V mostě pražském – žádný tlach –
od věže až k věži
meč prý strašný, zbojců strach,
po staletí leží.
Nad ním duní chodců krok,
pod ním šumné řeky tok
do dálavy běží.
Jílec jeden drahokam
v Staré město míří,
čepel jako blesku plam
v hruď se Hradčan šíří,
pohanů jím krotil vztek
Roland, Bruncvík silný rek,
nebo svatý Jiří.
Trůnu chrání vznešenost
ocel jeho křepký,
by jen jímal čest a ctnost
trůnu loket hebký,
ale jílec k ráně pne
na ty naše prodajné
a zotročilé lebky.
Dobrá báje, věř jí, věř,
kdo chceš, Čechu, směle:
proto trčí v noční šeř
Hradčan štíty stmělé,
proto prestol pust a chud
a ty ještě doposud
máš své čelo celé.
Slyšel meč ten mnohý hlas,
strašné přežil vřavy,
po něm dusal Maradas
s žoldáků svých davy,
po něm mnohý lačný rab
v plný přitáh’ do Čech žlab
s cizáckými mravy.
Přitáh’, vytáh’ – jakýž div –
s vozy zlata, nachu,
zvedla se jen s českých niv
za ním mračna prachu –
avšak věru pro nás žel,
tvůj že skvost on nenašel,
divotvorný brachu!
Můžem’ nyní ruce v klín
sníti sen tvůj velký,
že přec jeden vlasti syn
najde hrob tvůj mělký,
že tě vztyčí v jeden ráz,
našim bědám zlomí vaz...
Zatím lovme lelky. –
Vratkou patou tvoji plec
třeme dál jen chabi,
že nás spasí růženec,
který šepcem slabí.
Och, jak sluší našim rtům
vzdechy k němým patronům,
vědí – staré baby!...
Lež tu, brachu, lež tu, lež,
kamž se časy děly!
Drahokam tvůj za veteš
dnes by židé měli,
jiní pak tvou ocelí
ve zdraví a veselí
hřbety by nám dřeli.
V naše půtky, v naši seč
o jiné vím zbrani,
v ústech našich naše řeč,
vůle k činům v dlani,
dvojice té světlý lesk
jako palný Boží blesk
naše vrahy zraní.
Počkáš, reku ospalý,
jak ti v hruď to vběhne,
až v ty svaté zápaly
Čech své srdce zžehne,
hlavy dolů! z plných plic
v roje svojich pijavic
až tvým heslem šlehne!