Jen prosté sloky nesu na obranu,
ty svatá řeči Jiříkův a Janů,
ač vím, že neždá jich tvé slávy zář,
toť pouze vonné ambry plaché vlny,
jež tobě jáhen vroucích díků plný
v tvém velechrámu skládá před oltář.
S čím rovnat tě, zda s onou Řeků Ladou,
jež oděna jen pěnných perel vnadou,
jak zázrak vznesena je sborem vil,
slasť nekonečnou ve nyjícím oku
a něhy pás kol liliových boků
a na rtech vábný růže nach a pyl.
Či velebné tě rovnati mám Heře,
jež v zlatém voze nebe zjíždí v šeře,
kol skrání světů divuplný lesk;
té vznešené, jež nad ostatní troní,
že Zeus svou hlavu sám jí na klín kloní
a podnožkou jí skládá vládný blesk.
Či mám tě srovnávati s oním zdrojem,
jenž žíznivého daří písní rojem
a okřídleným sborem myšlének?
či s chrámem tónů tajemných a zvuků,
v němž každý na srdce svou klada ruku
byl citem v nebe nesen, dřív než klek‘?
Jak skvrny prostá socha mramorová,
jež ze rtů vonný zvuk a květná slova
svých písní ladným zdrojem dýše ven,
tak zdáš se mi, a září tvého oka
déšť jisker padá ňader do hluboka,
jak hvězdná krása v noci temný sen.
A zdá mi se, že kolem rtů ti hraje
ten úsměv pohrdavý hněvem laje,
jež na hruď tvoji metá spoustu lat
a mní, když uzří tak tě zneuctěnu,
že k tobě rovnat smí svou kupnou ženu,
jež prachem vleče uvěřený šat.
Zřím tebe v záři vznešenou a stkvělou;
z hvězd nebes nedozírných silou smělou
svým kněžím bohatýrská roucha tkáš;
zřím, jak kol tebe ptactvo křídly vládá
a z úsměvu a slov tvých hymny skládá,
jak zlatým vlasem zemi postýláš.
Či oka tvého jsou to paprskové,
by pouta tavili, jež vrah nám kove?
či bránících nás kopí zlatý les,
jímž omráčeni bleskem kdož jsou koli,
buď ze Šavlů se změní v apoštoly,
buď z poběsilých vlků v psíků směs!