Proti lásce pošetilé.
Krásnéť jest, a hezky znějí slova:
„Milovati vyvolenou svou
Na čas živobytí, vždy jak znova,
Až ji někdy k hrobu odnesou.“
Ale jakou tento podnět lásky
Obdařen as musý býti vlastností,
Krásná líce, vzrost neb hebké vlásky
Neutvrdí srdce stálostí.
Ale mladík vzhlédna líce hebké,
Vzhlédna mladost, krásných tváří květ:
Slyše k tomu řeči libé, lepké,
Mní, že nalez v dívce celý svět:
Rozňatý jest celý láskou vroucý,
Její osobou – jest opilý,
Mní, že vždy kvést bude krása stkvoucý,
Vždy vřít jeho oheň zpozdilý.
197
Darmo rozum uděluje rady,
Darmo uvádí mu zkušenost:
Neslyší jí, nedbá na příklady,
V slepotě mu bydlí blaženost.
V lásce zhoubné celičký jest slepý,
Rovněž jak když nerozumný pták
Slyší píšťaly hlas, sám se lepí,
Tak ten k zkáze chvátá lásky žák.
Nestálá jest krása ve svém květu!
Brzo tratí sladké lahody,
Často když se v podletí stkví světu,
Pohltí ji rychle nehody!
Věk ji zžírá, pohled ovšedňuje,
Drtí stopy její ozdoby,
Nesmyslný oheň uhašuje,
Nenechá ni krásy, podoby!
198
Roznícení vroucý láskou hasne;
Čím víc vřelo, tím jest více led,
Třeštění jich pro ně na čas šťastné,
Shaslý podnět nenavrátí zpět:
Jejich rozkoš v mrzutost je mění,
Zošklivují se jim způsoby,
Zmizý krátké jejich okouzlení,
Mní teď vidět jiné osoby.
Krása duše, její spanilosti,
Hodnost, střídmost, mravů čistota,čistota
Jsou jen schopné lásky blaženosti:
U nich bydlí lásky jednota;
V protivenstvích leje utěšení,
Tvrdí denně více vážnosti,
Plynou jejich srdce v potěšení,
Plují víc a více v milosti.
199
Láska, která není podrobena
Uzdě rozumu a království,
Čím jest větší, čím víc neskrocena,
Tím jest větší zhoubné bláznovství.
Obrazností klame rozum vlastní;
Kteří použijí moudrosti
Prvé přítelovy, ty jsou šťastní,
Nedají vzrůst zhoubné milosti!
200