Kde žida Josefova moudrá vláda? Proč nezřím ho, kam zašel s Asnatou, již Farao dal kouzelnou mu ženou? Proč Ahmesa tvář nezřím převznešenou, jenž v plamenité mysli orlím vzletu svá díla v podiv nechal všemu světu? Kde pilný lid, jenž proměnil poušť v nivu, proč chránce věčna, Sebek, nestřeh jej? A kde je Zoan, město plné divu, v němž kouzla konal Mojžíš čaroděj? Kde Menkara, jenž v slávy plném jasu na posměch záhubě a na vzdor času svůj zdobil hrob, jejž otrok za chléb boří a jehož rakev bouře skryla v moři? 16 A kde jsou Théby, kde že v dál i blízku je z žuly jehel bezvětevný les? Kde jsou ty hroty lesklých obelisků? Kde náhrobků a památníků směs? Jen Memnon, šíp když slunce v hruď mu lučí a zlatí ji, jak ondy smutně zvučí, až na východě svitne hvězda denní, snad vzdychl též, jak stále vše se mění. A kde je Ramses, ve skalní jenž kobě skryl k poctě věkům řadu vlastních soch? Kde Sesostris, jenž duchem v času zlobě výš orlem vzlét’ a nával hrůzy zmoh’? Kde je, kde je, jenž vojska za lomozu dal čtyři krále připřáhnout si k vozu, když, zlatou dvojkorunu na temeni, v chrám vykonat spěl modlitbu svou denní? Kde je, jenž hrdě zval se králů králem? Kde vznešeného jeho ducha vzlet? Kde kněží jsou, již o něm s teskným žalem vší zemi vyprávěli tisíc let? Kde Psometik, jenž po číši vztáh’ rámě, by pitnou obět bohům přines’ v chrámě a po svých druhů příkoří a hádce stal z vyhnance se mocný samovládce? 17 Kde jeho paláce jsou divů plny? Kde Moeres jezero? Jen žlutý lesk zřím z jeho zbytku, dárek skrovné vlny, jež zahnala sem Jara slzný stesk. Kde Labyrint, jenž v div jsem zřela státi, když Tutmas rozkázal mě vykopati, jak v sen mu děla vůle Harmachova, než vzteklý samum zasypal mne znova? A kde je Hopra, postrach Egypťanů, kde Amasis, jímž padl Babylon? Ó, žel, ať v tu, ať v onu hledím stranu, vše jinako, vše změnil časů hon! Kde bohové se skryli slabé vůle? Vše, vše to tam, jen světa různé půle jak ondy řídí Ra a Hathar černá a Pašt vesmíra velkost bezeměrná! Vždy po staletích ze sna v krátkou chvíli zpod příkrovu jsem probuzena zas, bych pohledla, jak v záhubu se chýlí, co v údiv světům vytvořil kdy čas; vždy zřím pak, že Nil líněji se vine, a vždycky tváře neznámé a jiné a stále jiné, neznámé mně řeči a na všem spousty písku stále větší. 18 V něm ukryt Ptah je, zkácen temna syny, v něm skalní chrám a nádherných soch tlum, vše zaniklo, jen samé rozvaliny, řad sloupů jen! Kde Isidin je dům, v němž ondy chudým dávány jsou chleby? Vše zničeno, vše; po Memfidě Théby, v nichž řádil Kambyses, ten Peršan divy; kde, kde že jsou ty země krásné divy? A kde je Kambyses, msty lítý vasal, jenž v Saidě vítězstvím se běsně vzpial a Amasisa v rakvi mrskat kázal a lebku jeho vztekle rozkopal? Kde bratr jeho Bartja, jatý v Suse? Kde vojska v poušť vyslaná slabým k hrůze as žhavým pískem zasypána leží? To Anuka jen ví, leč jiný stěží! A kde je Majhar, z jehož krve žáru zas štěstí červánkem vzplál jas a ples? Kde Ptolomeus dlí, jenž světlo Pharu jak nové slunce vznesl do nebes? Kde paláce, v nichž vínem lásky zpilá lstně Kleopatra vládla rozmařilá, leč nadarmo; vždyť křídla ocelová i Caesarova vraha milcem měla?! 19 Kde jsou, kde jsou, vždy ptala jsem se znova a každým procitnutím ptám se zas, leč nadarmo; vždyť křídla ocelová a neprůhledná na vše klade čas; kdož ví, co pod nimi vše leží skryto, vždyť zrušeno i to, co v žulu ryto; jeť neúdolná klidná jeho síla, a hlava má se vždycky roztesknila. Já kvílela, až nepřítel můj dravý zas obrovitá černá křídla vznes’ a svál mi písek po temeno hlavy, až žoldnéř caesarův sňal jeho směs; však nebyl Egypt už mých předků zemí: už Ramsesův pad’ kmen i s haluzemi, mdlý Caesarion sťat Oktaviánem a Řím byl říše Menesovy pánem. A zas a zas jsem drahná léta spala, až Priscus písek rozmet’, jenž mne kryl, a rukou, jež mne z pouště vykopala, své jméno do podstavce v skálu vryl... Kde Priscus teď, kde žena Hadriána, jež zvědavostí ke mně v poušť je hnána? Už po nich obou nikde ani stopa, jen nápis dí to v stehnách Amentopa! 20 Kde Theodos, ten hrozný kat se kryje, jenž víru v Krista vraždou vštěpoval a k jeho slávě tělo Hypatie od zvrhlých rabů městem smýkat dal? Kde příšerný je zlosyn Caracalla? Kde ta, jež za Palmyru bojovala? Kde Firmus rek? Kde Achill k právu tupý, jenž prchnout musil lidu za potupy? A kde je Sarbar, Kambysa druh nový? Kde mravenčí jsou vojska Arabův? Kde jejich paláce, kde jejich rovy? Kde pěvci krásy čarodějných snův? Kde Ludvík as, jenž světcem dán byl světu, že zloby ohněm zničil Damiettu? Kde Derkut je, kde Kansu v boji hbitý, jenž bez vzdechu mřel koňů pod kopyty? A znova přilít’ samum s hrůzy dechem a vše, co v staletích mu člověk vzal, zas přes noc s vášně neukrotným spěchem na plece mé i témě nasypal; a znova přes hlavu mi létly věky a z rukou bouří nové písku řeky, bych nezřela, jak závistivá doba kol kolem řádila i lidská zloba. 21 Kdož o mne dbal? Lid zotročený, tupý jak před strašidlem mimo jda se chvěl, strach oklikami divochů hnal tlupy, když Memnon žalem úzkostlivě zněl; čas hltal čas a dobu líhla doba, jas sálavý prch’; trůn její vzala zloba a vznešenost se děvkou hanby stala. Zda Sefecha stý díl jen znamenala? Když z hrobu opět čas mě pozved’ nový, stál, kde dřív Memfis kvetla, města díl, ten Fostad slul, stan říše prorokovy, jenž s Kahyrou pak říše tvrzí byl; a kde jsou kalifové? Čas vše zmarní, ti tam jsou knížata i vládci svární a na věky se skryla v smrti klínu už sláva Eibegů i Saladinů! A kde jsou pouště kočovníci snědí, ti nebes zkoumači a pěvci as? Za jejich hvězdami jich učeň hledí, ač ten i onen mušky svitem zhas’. Kde velký Ali, kde zbůj Mameluků, jichž zvůle v těžkou uvrhla mě muku, až ukrutníci Selimova davu v terč kulí dělových mou měli hlavu. 22 Je rozbito mé líce i hřbet sporý, je poraněn a seslaben můj hled, však přec jej zřela jsem, jenž vojsk svých sbory od jižních moří k pyramidám ved’. Kde je ten malý mužík s velkým čelem, jenž prolít’ svět jak orel v letu smělém, kde Napoleon? Snad dle lidských zvyků mřel kolos ducha v poutech trpaslíků? Co nyní kol? Ó Kemi, tuk tvůj ssají lstní kupci, dravci z věčných moře mlh, jsi spoutána jich ozbrojenou lájí, jež v tobě hřeje se jak v hnízdě plch a tyje z chudých mozolů a krve, – ach jinak, zcela jinak bylo prve v té bohy vroucně zulíbané zemi, ó jaký žal nás stíhá, Kemi, Kemi! Kde jsou, kde jsou, kdo v prokletí i vděku nás, děti pouště, hnětli? Zašli zas! Kde pohádky jsou šedesáti věků? Kam dojdou ti, jež po nás zrodí čas? Kde našich předchůdců jsou epitafy? Kde těch, již dovzdychali v hradbách Jaffy a v moře padli u zdí Abukiru? Proč my ni lidstvo nesmíme žít v míru? 23 Ó žel, ó žel! Vše vůkol doba schvátí! Proč pokaždé, když jal mě žití svit, zmar zřela jsem? Ach spát už, věčně spáti a navždycky se v písek ponořit, bych přála si! Ó samume, spěš, vstávej, ne jenom hruď, i lebku zasypávej a v divém běsa víření a ržání spat v úkrytu mě nechej do skonání. Vše, vše je pryč, co bylo; vše je jino, je neustálý divý času let a věčné jest, co nikým nestvoříno, jen božstva: Sebek, Peršt a Nef a Net. Vše Amun jenom na chvíli zde hostí, jen on je od věčnosti do věčnosti a zjevuje se v podobě vždy jiné, co mimo něj, vše hyne, hyne, hyne! Vše, všecko hyne kol i pyramidy, jež rozvrtal červ člověk: časný hmyz, ty věků mezníky a časné bídy, jež k pokolením křičí: Lidstvo, viz, víc nežli samo jsi, jsou tvoje díla, dřív zahyneš. Co vzdor je tvůj a síla? Co za čas po tobě, co po nás zbude? Jen změna, věčná změna trvat bude!“ – 24 A sfinga vzdechla v půlnoc usedavě... Mdlý dělník procit’, vstal a k práci šel, bůh Ra se sklonil k sfingy dumné hlavě a líbal ji, až zrak jí zaslzel, když sklonila jej k lidí cizích dílu. A chvějící se žluté vlny Nilu cos palmám šeptaly, jež podál stály, a pyramidy k nebi růst se zdály. 25