Aj nádherné jest vykonáno dílo,
jak v Efesu je konal Herostrat!...
Ó vlasti má, ó mladá česká sílo,
to článkem má být zas tvých nových ztrát;
čím po sta let jsi druhdy krvácela,
co vzaly tobě Cáchy, Řezno, Řím,
jen prvkem býti má?... Pryč, chmuro, s čela,
já věřím v ducha, zradě nevěřím!
Dřív vrah, teď syn tvým skvostem, vlasti, hýří
a bez ostychu kal ti metá v tvář:
„Vše klam a mam! Kde vaši bohatýři?
Kde hrdinů jest čin, kde pěvců zář?“
Tak směje se a nepříteli k zdobě
i nás i tebe třísní příkořím;
však vstaneš zas, byť pohřbena juž v hrobě;
já věřím v ducha, chvastu nevěřím!
Hle, ve zlotřilé děli samopaši,
že bídnou lží, co ondy vzneslo nás,
že baby byli dědové kdys naši,
a baby mají vnukové být zas;
že posvátné a drahé lidu blány
jsou pouhou lží – jak smutnu tebe zřím –
a zřídlem naší chabosti a hany;
leč věřím v ducha, zlobě nevěřím!
Je přesvědčují čárečky a háčky,
je novým věkům nedostižný duch,
ba jako ženy na večerní táčky
se scházejí; ó jaký je to ruch,
kde jeden přes druhého stále volá:
„Já s té!“ „Já s té se strany obořím,
co jest nám duch, víc písmena jsou holá!“...
Já věřím v ducha, slovu nevěřím.
Co jest mi řádka nerovná či kusá?
Co slova zvuk, co písmen planý tvar?
Co čas, jenž předků za věhlasem klusá?
Mne blaží víc ten čarodějný dar,
jenž křísil nás a sílil v tuhém boji;
já délky veršů v písni neměřím
a nedbám též, kde dělí se neb pojí;
já věřím v ducha, formě nevěřím!
Či barvy dbáti mám, neb skvrny rušné?
Co praví as? Že lépe bylo dřív!
Zda Pegasovo polétání vzdušné
a božský původ poznat mohou z hřív?
Či jiskry oka kusé na podkově,
v tresť zlatozkusnou-li ji ponořím?
Což do barvy mi na záhadném slově?
Já věřím v ducha, hmotě nevěřím!
Žel, vlasti stolec kácí se a drobí,
už její slávy nedbá jun ni muž:
ten lhostejen, ten jed jí lékem robí;
ach, oba v srdce zabodli jí nůž,
jejž vrahem odhozený znova zvedli;
viz, každý dí, až kam ho zabořím!...
Leč kdyby ještě hrozněji si vedli,
já věřím v ducha, noži nevěřím!
Jím slavným být chtěl zavilec jen chabý,
jenž na krásu, jíž myslí nedostih‘,
po lháře mrzkém způsobu a baby
slov nerozvážných černé mraky zdvih‘;
co věčné však, to záhad zlatou sponou
své srdce zavírá. Já nevnořím
se v příboj zla, v němž jiní bědně tonou,
já věřím v ducha, bajce nevěřím!
Toň, smělče, toň u vlastních záhad moři;
proč vzpíráš se, proč křičíš: „Pomoc, ven!“
Vlasť Česká hrdě na čarovném oři
ti s nebes výše zahřmí: „Zahyň jen,
když bez vesla jsi volil mořem dráhu!
Já polétáním k slunci neshořím,
ty strašidlem buď jiným pro výstrahu!“...
Já věřím v ducha, zkáze nevěřím!
Co zhubit chceš, to není časnou vilou
a není klamem vytoužený vid,
vždyť po staletích všemohoucí silou
jak Kristus probudilo mrtvý lid;
a proto vím, že nezrobeno v kradí,
v čem divotvorné zřídlo světla zřím
a zář, již Bůh mé vlasti na skráň vsadí...
já věřím v ducha, klamu nevěřím! –
Ta drahá vlasť – nechť v slzách teď se topí,
jak na Golgatě božské matky zjev,
nechť v srdce vniká tisíceré kopí,
nechť šat i hruď i skráň jí třísní krev –
ta vstane zas, ač zběsilosť jí laje:
„Vše zahubím ti, zničím, umořím!“...
To všecko lesť, jež sněhem března taje –
já věřím v ducha, zhoubě nevěřím!
Vlasť vstane zas – nechť povalena zradou,
nechť legiony střehou její hrob –
by ztrestala, kdo v její chrám se kradou
a bezcitně jí olupují zdob;
zas vztyčí se, že smělý rouhač ztrne
a zděšen prchne k dálným pohořím,
zkad ukrutenství stále k nám se hrne...
Já věřím v ducha, smrti nevěřím!