Básně drobné
(1820)

Šebestián Hněvkovský

Básně drobné
Na Umku básnictví.
Podletí.
Na venkovský kostel.
Pramen života.
Na Umku.
Vnislav a Běla.
Dvě sestry.
Dobroslav a Blahuše.
Okouzlení.
Zamilovaný.
Běla a Vláda.
Pomláska.
Výstraha.
Vyšehradský sloup
Bohyně Móda.
Volení.
Básnická milenka.
Stálý milovník.
Prosba na Milka.
Na Lilu.
Na Lilu.
Žaloba na Amora.
O Běle na známé.
Přání.
Zyma.
Mudrák hrnčíř.
Chvála zlých žen.
Na Čechy.
Na ctnost.
Na smrt N. N.
Na Všemilu.
Váhavý ženich.
Na zamilovaného.
Dudák.
Pozdní láska.
Bezhlavý kněz.
Chvála osla.
Přesmutná hystorye o Drahomíře, kterak se na Hradčanech s vozem y s koňmi propadla;
Koupání.
Na Prahu.
Vyjevení.
Na Mělnícké víno.
Půlnoční soud v Klatovech.
Chvála vola.
Proti lásce pošetilé.
V. a Běla.
Na hrob žebráků .
Na Umku, z Horáce, z knihy IV. oda 3.
Oda IV. z knihy I.
Na Blanduskou studénku, z III. knihy oda 13.
Na Torquata, IV. knihy, oda 7.
Rozloučení s Umkami.

Básně drobné
Šebestyána Hněvkovského.
V Praze, 1820. Vytištěné u Jozefy vdovy Fetterlové z Wil- denbrunu v Seminaryum, Nře. 190.
[1]

Na Umku básnictví.
Často v tomto světě hmotném Hnětou látky hrubosti, Často s námi v jeku hřmotném Válčí živlů mocnosti: Hynou v rukou zpytatele Všecky světa sličnosti; Leckdys přirození celé Působí nám tesknosti. Duchy pouhými být mníme, K nebi pádí zrovna let: Tu se s hmotem hašteříme, Když nás stáhne dolů zpět. [3] Umko! vedeš vyměřenou Cestou milé bytnosti; Pod rouškou jen okouzlenou Jevíš pravdy sličnosti. V barvách libých, v světle milém Obrazuješ hmotný svět: Mudrák v zdání pošetilém Trudně vidí krásný květ; Neplynou mu blahé doby, Nezní libě ptactva zpěv, Vidí v světě smrt a hroby, Černá děsý srdce krev. Ten vzhled bolný není pravý, Vede přímo k soužení; Spokojnosti zlaté zbaví, Lidstvo jest zde k blažení. Kladeš v zvědu, v vzhledu meze; Kdo chce vidět končiny, Přestoupiv mez, přímo leze V propast, uzří hlubiny! 4 Tvá moc lidstvo naplňuje Obrazlivou vřelostí, Ta y skálu obživuje, Vnadí všecko živostí: Slaví mužné ctnostné činy, K nim zve živou vroucností; Haní přísně zhoubné viny, Káže předčit statností. Třebas fičel vicher krutý, Třebas válčil hrubý hmot, Třebas osud rozhodnutý Seslal na lid na sta slot: Udělíš y v vlnobití Nadchnutému utěchu; Ztratí pro vlast živobytí K slávě své, jí k prospěchu! Letopisy také budí K činům ušlechtilým svět: Chvála tvá je víc k nim pudí, Nežli rozšafnosti led! 5 Rozum pouhý,pouhý vášně mrazý, Tropí bázeň, mdlobu, strach; Zbudíš vášně, přímo vrazý K cýli: slepě jde jich tah. Ty jsy šťastná předchůdkyně Bohyň, vážných umění: Neozdobna bez svatyně Jest vlast, prázdna blažení! Předce tvůj dar za títěrky Drží znechutnělý bloud; Vlasti milé jsou tvé šperkyšperky, Užitečný Umek soud. Ten tam po pohodlí baží, Ten hry prázdnost miluje: Toho množství ženin blaží, Tenť sy pití libuje; Ten se po hostinách shání, Tito všickni maří den: Umko! s tebou obírání Vlasti prospěšný jest sen! 6 Vykázaný od osudu Každičký má cesty běh: Po ní kráčeje sy hudu, Zpěvem dostíhnout chtě břeh. Jestli tvá moc Umko! velí, Zpěv můj vlasti prospěje, Aneb mysl obveselí: Posvěť oučel naděje! 7

Podletí.
Jaro přišlo! libost věje, Přirozenost kyne, Z lůna kvítky vine: Nový život v tvory leje; Křoví vonné pučí, Broucy třeštíc zvučí. Všecko vůkol pookřívá, Celé přirození Cýtí roznícení: Zdaž vše v vnadě neoplývá? – Něco předc však scházý; Tam se v křoví sázý! Slavík, básník ptactva pravý, SlyšSlyš, jak libě pěje, V srdce vnadu leje; Snad on mocnost jara slaví Zpěvy milostnými, Zvuky toužebnými? – 8 Nadchnut jarem jeho hlásky Vlévá cytedlnosti, Budí toužebnosti; Snad on jeví píseň lásky Všeho přirození Slavě roznícení? Jeho zpěvem jako chotě, Růže, kněžna květu Rozvíjí se světu: Ukaz jejich při jednotě Tajemčlivost jeví, Srdce výklad neví. Kněžna bylin spanilosti,spanilosti Kouzlí každé oko, Vůni přeširoko Leje, budí toužebnosti: Slavík v její křoví Sedá: zní zpěv nový! 9 Zdaž jste šťastní ostatkové Krajin okouzlených, Vnadou opojených? – Aneb jste vy ukazové Budoucýho sýdla, Blaženosti žídla? – Želí věku prvotného, Prázdného lsti, služby: V jejím spolku tužby Jeví příští blaženého; Kouzlí srdcým máje Svaté bláhy, ráje! 10

Na venkovský kostel.
Stánku modlení a pobožnosti, Obydlí jsy lidské naděje! Žádná práce chlubné výbornosti Tebe nekrášlí, a nekreje. Honosné se nepnou vzhůru báně! Vystaven jsy přímou sprostností, Pamětní jsy dům, a stánek Páně Znám jsy starožitností. Sem lid chvátá, maje ruce spaté, Zde y mudřec v srdcy jeví cyt, Obdivuje velké divy svaté, Nechtě v ctění pohoršiti lid. Chráme! mocli věků odplynulo, Co jsy? tak jak míjí dým a stín? – Mocli již zde ctnostných utonulo, Moclis přijal jich v svůj klín? – 11 Rozličné zde tvrdě spějí stavy, Mnohý před svým časem zašlý květ, Mnohé kypícý, však bystré hlavy, Kteréž mněly zjinačiti svět, Mocý, vtipem,vtipem mnoho na rub zvrátit, Tebou pohrdajíc v mysli své: Osud znal jim přímou cestu zkrátit, Vykázav jim poklid zde! Mnohý odpočívá teď zde tiše Při odporcy, s kterým tropil boj Pro předsudky; oba pleníc říše, Oba nesouc proti vlasti zbroj! Mnohý tvrdě spí, jenž hájil práva, Od vlasti chtě vzdálit neštěstí; Pochována jest s ním všecka sláva, Osud nepřál vítězství! Mnohý zde též škůdce mocný leží, Který koval pro budoucnost pout, Slabé tlačil; odplatu zde těží, Spropad se s ním jeho skrovný kout! 12 Mnohý zde spí nešťastný, však ctnostný, Ve vězení našel za ctnost cýl, Do pout jej dal utlačovač zlostný, By moh utiskovat dýl. Neustále pryč věk rychle letí! Mnoho již sy viděl vlasti změn: Století zde chvátá po století, Vše již odplynulo jako sen! Přečkáš ještě mnohé změny nové, Vzhlídneš ještě mnohé ukazy: Co přinesou vlasti příští dnové, Štěstí, čili urazy? – Mnohý kněz, jenž o vší nestálosti Poučoval shromážděný lid, Zakusyl již věku vrtkavosti, Požívá teď ve tvém lůně klid. Y my sejdem, budeš ještě státi, Utěchou tvůj mnohým bude byt: Necháš proudy věků kam chtí váti, Chladíš roznícený cyt! 13 Znalá jest tvá přednost chráme Boží: Co jest lidské usylí, a moc? Co jest zlato, všecko světa zboží, Pohltí vše hbitě šerá noc! Živobytí jest jen okamžení, Ží sy třebas na tisýce let; Mžikem zmizý, nejsou k navrácení, Sen jest pouhý křepký svět. 14

Pramen života.
Mládeži! tvé živobytí Teče v zlaté radosti, Skrze místa plná kvítí; Rozkoše kdož nepocýtí Plyna v pouhé líbosti? Jasné nebe v srdce leje Neustále příjemnost: Větřík jarný vůni věje, Ptactva množství vůkol pěje, Budíc libou blaženost. Všecko v rajské spanilosti Očím tvým jen lahodí; Všecko v živé novotnosti Plodí křepké veselosti, Nechuti toť nevodí. 15 Předce dychtíš připlout hochu Tam, co oblak jeví blesk: V mysli máš tu jasnou sochu: Až k ní přijdeš blíže trochu, Shledáš, že se dým jen lesk! V cestu se ti láska vloudí, Jevíc radost růžovou: Šťastna se tu každý soudí; Omámen však zhola zbloudí, Našed cestu trnovou. Mezy cedry převysoké Dál se kroutí hrdě běh: Tam jsou tůně přehluboké, Skalí, víry přeširoké, K tomu podemletý břeh. 16 Nesnáz, péče, protivenství,protivenství Loďky se tam uchopí, Vicher do nebezpečenství Házý sem tam bez hájemství; Až ji často utopí. Odtud vzhlídneš nahé skály, Bez stromoví pustiny; Červánky, co hrdě stály, Bytem Bohu být se zdály, Promění se v bubliny! Dále nemoc loďku vleče Mezy smutné mrákoty; Množí nářek, plodí péče, Bez slunce tu ten věk teče Do neznámé slepoty. 17 Až, když bude po mladosti, Když věk blahý odletí, Zvoláš: „Kdež jsy spokojnosti, Kdež jsy věku blaženosti, Vrať se zlaté podletí!“ Ale tato zlatá léta Nevrátí se nikdý zpět; S nimi po blaze jest veta, Hořkne bez nich rozkoš světa! Nemař přáním šťastných let. 18

Na Umku.
Co to slyšet? – znějí písně nové! Vlastenský co znamená ten zvuk? Pospolu jsou Čeští básníkové, Co chce tento vlasti milý hluk? – Předcýtí žel jejich pění, Má být vlasti písní labutí? Jazyka snad nechtí bez želení Mateřského trpět shasnutí? Aneb jsou to písně tvého dchnutí, Které pronikají tvrdý sluch? – Probuzují národ k obživnutí, Při kterých se povyšuje duch? – Jsou to – přežádaní předchůdcové Šlechetných a vážných umění? Jejichž řídcý šťastní ukazové Nesou potomkům vždy blažení? – 19 Dál se ten hluk k tvému chrámu blíží, Zaněcuje tvůj ho mocný duch: Okem jasným budoucnosti vzhlíží Posvátný též Umek Českých luh! Hlučněj srdcým písně České znějí, Budí ze sna národ hudebný: Vlastencové vůkol Umky ctějí, Z chrámu Umek hlas zní velebný: „Ctěte vlast, a jazyk vlastní Češí! Ten-tě vlasti základ, hájce, sloup: Koho vzdělání své vlasti těší, Ten ať na něm vštípí světla roub; V něm se ujme – v cyzým jistě schřadne – Skrz něj byli velcý předkové, Syce jistě sláva vlasti svadne! Zajde jazyk, zmizý Čechové!“ 20

Vnislav a Běla.
Blizoučko Prahy je viděti hrob, Kdoškoli miloval, naň slze krop; Vnislav a Běla tam spějí. Na živě osud jim nehodlal přát, Po smrti svoluje u sebe spát, K podivu věcy se dějí. Krásou se stkvěli co mladistvý květ, Jevili laskavost od mladých let Plápolem nevinným jati: Čekali s tužbou se blížiti čas, Kde je měl oblažit přátelský kvas, Spojiti svazkové svatí. „Musým pryč daleko, stůně mi děd, Bělinko rozmilá brzo se zpět Přes hory, doliny vrátím! Děd není, tys jenom oučel a cýl, Neprodlím, než třeba, u něho dýl; Cestu sy pospěchem skrátím. 21 Zjev, abych pokojně cestou se bral, Výhost y milostným vrtochům dal, Věrnostli doufati mohu?“ „Zlatoušku, Bělu snad předce již znáš, Jak se tak urazně o lásce ptáš? Přisahám poznovu k Bohu!“ Neškodí skoumati slibu, a slov Ženských tak; jako se plamenný kov Zpytuje v ohni, zdaž sčerná? „Choti můj! najdešli kdy u mne lest, Ať na mne Bůh sešle hanebný trest, Věčně ti ostanu věrná.“ Na to se upřímě objímali, Věrnost sy poznovu přisahali, Slzemi máčeli líce; Když sy vsed na koně Vnislav, a jel, Cýtili zármutek, tesknost a žel, Jakby se nesešli více. 22 Slunéčko vine ven z poupěte květ, V tekutost změňuje sněhy a led, Dokavad paprslky pálí; Ženská tak stálost je dubnový sníh, V spolku jim bydlejí slze y smích, V umyslu samy se šálí. Z blízka a zdaleka, z tvrzek a měst Sjeli se ženiši, jakoby sjezd Drželi, hledajíc lásky. Odbyla námluvce, nepřišli zas, V stálosti trvala nemalý čas; Kladli již na věrnost sázky. Halislav schytralý, povědom lsti V odvaze, v podvodech hledaje cti, Krásou byl pověstnou jatý. Smyšleným poselstvím k Běle se vkrad, Oulisný v povaze tak jako had Schvaloval závazek spatý. 23 Propuštěn častěji přes její práh Oulisně po lehku dál a dál sáh, Počal y ouskoky kouti: Od Běly uctěn co ženichův host, Snažil se oklamat důvěry ctnost, Chtěl dary věrností hnouti. Kdyby mi osud chtěl blažení přát, Bych mohl v naději milostné plát, Dnovéby plouli ti šťastní; Sýdla, y dědiny bylaby tvá, Nicby mé nebylo, leč ty jen má, Tvé všecko, ty jen má vlastní. Jídlaby čekala na tvůj jen hlad, Stkvostný a panskýbys nosyla šat, V vozebys jezdila zlatém; Jestlibys chtěla, mně upřímě zjev, Já beru na sebe ženicha hněv, Žít semnou v závazku spatém. 24 Vzdychala dost pro něj; maje již prst Tušil, že brzy ho nemine hrst, Nelenil o soku lháti; Chudobu, nevěru vypravoval, Ouskočně jí se y obdivoval, O něj jak může jen dbáti? Poslechla lákavý nevěry hlas; Předce však v srdcy svém po všecken čas Upřímost k ženichu nesla; V mysli své cýtila ouhlavní boj, Lákaly sliby, a pohodlí stroj; Věrnost tak Bělina klesla. Když se již přiblížil svadebný den, Vyjeli k svatému Vojtěchu ven Radosti plni, a smíchu; Nevěstě se ale nechtělo smát, Předčila snad ona, co se má stát; Nebo se hrozyla hříchu. 25 „Skáče nám přes cestu zaječí skot, Provece nevěsta: Zkusýme psot; Obraťme raději zpátky!“ „Blázýnku! domov má tato zde zvěř; Na tyto pověry věří jen zběř, Veselá buď, a nech hádky.“ „Poslechni kání, a jestřábů kváč, Žalostných sejčků, a kulišů pláč; Strašlivá znamení stále! Tento jest rozmilý, svadebný zpěv! Není to na štěstí, znamená krev, Nejedu s vámi již dále.“ „Blázýnku! s předsudky nemař jen slov, Nežádej souzvuku od hrubých sov; Nech jim jen po vůli kvákat! Zpívej, a veselá jako my buď, Nech sy jim pokvákat, když mají chuť! Předce sy budem dnes skákat!“ 26 Klusali k kostelu přes malý vrch; Kolo se zlomilo, kočář se zvrh, Vypadnouc dostali rány: Nevěsta nechtěla dáleji jít, Ženich se obával se svazkem dlít, V tom jí zas kvákaly vrány. Vnislav se mezy tím k domovu bral, Z dědiny bohatství s sebou sy vzal, Život chtě vésti teď sladký: Zahlédna u místa blažený háj, Myslil sy viděti nebeský ráj: Nemněl, jak osud je hladký. Služky se ochotně, vesele ptá: „Co dělá, zdrávali Bělinka má? Jestli pak o mne co dbala? Kdež pak je? co dělá, ještě snad spí? Musým sy pospíšit nahoru k ní, Častoli na mne se ptala?“ 27 „Nehrubě – měla zde bohatých dost! Dnes je zde opravdu zbytečný host; Za vděkli nevezme službou? – Mohl se navrátit o něco spíš, Bylby byl na svatbě drobátko blížblíž, Být mohl tlampačem, družbou.“ Děsýcý služčina potupná řeč Prohnala jemu hned srdce co meč; Třásl se na celém těle. Pravdivé pravdy mu potvrdil lid: Ubohý života strastného syt Nežádal živu být déle. „Samá jste peleš jen, podvod a klam, Kyž peklo odevra šeredných tlam Chce hromem nevěru mstíti!“ Na to sy na svého klusáka sed, Za nimi pustil se co ptačí let Pomsty sy žádaje vzýti. 28 K kostelu svatby se hnal jeho spěch: Zavřen byl; protož y obrátil běh K ženicha lstivého bytu. Tu zaslech plesy a hudebný zvuk, Všecko to, veselost, svatebný hluk Dodalo vztek jeho cytu! Zoufale v ruce nes vyňatý mečmeč, Dále pakjak přišel, hned přestala řeč, Konec tu smíchu a vejsků. Hudba hned počala zmateně znít, Sklenice upadly chtícým z nich pít, Přestaly rozmluvy hejsků. Ženicha odstrčiv, k nevěstě sed, Bázlivý ženich hned co stěna zbled: „Nevěsto! na naše zdraví! Choti můj, najdešli nějakou lest, Ať sešle Bůh na mne hanbu a trest! Přísaha něčí tak praví.“ 29 Nějak jsy bledá: y vyjev mi proč? Uchyl se do kola, drobet sy skoč; Šumaři pekelnou hrejte! „Vdává se pekelné nevěry plod, Béře sy kůjce a peleš všech psotpsot, K hudbě se hbitěji mějte!“ Nevěsta upadla do těžkých mdlob; „Nevěrný holoubku honem se vzchop! Přiviň se k choťovu boku.“ Uleklý ženich měv nejvíce strach Pochopy svolal, a kde kdo byl brachbrach, Kázal dát okovy soku. „Bídnícy! straňte se, zanechte pout, Syce hned v své krvi budete plout, Ten slib je v srdcy mém svatý!“ Ženicha zkrvácel, poranil strážstráž: „Co jsy chtěl bídníku, toho již máš“máš,“ Posléz dán do pout co jatý. 30 V Praze byl vyšetřen. Dán mu byl kněz, Káral ho, jak jen tak hluboko kles, Že sotva lze vinu smýti! „Vyplatím svou smrtí prchlivost rád; Dříve než přijde však pohromy pád, Dříve se musým předc mstíti.“ „Zoufalče! pomni, žes ztracený syn, Nelze se mstíti: hleď smazati vin, Nechcešli do pekla přijít! Bude tě smažiti pekelný host, Vyleje na tebe zavilou zlost, Nelze pak od tamtud vyjít.“ „Což pope tak mnoho o pekle díš, Kde vězý, pověz předc, jestli pak víš? Sáhni! vře v vnitřnostech peklo! Peklo je, bez pomsty se světa jít, Ani k ní nějaké naděje mít, Hoří již v žilách všech peklo!“ 31 „Zoufalče! modli se, tobě by Bůh Smazati ráčil ten veliký dluh! Dobroto! nesuď ta slova!“ „Mlč brachu, vím nyní, jak se chcy mstít, Co budu na živě, pořád chcy klít, Po smrti strašit co sova! V půlnocy, když budou na loži spát, Anebo oplzle pospolu hrát, Přijdu jich škrtit a trhat.“ Marně jej dlouho kněz nabízel dost, Když z něho mluvily vztek, msta a zlostzlost: „O, nechtěj pokáním mrhat!“ Nevěsta přišedši k sobě zas z mdlob, Nechtěla žíti dél, chtěla jen hrob, S hlavy sy vlasy hned rvala! Proklela manžela, hanebnou lest; Svědomí, nevěra, ztracená čest K záhubě zmatenou zvala! 32 Roztrhla zoufale svatební šat, Na darmo těšil ji ženichův svat; Těšením zvětšoval smutek. Spatřivši přitom y vylitou krev, VšeckoVšecko, co působil Vnislavův hněv, Proklela sama svůj skutek. V zoufalost lákal ji krvavý pád, Jala se do Prahy za ním se hnát, K němu sy nedala bránit. K němu se dodrala do vězení, Žádati chtěla tu odpuštění: Měli jí také co bránit. „Pusťte ho, ať mi jen udělá smrt, Sotva mi spůsobí bolesti čtvrt, Původce tvého jsem pádu. Nemohu přenesti kletby té tíž, Kyž jsy se navrátil ubohý spíš, Nežli jsem spáchala zradu.“ 33 „Potvoro! na světě jenom se plaz Podvodná! ať je ti nevěrný zas, Živa buď k žalosti pouhé! Kdo bude chtít lstivý jmenovat tvor, Tvé jméno vysloví; tys klamu vzor! Trp nečest, trápení dlouhé! Jakž mohl tvůj asy nevěrný duch Před knězem v chrámě, kde živý je Bůh, Že nemáš jiného, lháti? Z mysli tak brzo ti vypad tvůj slib? Nemine, věř, tebe pohromy šíp, Žes chtěla s přísahou hráti. Kdybych tě jak živ jen nebyl byl znal, Nebyl byl víry k tvým slovům jen dal, Nikdý y přes tvůj práh přešel: Nikdý bych nebyl co zločinec zde Na místě popravním, v mladosti své, Od kata ohavně sešel. 34 Pro tebe musým teď se světa jít, Od rukou katových odplatu vzýt: Bůh ti to splatiti ráčí! Nemohu bydleti na světě dýl, Blíží se ouprkem ohavný cýl, Odbeř se, hodina kráčí!“ V soudnicy přiveden, sproštěn byl pout, Držen byl na něho krvavý soud, Rozsudek vynesen: k meči. Že ze msty strážného smrtedlně sek, Bezbožnou zoufalost, mstivosti vztek,vztek Ukrotit nedal sy péči. Když se již přiblížil popravní den, Vyvedli za bránu kati ho ven; K popravě smutně sy kráčel. Zblízka y zdaleka přiběh sem lid, Každý svůj opustil daleký byt, Kdo jen moh, každý se vláčel. 35 Viděla z okna, jak bolestně šel, Oči jak sklopené do země měl, Za ním sy pospíšit dbala. Dveřmi jí bránili, krátký byl čas: Oknem ven skočila – srazyla vaz, – Konec tak truchlivý vzala. S krku mu hedbávný svlíkal již šat, Zavázav oči a vytáh meč kat, Oddělil od hlavy tělo. Slzel a povzdychl pro něj sy lid, Kopal se pro oba – studený byt, Vše y s ní outrpnost mělo. Blíž sebe vyžádal lid pro ně hrob; Pročež je oba dva jeden jen strop, Jeden jen příbytek kryje. Roste tam bodláčí, kopřivy, blín, Vidět je v půlnocy bělavý stín; Ptactvo tam přesmutně vyje. 36

Dvě sestry.
Dvě sestry kvetly v mladosti Tak krásně jako máj; Z nichž starší v lepké marnosti Zvolila sobě ráj. Však druhá žila v čistotě Oblíbíc sobě ctnost, Kochajíc se jen v samotě, V ní našla blaženost. „Ty nevíš, co jest šťastný svět, Jen sestro mrháš čas: Požiti máme jeho květ, Nevrátí se nám zas. Manželský oškliví se stav, Jest zhoubce radosti, Jest pouhá strast, a trudný dav: Štěstí žít v zvolnosti. 37 Smutný jest život v krajině, Neznámý nový kroj: V Praze je práce jedině Zpěv, plesy, krásný stroj. Kde kráčím, švarní jinoši Po mně se třeštějí, A hledím na ně v rozkoši, Když se mi klanějí: Tu prosý vroucně mnohý hoch, Že zajde milostí; Tu chválí, ponižuje noh, A líbá vroucností! Jako když růže v podletí Svá ňádra rozvije, Co krásného jestjest, přiletí, Rozkoše požije. 38 Jak zakuklené kvítečky Brouk každý nechá stát, Tak o studené dívečky Kdo z milků bude dbát?“ Dí druhádruhá: „Sestro bezbožná, Jak tvá čest zhynula, O, jakby mátě nábožná,nábožná Nad tebou ztrnula. Kdo tě ctí, podvodný jen svět, Čest jeho jest jen klam, Vábení jeho jest jen jed, Kdo ssal jej, – jest ten tam! Zbaven jest duch tvůj svobody, Chlipnosti otročíš, Na tebe pustí nehodynehody, Než se jí vytočíš: 39 Nepřítelkyně vlastních jest, Plodí jen tesknosti, Odjímá statek, zdraví, čest, Přivádí k tuposti. Blažeji žíti nevinně, V čistotné lásce plát; Jednoho ctíti jedině, To káže ctnosti řád.“ Smích z ní sy strhla světačka, Že mrhá štěstím bloud, Že jest předc pravá sprostačka, To že chce světa proud! A ploula v marné slepotě, Kam vicher světa vál: Druhá zas žila v čistotě: Která z nich přišla dál? 40 Jak brzy chlipnost pozřela Světačce spanilost, Zhyzděná osamotněla, Teď se jí štítí host. Mladostí tuze kvapila, Pozdě sy naříká, Svou krásu, statek ztratila, Mrzkostí opyká! Když sestra v štěstí oplývá Blažená v milosti, A v manželstvu teď požívá Nezhoubné blahosti. Chování v mládi nevinné Vzbuzuje vážnost, čest, Y zachovalost nezhyne, Ta v stáří bude kvést. 41 Dvě cesty vedou k blahotě: K nepravé rozkoš, svět; Do lůna padnou lákotě, Nelze se vydrat zpět. Tam vede drsnou cestu ctnost Na příkrý bláhy hrad: Chcešli mít šťastnou budoucnost, Řeď čistotou se mlad. Jest základ bláhy poctivost A zachovalá čest, V ní bydlí štěstí blaženost, Nedejte sebe svést. 42

Dobroslav a Blahuše.
Dobroslav: Kdybych hojnost zlata měl, Všeckobych ti za odměnu, Za tvou lásku,lásku skrovnou cenu, Vzdáti chtěl. Blahuše: Nežádám sy skladu mít, Netřeba je k blaženosti, Umím málem v spokojnosti Šťastně žít. Dobroslav: Kdybych panstvíčkami vlád, Neb měl množství dědin, statků, Všeckybych ti bez ostatku Velel dát! Blahuše: Láska jenom bohatí Láskou odměnnou své sluhy, Se statky se lásky dluhy Nesplatí. 43 Dobroslav: Pro tebebych sobě přál Důstojenství, abys ctěna, Skrz mne byla povýšena Dál a dál. Blahuše: K čemu k lásce důstojnost? – Dost mám, vzals mi srdce drahé: Rozvedlaby planí blahé Nestejnost. 44

Okouzlení.
Poraď Bělo! co mám začít, Bych tě nemiloval; Poraď, bych tě z mysli zbavil, O rozum se nepřipravil, Cobych potřeboval? – Ty, prý, kouzly žabím vídlí Srdce més mi jala; Proto nemám nikde stání, Myslím na tě bez přestání, Tys mi udělala. Darmo za kloboučkem střemchu Proti čárám nosým; Ale milá střemcha věchu Neslouží měmně za utěchu, Pomoz jinákjinák, prosým. 45 Ondy jsem dle přátel rady, Dříve než se dnělo, Setřás rosu s černé třešně, Jí sy potřel oči spěšně, Nic to neprospělo. Co as proti tobě mohou Rosa, střemcha, páry? Oči jasné, tváře hladké, Vlasy hebké, řeči sladké, To jsou mocné čáry! Poraď Bělo! čímbych mohl Obměkčit tvou tvrdost? Nelze kráse odporovat; Jakbych tě moh nemilovat! Proměň v lásku hrdost! 46

Zamilovaný.
Kolikráte předěšeno, Zarmouceno, potěšeno Bylo srdce od mnohé! Často celé občerstvilo, Často v chvílce zase bylo Sklíčené a ubohé. Brzy děvče modrooké Jako srnka předivoké Srdce jemně ranilo: Brzo syvésyvé, černohlavé, Tiché, krotké, ostejchavé,ostejchavé Spokojnosti zbavilo. Tam zas sličné, milostivémilostivé, Plné důvtipnosti živé Vyloudilo plésání: Tuť zas rusérusé, boubelaté, Kadeře též její zlaté Srdce jaly k vzdychání. 47 Často mlékosněžná ňádra Vzdychajícý plna jádra Ponoukala k radosti: Když pak děvče žhavým okem Po mne hnulo; tu mne skokem Ranil osten milosti. Sotva minuly dvě nocy, Bylo po milostné mocy, Bylo srdce svobodné. Vesele jsem sobě zpíval, Jako jindy jsem se díval Na divčičky podvodné. Teď však cýtím roznícení, V srdcy bolné skormoucení, Nelze ani láskou spát: Cýtím v srdcy dychtivosti, Po ní stále toužebnosti, Cýtím tužbou duši plát; 48 O, jakž se v mé duši dělo, Co jsem tebe sličná Bělo Zahlíd sedět v zahradě! Stromy květem opojenéposněžené, Srdce láskou posněženéopojené, Tolik krásy v hromadě! Sličnosti se rozvíjely; Ptácy znovu krásně pěli, Na tvá ňádra padal květ, Pravé rajské potěšení, Kyž se nikdý nepromění! Nebem zdál se být mi svět! Od toho pak právě času Vaší krásy, zpěvných hlasů,hlasů Nevšímám sy divčičky; Vaše sličná, mladá líce Nejsou pro mne pěkná více – S Bohem buďte holčičky! 49

Běla a Vláda.
Běla. Kdyby štěstí přálo lahodnosti V sňatku bratra tvého objímat; Na světěbych měla všeho dosti, Nechtělabych ničím oplývat. Vláda. Srdce mé jen strýce tvého velí, S ním jen kdybych byla spojena; Chtělabych svět za to dáti celý, Tenkrátbych jen byla blažena. Běla. Nešťastné jest naše pokolení! Přát sy nemá, koho miluje, Stísněné jest zcela při volení, Zřídka s žádaným se raduje. Vláda. Nad nás mužové jsou blaženější, Po každé se mohou snažiti, Žádat dívky y té nejsličnější, V jejím objetí se blažiti. 50 Běla. Šťastná budeš: pomocy chcy tobě, Chcy tvůj plápol čile vyzradit. Svolí; v stavu jsy y v smutné době Živobytí jemu osladit. – Vláda. Ty jsy hodna lásky bratra mého – Máš se těšit v jeho objetí; Vládnu ním: on plání blaženého Nezavrhna vstříc ti poletí. 51

Pomláska.
Hody! hody! do sprovody Žádám o pomlásku: Nechcy vajec malovaných, Ani srdcý znamenaných, Volím jedno, lásku. Vůkol připravují panny Milcům za koledu Pomlásku dnes chutnou, švarnou, Chceš, bych konal cestu marnou? Což máš srdce z ledu? Odměň, co jsy slibovala, Zdaž jest toho málo? Nevezmu dnes místo lásky Drobet hraček za pomlásky, Všeby se mi smálo! 52 Viz, jak pro tě srdce tlučetluče, Též jak dychtí tuze; Ale vždycky pouhé sliby, Nikdý sňatek, samé chyby: Omrzý mne chůze. Když jsem tobě přines pouti, Když dal vázaného, V trhu věcy čisté koupil; Tenkrát jsem ti v srdce stoupil, Neznalas mne svého. Když ti zvučně pod okénkem Hudba libá hrála; Neb když jsem dal strojit hody, Vodil k plesu do hospody, Na mne jsy se smála. 53 Když jsem stavěl krásné máje Pentlí ozdobené; V letě vodil na procházku, Slibovalas vždycky lásku, Srdce upevněné. Když pak prsten lásky pravé Závazek jsy vzala, Že spíš prst y prsten sejde, Než ti jiný v srdce vejdevejde; Teď mus ho snad dala? – Vím, proč děláš nové lhůty, Odkládáš vždy sňatek, Od velkonoc do sprovody, Od letnic až zmrznou vody: Posléz na tvůj svátek. 54 Slibům podvádiče věříš, Dychtíš sy jej hledět, Že má drobet hebká líce – Nechá tebe – má jich více – Ovšedněnou sedět. Víc se nedám věru šálit, Nechcy odkládání. Vyjev, líbímli se tobě, Urči krátkou lhůtu sobě K sňatku, k radování. Tu pak hody, do sprovody, Veselosti, svátky, Radovánky, kratochvíle, Že jsme došli svého cýle, Budem držet sňatky. 55

Výstraha. U – – U – U – U U – U U – U – –
Na příkré nechoď skály, Upadna srazylbys vaz: Do hlubin nelez zhoubných, Zahyneš utonutím. Hustými nechoď lesy, Vrahové bydlejí tam. Ve hradech nespi pustých, Strašidla dusejí v nich. Nad všecky zkázy, zhouby Vyhni sese, tak jako rek, Laisky svodné krásy, Vábného lichocení. 56 Patrné tam a pouhé Ourazy k spatření jsou; Zde vnadné léčky kouzlí Utěchu blahu klida klid! Však z cesty svádí šťastné Hejno již podvedených, Pyká lsti vábné; množství Nalezlo zahynutí! 57

Vyšehradský sloup aneb: Předivná hystorye o sedláku, jak od čerta sklamán byl. Item: Kterak týž čert z Říma sloup ukradv od sv. Petra potrestán byl.
Poslyšte, co chcy vám O čertu svodném zpívat. Na sloup, co unes, dívat Každý se může sám: Jest schován pro památku K cti vejročního svátku. Jest podnes ještě čert, Radč čelo pokřižujte, S zlým duchem nešaškujte, S ním není žádný žert: Ať se vám neukáže, Něčeho nedokáže. 58 Minulý o něm čas Nám vypravuje divy; Co my snad budem živi, Nestaneť se to zas; A o něm obrazové Jsou všeho důkazové. U nás jest řídký host, Vždyť pak ho není třeba; Neb se o jeho chleba Jich dere, pere dost; Zdaž mu dost nenadhání Y mnozý Milostpáni? Jak slyším, venku má Ledacos ještě tropit; Sem tam se mnohých chopit; Kdo tomu víru dá? Ten víc zví, a též mnoho Vybéře sobě z toho. 59 Jde jednou ten zlý host Skrz Čechy na obchody, Hledaje na mlejn vody; Jíť našel často dost; Byl neznán po osobě, Jiť změnil v každé době. Vyzáblý co komár Vzal tvářnost jikrnatou, Kučeru kostrbatou: Není to u nich rár; Dost je tam parukáčů, Praví tam u břicháčů! Sbor vysulo se dám, Tyť jeho černou kůži Vyšlehly jako růži, (Pročby se líčil sám? –) Zakryvše tupé rohy, Oháňku, koňské nohy. 60 Sváteční oděv měl, Portýrované šaty: Od hlavy do spod paty Celý se zlatem stkvěl; Žádný jej vida pána Nedržel za sršána. Kudy jen koli táh Ten zralý, štvaný šíbal, Hned každý oděv líbal, A klobouk před ním stáh: Pohledv tu na sedláka Řek, toho lapnu ptáka. „Tatíku, co je vám? Jste celý zamyšlený, A všecek skormoucený, Outrpnost s vámi mám; Vždyť nemáte snad soudů, Neb pomačkaných oudů?“ 61 „Vám jest se lehce ptát, Mně žena hladem pláče, Bojím se karabáče, Nic nechce žádný dát; V tom zatroleném světě Jen dříčům štěstí květe!“ „Hleďte se k pánům mít, Doufejte na křesťanskou Lásku a pomoc panskou, Ti budou o vás bdít! Já sám vám z lásky pouhé Udělím štěstí dlouhé!“ Hned měšec z kapsy vzal, Ukázal na plecháče, Sedláku srdce skáče; Zvlášť, když mu poklad dal. „O, jaké vám vzdám díky Za vaše vzáctné líky!“ – 62 „Nic nechcy, řek zlý host, Než to měmně přislíbíte, O čemž teď sotva víte Doma; mámť na tom dost.“ „Po čtyřmecytmém roce Mrzet to bude otce.“ Zapsav se krví svou Pospíchal k svému statku. Když v koutě svůj plod, matku Vzhlíd: seznal zradu zlou. O je! tuť škrábal uši, Že prodal lidskou duši. „Toť není čistá věcvěc, Líčiti na sedláky; Což sobě na měšťáky Netroufá vzdělat klec? Neproběh jejich školy, Podvádí raděj v poli. 63 Čert krk té šelmě zlam: Kdožby to z lidí věděl, Podvodně že tak hleděl? Stalo se – je to tam!“ A vzhlídna na peníze, Bylo mu zas jak v míze. Po čase dál a dál To strastné nemluvňátko Již bylo pacholátko; V pověsti klouček stál, Že roste na zahrádce Čertově: znán byl v hádce! Byv na študye dán, Tu teprv tropil šrůtky, Nevole s židy, půtky, Vůbec byl v Praze znám: A z nabádání strejce Po židech házel vejce. 64 Musyl sy dát, když vzrost, Z matčiny náklonnosti Říkati Velebnosti! Ačkoli nerád dost. Neb jeho povolání Byly hry, hodování. Prymicý již měl mít. Budoucý hospodyně Zakládat na hostině Chtíc sy dát: hosti ctítctít, Chystala vše. Tu k synu Otec dí: „Odpusť vinu. Mne tíží velká věc, A již skrz mnoho časů Nebyl jsem bez tartasů, A musý vyjít předc, Tys zapsán zlému duchu, Dnes přijde pro tě v puchu!“ 65 „Toť jest překrásná lež! Takové povídačky Naučte mluvit špačky, Nevíte, že mám pleš? Nic nedá na takové Učení naše nové!“ Řícy„Řícy sy dítě dej, Než přijdeš do pazourů; Nic nedá na tvou zpouru, Vyváznout raděj dbej.“ Tu mu hned od porodu Vypravil jeho škodu. Nemáš se předc co bát; Máš tré již posvěcení. Posvátné vem koření, S potvorou nechtěj hrát. Věř dobré, staré víře, A vem tři škapulíře. 66 Když se strašidel čas Přiblížil: o půl nocy, „Zejtra máš být v mé mocy“mocy,“ Rozleh se temný hlas. „Hodina tvá již padla, Vystoupneš ze divadla.“ Jiný ze strachu křeč Dostalby do jazyku, Třásby se nad osyku; Kněz ale našel řeč. „Přejde mu laskomina, Má přitom není vina. Děravou líčil klec, Vždyť mne můj otec čekal, A příštích křtin se lekal; Vždyť o mně musyl předc Alespoň něco vědět, Kamž palbypakby musyl hledět. 67 Matka mne dlouhý čas Musyla znale nosyt, Než otec kmotry prosyt Musyl, a držel kvas: Rozsoudí nás v tom právo, Nebude mu tam zdrávo.“ „DátDáť sobě zajít soud, Zná málo advokáty, Ti hledí na dukáty, Musylby palcy hnout! Neb bez zlata a stříbra Nezýská ani stýbla. Kdož o nich neví z vás, Od dávných že nám časů Za věrnou slouží chasu; A zastávají nás. My dbajíc o různice Jim cpeme pokladnice.“ 68 „Mne přijmou pod svůj plášť Předc mnozý jemu k zlosti; Neb k pravdě uctivosti. A já navedu zvlášť Veškeré na něj kněžstvo, Toť mu vyžene pestvo. Tenkrát za jeho lest, A že jest lidský škůdce, Všech dráčů švarný vůdce, Vyřkne se mu zde trest: Neujde odtud zhola,zhola Šibenky nebo kola.“ „Ze všech mi nejde strach, Hodlám jim podlé noty Zazpívat mnohých psoty; BudeBude, jakoby prach Jim sypal; bude tiše, Jak když se ortel píše.“ 69 Dlouho trval ten hluk, Čert nechtěl ustoupiti, Kněz se dát oloupiti: Až zavzněl zvonku zvuk Do modlícýho kůru, „Půjdu tam, musým vzhůru!“ Tu vroucně dělal kříž. Trhne to se světáky, Když teprv pro strašáky Nemohou snésti tíž: Zdvíhajíc k nebi hlasy, Trhajíc s hlavy vlasy. Tam na obrazu vzhlíd Řím s obchodními krámy, Se sloupy vážné chrámy: Začal ten obraz ctít. Přišlo mu pomyšlení, Jenž neslo utěšení. 70 Za zády stál zlý duch, Chtěl se kněz narovnati, Hodláli dokázati (Že platnost má mít dluh) Sloup pazourama svýma Unesti přes mši z Říma. Zpouzet se dal Pan Čert, Že jest tam předc kus cesty, Takovou sochu nésti Že není hrubě žert; Předc však se vyrovnali, Mši velkou vyjednali. U kaple zvonek v tom Vyjevil ke mši známku, Tu pádil zlý host z zámku, Jakby ho nes sám hrom: Co Blanšart u povětří Snáše se dále větří. 71 Mezy tím se moh kněz Okousat u oltáře, Začal klít na šumaře, Že jim podmazal pes; Zpěv držel za povyky, A ohluch od muzyky. Kejklal se sem a tam, Jakby měl v botách šídla; Nenapadla mu jídla, Trápil ho čertův klam. Hosti neznajíc šrůtky Myslili na pochrutky. Od kredo sotva kus Zaznělo dolů z kůru, Když v tom již ďábel vzhůru Nes krče strastný brus. Což se má s knězem díti? Na tenké visý níti! – 72 „O, vyslyš kněžstva oud, O, pomoz svatý Petře! Neb ty ho zanes větře, A skončiž ten můj soud, Ať ten tvůj dnešní svátek Přinese čertu zmatek.“ V tom svatý Petr sloup Z nebeské zahlíd brány. Čert jaké knězy rány Chystá, proto ho shoup. Uslyšev kněze hoře Uvrhnul čerta v moře. Dobře se stalo tak, Že se v jezeru topil, Proč kněžím psotu tropil. On vynaložil však Poslední kapku sýly, By došel k svému cýli. 73 Však hotov jsa již kněz, Hned zjevil lidu všemu, Co se vše dálo jemu, Co lze uzříti dnes: Že bez placení všeho Uvidí rohatého. To slyšíc mnozý hned Pryč pádem utíkali, Tam domy uvírali: Tu ho čekali zpět V ochraně pod růžency Dotýkanými věncy. Rarášek přilít v tom, Poznal hned po intrádě, Že přelstěn jest v své zrádě; Prorazyl tu jak hrom Do chrámu sloupem díru, Zanechav puch a syru. 74 Každý se divák lek: Ten se dal do žehnání, Ten řečnil zaklínání, Ten strachy před ním klek, Kněz, že ho marně lákal, Radostí vzhůru skákal. Y každý z nás jest rád, Že sklepán ten rohatý, Že mu byl tipec vzatý: Nebude sloupy brát: Že nebyl od té doby Zde spatřen od osoby. 75

Bohyně Móda.
Vše se tobě v světě klaní Módo! hrdá Bohyně! Ctí tě kněžna, hokyně. Kněží, mniší tebe haní, Ty jsy předce jejich paní, Těm ty jevíš nový stroj, Oněm kážeš strastný kroj. V hlavních městech máš své chrámy, Tam tvá hrdost přebývá! Novotou cti dobývá; Oltáři jsou stkvostné krámy, Dvorně se v nich jedná s námi; Každý viděn bývá rád, Kdo jest v stavu obět dát. 76 Krejčí jsou tu arcykněží, Jeptišky,Jeptišky tvé švadleny, Čepčářky a pradleny: Na radu k nim všecko běží, Tvůj v nich prorocký duch leží, Neomylný z nich jde hlas, Co ty velíš každý čas. Na koho tvá mocnost ráčí Dechnout, hrd se nafoukne; Na jiné jen pokoukne; Nádherně sy všudy kráčí, Paty pyšně divně vláčí, Kouká z něho velký duch: Že jest ctný tvé slávy druh. Ženské k tobě větší mají, Že jsy ženská, důvěrnost, V rozkazých tvých povolnost: Nerády sy kázat dají, Od tebe vše přijímají; Na pout jezdí do tvých měst, Rozmnožit tvou venku čest. 77 Bez rozvahy pod ochranu, Kdo má čím hnout, přijímáš, Zásluh ty sy nevšímáš: Rouchem kryješ vady, hanu, Ošlechťuješ marnou pannu, Nadchneš vážnost, šlechtu, vtip, Vážným najdeš mnoho chyb. Co jen velíš, to jest hezké, Druhé všecko ošklivé: Mravy staré poctivé Zdají se být tobě veské! Zavrhuješ řeči České! Nechme tvého proudu běh, Nezahyne tebou Čech! Modlo, do všeho se pleteš, Nad vším chceš mít království, Nad vším konat otroctví: Ledcos do hromady meteš, Jako ženská ledcos spleteš. Světu zákon jest tvůj blud, Zdali v čem máš předce stud? 78 Tuším, že máš podříkačku, Potřeštěné rozkazy, Pošetilé ukazy: V nových věcých vidouc dračku Myslíš, každý že tvou hračku, Jako dítě musý chtít, Novoty tvé svaté ctít? – Ukrutnice! mnohé panny Připravilas o věnec. Často mnohý mládenec Dát se ti chtě do ochrany, Pro tě dopustil se hany; Žádnou neměl daň a plat, By moh zjednat marný šat. Lstivá! mnohý jako oka V hlavě šetřil tebe rád; Jak ti nemoh daně vzdát, Opustilas svého soka, Shodilas ho do hluboka! Nevděčná! ty z milých svých Strháváš sy brzo smích. 79 Vrtkavá! dnes chocholaté Čepce, díš, jsou přehezké, Zejtra zase připlesklé: Lebky jsou dnes kulovaté, Zejtra hezké čtverhranaté, Třpaslícké dnes mít chceš, Zejtra velké jako věž. Třeštěnost tvou chválí ženy Denně chtíce nový stroj, Moudrý zvolí vážný kroj, Nevšímá sy drahé změny, U koho chceš míti ceny? – U milovnic častých změn, Aneb u moudřejších jen? Bylas, Módo roztomilá! V dávných časech vážnější, V dobrých zvycých stálejší: Co se stalo, že tvá čilá Hlava teď jest pošetilá: Buďto třeštíš; neb tvůj vzhled Míní sfantit celý svět? – 80 Mnohý národ v krojích stálý Nedá se svést novotou, Komonstvo tvé lákotou Podpálené vůbec šálí: Změny vlastní pro zysk chválí, Často starý kroj zas zpět Vodí: diví se mu svět. Nelze v lidské společnosti Chodit čistomanitě: K čemu přerozmanitě? Podlé země potřebnosti Mají býti způsobnosti: V dobrých věcech k čemu jen Potřeba jest častých změn? Šťastní jsou ti národové, Vlastenský jenž nesou kroj, Neznajíce novot roj! Ženy nectí – změny nové, Tam se plodí hrdinové; V záští jest tam novot druh, Panuje tam předků duch. 81 Když máš předc svět v poddanosti, Jednej jako Bohyně: Uveď dobré jedině. Do zvyku jen uveď ctnosti, Probuď k vlasti náklonnosti, Našinskou řeč k srdcy vem, Šťastna bude Česká zem. 82

Volení.
Ať Samohrdku k vůli věnu, An nouzy může výhost dát, Kdo chce sy volí za svou ženu: Na lícých jmění je jí znát; Ta v srdcy nepůsobí změny, A nemá s zlatem žádné ceny. Též Slávky, jejíž příbuzenství A slovútný y vzáctný rod Pomohliby mně k důstojenství, K hodnostem přelezt mnohý schod; Nežádám: jest syc děvče hbité, Však přitom tuze rozmanité. O Vtipku v umělosti zběhlou, Jenž na loutnu zná libě hrát, Obrazy kouzlit v roušku jehlou, Nechcy se s jinochy též drát; Jest v umění syc tuze znalá, Však víc než třeba vychytralá. 83 Mne Květka, jejíž krásy chvála A pověst táhne hochů roj, Byťby se sebe lepší zdála, Stkvostnější sebe nesla kroj, Neděsý: krása prázdna ctnosti, Neplodí pravé blaženosti. Ach! tebe Bělo! srdce velí, Ač nejsy nejsličnější z všech, Nepatří tobě statek celý, A nečetla jsy chumel kněh: Ač nejsy z slovútného rodu, Zdaž v očích ctitele máš škodu? Však prázdna pejchy, nádhernosti, A jiných dvorných, stkvělých chyb, Jsy tichá, šetříš sobě ctnosti, Vštípeny jsou ti bystrost, vtip. Tě jedinou sy duše volí, Okřeji: srdceli tvé svolí! 84

Básnická milenka.
Krása duše hledí z oblíčeje, Vzdělaností okrášlen jest duch: Čistota se sličností svou stkvěje, Nad ní mocy nemá Lásky Bůh; V činech všech jen jeví ušlechtilost, Kdo ji sezná: cýtí čistou milost. Jako mudřec pravidla dí pravá: „V spokojnosti bydlí blaženost, Světská marnost bublina jest lhavá, Poklad pravý,pravý ducha vznešenost, Šťastný není, jenž má zlata sklady; Blažený jest skrovný, prázden vady.“ Zpívajíc když hraje na kytaru, Každý jest hned jenom pouhý sluch; Obdivuje hudebného daru, V líbeznosti pluje jeho duch; Její zpěv a líbezné strun znění Podjímá ho jako v okouzlení. 85 Její krása těla v milém květu, Kterou vnadí rajská čistota, Dokazuje k podivení světu, Jakou moc má její jednota: Kdo ji vzhlídne, dívku obdivuje, Srdce tratí, plésá, občerstvuje. Ctí jen hochy, jejichž bystré hlavy Předčí nad jiné vždy schopností, Netěší jí větrníků mravy, Pohrdá vždy jejich milostí: Moudrého a ctnostného sy váží, S tím se život šťastný vésti snaží. Kdo chce vědět, kde to děvče vězý, Ať jí hledá, hodna milosti: Netřeba se pídit přes pomezý Lidské: jednotlivé vlastnosti Najde: též y děvče čilé, skrovné, Však tíž, vykázat jest mravy rovné. 86

Stálý milovník.
Jak jen chcete, Bělu haňte, Marné všecko tupení. Ji sy vzýti, jen sy braňte, Láska nezná nucení! Překážky jen více sýly Dodávají k stálosti: Podněcují mysl, žíly Víc a více k milosti! Chválíte jen jiné panny, Že jsou mnohem krásnější: Na ni vymejšlíte hany; Nad ně jest mi milejší! Bohatých jest více v světě, Po těch srdce nedychtí; Zřídka štěstí s nimiž květe, K nim se zřídka připlichtí. 87 Vy jste prázdny cytedlnosti, Máte srdce jako led; Jaké v lícých spanilosti, Jaký řeči sladké med! Oči jasné jako nebe! Děvče bílé, nevinné! Buďto žádnou, nebo tebe, Žádá srdce jediné. Pro ni vše chcy podstoupiti, Bez ní nelze živu být: Od ní nechcy upustiti, Nechť je jak chce, ji chcy mít. 88

Prosba na Milka.
Proč jsy Milku seděl Na lícých mé Běly, Z nich jsy libě hleděl, Pouště jemné střely; Dokud svazek svatý Nebyl ještě spatý? – ZmizelsZmizels, co jej nosým, Sedni tam zaszas, prosým, Neb sprosť pout z mé ruky, Bez tebe je míti, Jest jen v želu žíti, Jsou jen pouhé muky. 89

Na Lilu.
Tvrdošijná Lilo, ó jaks hezká, Když se jako žalobnice blížíš K oltáři, a jedenkrát se nížíš! Kdybys věděla jen dívko Česká, Kolikům jsy pokoj v srdcy vzala, Kolikům též roznítila milost, Složilabys hrdou tvrdošilost, Příjemností všechbys srdce jala. 90

Na Lilu. Příčina ostříhaných vlasů.
Sliboval jsem tobě mnichem být, Chtě co Abelard vždy v lásce žít, V tužbě, v vzdychání, a v truchlení, Na tvou sličnost maje myšlení. Však co z matčina se přemlouvání Jiný blaží ve tvém objímání, Třeštěný se oumysl můj mění. Bych slib nějak držel, na znamení Lásky čisté, vroucné, horlivé, Pro pamět svou šťastných někdy časů, Musý nůžky nelítostivé Podlé mnichův sprostiti mne vlasů. 91

Žaloba na Amora.
Slyš Venuše, trestej syna, Jest nemalá jeho vina. Onť lákává v poli, v lese, Y v divadlech, v skočném plese: SlyšSlyš, v Zevsovu chrámě střelu Též do srdce spustil k želu! Máť odplatou pobožnosti Být zbaveno spokojnosti? Kdož Perúne bude chtíti Kdy do chrámu tvého vjíti? 92

O Běle na známé.
Jindy jsem měl ve hře, v čtení Všecko vyražení. Teď se mi to zošklivuje; Co v mém srdcy cýtím lásky plání, Nic mne netěší, než s ní se obírání, Vše mne mrzý, co mne od ní odlučuje. Popřejte mi myslit na ni v samotnosti; Nechceteli chválit její spanilosti? – 93

Přání.
Přálbych čížčí kamýnek sy míti, Ne, bych přemocy moh soky, Nad nimi se tejně mstíti, Aneb zvídat cyzých kroky, Provozovat tajně všetečnosti, Páchat vraždy, křivdy, nepravosti; Však jen proto, dívko lícoměrná, Bych tě seznal, jestli jsy mně věrná! Co duch dobrý bych tě opatroval, Každé hnutí, slovo pozoroval! Poznaje tvou věrnost, jakbych plésal! Kdyžbych tě však přepad v políbení Jiných: tubych cýtil skormoucení, Tubych hořem celý klesal, Nevěřilbych tvému pokolení. Nechcy toho daru, dívko čilá, Nechcy osudného přesvědčení, A tak zůstaneš mně vždycky milá! 94

Zyma.
Hle! jak kryje vůkol hrůza sněhu Luka, pole, lesy, štěpnice; Hle! jak do ohřáté světnice Všecko rychle má se k běhu! Mrzne, jen to chřestí: ale žhnutí Vnitřní v mém se srdcy rozmáhá, Že můj odpor statný přesahá, Hrozýc tělu zahynutí. Ouzko jest mně v obydlí svém, maní Běhám přes řeky a závěje; Kde znát není lidské šlepěje, Mysle v vzdálenosti na ni. Žádný mráz to milostivé vření Nechladí a nezamezuje; Každá myšlénka však zvětšuje Tužbu mou a roznícení! 95 Ach! což děláš, dívko ušlechtilá, Mášli předc mne v srdcy, v paměti? Kyž jest možné, dnes tě viděti, Bych ti zjevil, jaks mi milá! Vytrhni mne z zhoubné pochybnosti, Syce mne ten plápol usouží, Do hrobu mně přímo poslouží, Zajdu z netrpělivosti! 96

Mudrák hrnčíř.
Mudrák hrnčíř všecko ví, Jak se provádějí čáry, Co má za moc kapradí, Též co z černobýlu páry: Čím se zahánějí můry, Nač jsou klokočovy kůry. Též ví, jaký oučinek Kouzedlnická mají slova, Zná y moc všech bylinek, Jak se plaší strašná sova; Cytovati umí čerty, Volat z pekla na poberty. On a čtyří chlapícy Vyzvavše se na hrad pustý, Kde zlí hosté, ďáblícy V svůj čas burácý a šustí, K svatému tam Kryštofovi Volali: „Dej zlaté lovy!“ 97 Napřed vymalovali Kolo tříkrálovou křídou: Pak se křížem žehnali, Kropili se všickni třídou; Rozsvítili tři hromnice Třesouce se co zymnice. Kryštofe! tys dárce náš, Sloupe Goliáši svatý! V mocy všecky čerty máš, Kaž, ať nesou poklad zlatý. Vyslyš mocně vroucné žalmy, By moh každý řícy: dal mi. V tom hned vynik blesk a hřmot, Slyšet bylo burácení: Po těle jim všem tek pot Ze strachu a trmácení, Ostali předc v kole klečet; Snažili se žalmy bečet. 98 Hrůza byla to a strach, Vstávali jim vzhůru vlasy: Jakby pekelný ten vrah Sáhal jim již na pačesy; Škřípět bylo slyšet zuby, Sotva otvírali huby. Vůkol kola jako sud Bylo slyšet chrastit cosy, Každého tu přešla chut Poptati se: „jářku„Jářku, kdo jsy?“ Tři dni se tak vymodlili, Vyzáblí až postem byli. V tom čert právě s pytlem šel: Zaslechli již cynkat zlato, Vsypat do kola ho měl, Přichystáno bylo na to: Když se hrnčíř pleše ohlíd, Čím y několik slov prohlíd. 99 Ubožátko hrnčíři, Dlouhého ti přeji zdraví, Zlata bídný havíři! Nevíš, pravidlo co praví: Kdo jen jedno slovo mine, V čertových že rukou zhyne? – Tu se o něj chutě dral, V okamžení měl ho z kola: Na záda ho pěkně vzal, Letě s ním sy zpíval hola! Hrnčíř ale přenevrle Křičel ouve, ó jemrle! Přes doly a přes hory, Přes palouky, lesy, pole, Přes města, y přes dvory Točil se s ním stále v kole: Přes skály y řeky, moře, Na jeho nic nedbav hoře! 100 Všecky všudy sjmenoval Světice a všecky svaté, Přitom čertu sliboval, Že víc nechce mince zlaté: Všecky dobré duchy vzýval, Krleš, krleš pořád zpíval. Když ho nosyl přes lesy: „Nesu tě, řek, přes strniště, Přes města zas: víš kde jsy? Vidíš tamto mraveniště? Když ho nes zas přes rybníky, Řek: zři rakouské žejdlíky.“ Musylo mu arcy být Teplo na čertových zádech; NevíNeví, co se má s ním dít, Nebyl nikdý v těchto pádech; Myslil, věze v čerta pasti, Že s ním vletí do propasti. 101 Druzý vzhlídše, jak se vrah Choval hbitně k jejich druhu, Jak jich odnešen byl brach, Nešlo jim víc v kole k duhu: Nastavili rychle nohy, Děsyly je čerta rohy. Myslili, až jednoho Poodnese domů sobě, Vzýt že přijde druhého, Jemu dnes a zejtra tobě; Pročež ženy, děti, máteř Modlily se za ně páteř. Štěstí bylo modlence, Že to ošemetné zvíře Čilo v kapce růžence, Na krku tři škapulíře: Nemělo tak mocy k němu, Chtělo notně vybrat jemu. 102 Když se ho dost nanosyl, Až jej samo omrzelo; Když ho chudák odprosyl, Žeby s ním vše hoře mělo: Chtě již čert mít jednou fajrum, Letě poskočil sy štajrum. Toho času právě byl V Milířsku trh na pekáče, Když ho zrovna postavil Zponenáhla na ucháče: Tu se sešlo cosy lidí, Divili se, co tu vidí. Lid se koukal na ten div Jako na novičká vrata, Každý řek, že jaktě živ Nezhlíd toho zlého kata; Ale čert prch v malé době, Hrnčíř teprv oddech sobě. 103 Obstoupna jej lid se ptal: Kudy jeho šla sem cesta? Co též od té pošty dal, Jaká Česká spatřil města? S hrnců k trhovému roji Řečnil: „Krajánkové moji!“ Právě v skutku není žert, Věřte medle zkušenému, Když pryč pádí s někým čert, Není nic co věřit jemu: Nežádejte od něj peněz, Aby také tak vás nenes. Velké dává svědectví:svědectví Kulišova kapitola V starožitném proroctví, Jak čert často zpívá hola: Podnes když jsou zdiči v zboru, Smetá lichou bez odporu. 104 Příkladů jest kolik set, Co též pobral advokátů, Živý příklad máte zdet: Buďtež raděj bez dukátů, Víc sy pánů nevybírá, Napořád on všecko sbírá. Kdo má zvláště krátký duch, Kdo jest příliš choulostivý, Komu nelze cýtit puch, Neb jest drobet zymomřivý: Krajánkové radím medle, Varte se ho: má vás hnedle! Ve dne v nocy chcy teď radč Ucháče a mísy tvořit, Nežbych čertu pro nic zač Měl se dáti mořit, kořit. Bych vás všechněch čerta zbavil, Ročně chcy zde kázat, pravil. 105

Chvála zlých žen.
Nechte muži han a hněvu Na zlice, jsouť rajský dar: Zasluhují chvalozpěvu, Kyž nepřijdou nikdý v zmar! Cti jsou hodné nad světice, Nad klénotů zásoby, Nástroj jsouť, y spomocnice Mučedlnické ozdoby! Není nad ně v světě lékuléku, Mocnějšího prostředku; Plaší mocně v každém věku Všechněch čerta opletků. Vícby mužů do očistce, Vícby přišlo do pekla; Kdyby žena nebes jistce Čertu léček nesmetla. 106 Jestli zlý duch toho zpupnul, Tenli chodí vypnutý: Radím, by se zlicý upnul, Kráčet bude sehnutý; Pracý, posty vypínání Pudit umí z kořene: Tím vždy jistě bez žehnání Ďábla pýchy vyžene. Bádáli čert k lakomosti, Skládat zlata hromady, Příkladů jest vůbec dosti, Že je brává s poklady; Žena zlá víc nedá spořit, Raděj původ starosti, Aby neměl proč se mořit, Pustí na svět z temnosti. 107 Jestli zlý host k smilstvu láká, K toulkám, k mlskům marnosti, Tuť ho teprv vroucně kráká, Odřekne se mlsnosti; Kdežto dobré ženy muže Hovíváním kazejí: A tak čertům jejich kůže Ke kořisti sázejí. Jestli závist srdce žere, Osten v pekle zplozený; Ten ať o zlicy se dere, Bude brzo zhojený. Chtěj, neb nechtěj, musý přáti: Chválí přízeň, zlatou ctnost, Musý posléz soky zváti, Tím mu vštípí užilost. 108 Kdo jest k hněvu nakloněný, Posedá ho zlost a vztek; Bylby čertu podmaněný, Žena zlá jest pro něj lék; Ona mocý vzteklost pudí, Nedá tropit bláznovství; Jazykem mu rozum vzbudí, Krotí hněv, a čertovství. Jestli k obžerství kdy zvyká, Vábíli jej hospody: Brzo toho doma pyká, Posadí ho u vody: Chválí střídmost výmluvností, Haní všecky věníky, Vyhrožuje zsynalostí, Poslechneli svodníky. 109 Lenost v každé honíc době Nedá muži zahálet, „Naležíš se, praví, v hrobě, Tam se můžeš vyválet. Važ sy času přerychlého, Modli se; neb zahálka Původ hříchu, všeho zlého, Pravá čertů opálka.opálka.“ Hle! co mohou –! jaké kvítí Podobné má mocnosti –? Sám čert prchne, kde je cýtí, Boje se jich vroucnosti. Nechcy ostat bez ochrany, Chcy sy vybrat hodně zlou! Však kde? nechcy vdov, a panny Vůbec všecky dobré jsou? – 110

Na Čechy.
Šťastný a blahý národe Čechye, Prost břímí ducha, motanin všelikých Mrzkých títěrek; prázden Báchorů příšer, a cudných nestvůr! Což přetížení prospěje duševné, Jenž evropejské vzdělané národy Jako potopa dusý, Což mysli ostrosti sýly dodá? Nepravdou k čemu poplecy rozumu? Pamět přeostrou ve spisech utopit? Z knih sy zýskati blbost, Pohltit záhubné ničemnosti. Líp místo čtení ourazy pravdivé Když otec dceři k výstraze zjevuje, Budí utrpnost slze Příklady vzdělaje srdce, rozum. 111 Jí dobrodruzy v kotrbě nevězý, V zakletých hradech chotě sy nehledá, Čtením čistotu mravů, Stálost a nevinnost neporuší. Nečítá místo starosti manželskémanželské, Dítkám svým vštípí v mládí hned bedlivost Českou zpívajíc píseň, V kochané blahotě koná práce. Kopcy ať se knih národenárody honosý, Ať staví z dějin vrchole smyšlených, V nich ať přednosti dojdoudojdou, Ať se též hlásají blahejšími. Šťastnější jste předc Čechové nad tyto, Neznámé jsou vám ourazy duchovní; Přijdou časové; budou Zápaly strojiti z hrdostí svých. 112 Ať hledá hltoun rozkoše v cyzynských Skladech; ať sobě závratě, ať sy y Umu tupotu plodí: Chumelem uměn se kácejícý! Však žel a škoda, Čechové ubozý, Že osud nepřál pilnosti vlastenské Umu výborné plodyplody, Květiny blahoty, myslí rajských. Není pro prácy duše jen na světě, Aby tak jako dobytek spřažený Pod jhem zhmožděna táhla, Zbavena oddechu občerstvení. By jiskra božská k nebi se vznášela, By pochopila veškerost tajemnou, Aby slavila pravdy, Blažila obytů v skutcých ctnostných. 113 Aby postíhla přírodu v oučincých, A vyskoumala kročeje půvabné, Aby plašila bludy, Množila blahotu jejím znáním. Ach slze tekou pravého vlastence, Když spočte jiných národů poklady, Stkvostné vylevy duše, Plodiny rozumu nesmrtedlné! Když rozváží svých předchůdců snažení, Nímž k chrámu umek obrovsky spěchali? Květ již vyvedli mnohý, Všechno to zhubila bouře krutá! S nimi se spojte: zanechte národům Obtížnou hojnost; nelze ji dohonit; Šetřte skrovnosti; ale HledtěHleďte ji doplnit výborností! 114

Na ctnost.
Mám jen kráse chválu vzdávat, Pomíjícý chválit květ? Mocnost její vyvolávat, Kterou láká všecken svět? Nemá loutna raděj ctnosti Chvalozpěvy hlučně znít, Která stálé blaženosti V srdce lidské umí lít? Božské jiskry svaté plémě, Dané k potěšení nám! Bez tebeby zpustla země, Světby lidský sešel sám! Co jest krása proti tobě? Tato světlá bublina,bublina Sejde zase v malé době Tak co jarní květina? – 115 Předceť jako nesmyslný Po ní dychtí k zkáze své, Ač již počet nesčíslný Našel skončování zlé. Ten tam ztrativ čest a jmění Žebrotou teď světem jde; Onen upad do vězení, Tu ten zoufal sobě zle. O, jak hyne člověčenství Bez tebe ctnost v krutou noc, Ty nám leješ v protivenství Do ran balšámovou moc! Nevšímáš sy stříbra, zlata, Udělujíc spokojnost, Nad zlato jest tvá odplata, Pravá čistá blaženost. 116 Vy pak dívky, co vám kvete V lícých sličnost, spanilost, Žeby vedla, nemyslete, S krásou válku přísná ctnost. Zřídka bydlí v jednom stanku, Však se sejde leckdys s ní, Oko lidské nebešťanku V okrase své vidět mní. Však y bez tohoto květu Nad všecko se krásou stkví: Sluncem lidskému jest světu, Šťastný, kdo ji stále ctí. 117

Na smrt N. N.
Hřbitov, hroby, hrana slyšet zvučet, Umíráčkem temným smutně znít, Kuliše a sejčky strašně skučet, Času nočního psy vítvýt. Jest mé v světě smutné vyražení, Strašná místa, živlů hrozný hluk, Leje v srdce strašné utěšení, Též y smutné hudby zvuk. Slyším lidi plakat bez pohnutí, Ruce spínat, vesti sobě žel; S nešťastnými nemám ustrnutí, Jimž jsem slze stírat vřel. Nebo žádný, ať sy jak chce želí, Nemá co já na svém srdcy tíž; Žádný semnou srdce nerozdělí, Co ty v tmavém hrobě tlíš. 118 Bylas tichost, příklad lásky pravé, Věrnost, pouhá nevinnost a ctnost: Nikdý nešlo z ust ti slovo lhavé, Nikdý nevyskytla zlost. Kde jste doby, když jsme chodívali Spolu, když se rozvil jarní čas! Ruku v ruce jsme se vodívali, Poslouchali ptactva hlas! Jak mi bylo, kdys mi vyjevila, Že v svém srdcy cýtíš lásky třel; Na důkaz jsy na tvář slze lila! Kam ses věku bláhy děl? – Ach! teď smrt tě krutá v chladném hrobě Drží: odpočíváš v něm již rok! Skrz ten celičký věk vzdychám sobě, Teče z očí slzý tok. 119 Zdá se smutnější být přirozenost, Podletí též míti mdlejší květ: Ani tráva nemá svou zelenost, Osyřelý zdá se svět. Slavíků zpěv jindy milostivý, Který v srdce utěšení lil, Zdá se býti nyní žalostivý: Jakby pohřebný zvuk byl. Všecky jiné milé veselosti Nyní obrátily se mi v žel: Kdekoli jsem nyní při radosti, Při všechbych jen slzet chtěl. Strome milý! kde jsme sedávali, Posvátný y budoucně mi buď; Kde jsme písně lásky zpívávali, Věčnou lásku znova vzbuď! 120 Ach! tváta větev odťatá se více Zelenati nebude, ni kvést; Jak živ nespatřím tvá milá líce, Osud jest jen nářek vést! Kyž jest možné u tebe blíž býti, Světu nestálému výhost dát! V nebi s tebou rozmlouvati smíti, Dnesbych k tobě letěl rád! 121

Na Všemilu.
Sotva vzhlídáš patnácte jar kvésti, A již chvátáš k háji Ladinu; Cestou, jenž zná lahodností svésti Přímo v zhoubnou hlubinu. Spíše voják ze sta bitev lítých Bez poškvrny šťastně vyvázne, Spíše zlosyn provede sto skrytých Zločinství též bez kázně. Spíše kejklíř chrání stokrát vazu, Nežli milostnice Ladina Proklouzne v svém plání bez ourazu, DlítDlíť v ní zhouby příčina. Stálejší jest každá pavučina, Pevnější též mnohem křehké sklo; Nežli ustavičnost Žižlilina, Po dni jasném tmí se sto! 122 Jsme syc živi jednou; ale před ní Věk svůj jarní marně nezmrhej, Přijde léto, zyma; na poslední Konce živobytí dbej. Brzo syta svadneš v jarním květu, Budeš chodit živá mrtina; Osamotníš, zošklivíš se světu, Rozkoš jest co bublina. 123

Váhavý ženich.
Naučení lásky pouhé Těžké jest a příliš dlouhé: Když již mníme mistři býti, Jiným naučení díti; Sprostné dívky skrovná lest Mistrovskou nám béře čest. Herkulíš tak při volení Neměl těžké rozmyšlení, Když se draly na rozcestí Ctnost a rozkoš vest jej k štěstí; Lehce průvodkyni svou Zvolit, kde ty dvě jen zvou! Těžce vybrat z množství ženy, Omylné jsou jejich ceny: Často srdce vroucně velí, Čehož v brzce trpce želí; Osudný jest tento slib, Nelze změnit jiným chyb. 124 Pouhou věrnost, samé ctnosti, Žádné mrzké náklonnosti, Pravou lásku, čistost mravů,mravů Každá ve svobodném stavu,stavu Jako anjel mít se zdá: Jiná jest hned, jak se vdá. Vytrpíme péče, tíže, Než nás svazek lásky víže, MyslícMyslíc, že mít budem nebe Majíce je blízko sebe! Blažený jest ten tam věk, Od žen neshledá se vděk! Proto nehodlám se ženit; Nelze také omyl změnit; Však se stýská samotnému, Vždyť předc vzcházý něco jemu? Mnohá má tak krásný shled, Že se líbí, ať jest jed! 125 Nežijeme v prvním stavu Přirozeném, šetřit mravů Musýme teď společnosti; Blahé káží počestnosti: Kdo překročí z studu schod, Osuje ho množství slot. Y nu! což jest dělat? s chutí! Mravové když ženit nutí, Když mám být předc ošizený, S tebou aspoň podvedený Pinko chcy být: chcy tvou lest, Jen se vydař, mile nest! 126

Na zamilovaného.
Písař náš se vždycky třeští, Každé dívce se přikleští, Když jen na něj okem hne; Tu se po ní celý fantí, Famfrní a všudy rantí, Souží se, a celý žhne. Dívky jemu vězý v mozku, Srdce jeho jako z vosku Změkna rozpouští se hned; Utrápeno u vrtochu, Jak jen které dívky trochu Ukáží mu milý vzhled. Po těch neustálé větří, Vzdychá pro ně do povětří, Volá ohlas o pomoc: V lásky plamenu se smaží, Div, že se v něm neupraží, Takovou má láska moc! 127 Bílá jest mu jako snědá, Červená též jako bledábledá, Když má hezké suknice; Žádný není vybíráček, Nehaní jak uštipáček Žádné štědré divčice. Na hůry lezt po řebříce, Do komory za měsýce, Hrdinskou vždy smělost má; Nad vznešené dobrodruhy Zámky, petlice a kruhy Otvírati k milým zná. Jaké hrdinství již vyved Onehdy, když slečnu přived Konšelovu k muzyce; Sám se s ní jen v kole točil, Jak mu k ní jen někdo skočil, Hned chtěl míti různice. 128 Každý praví, uděláno Že má: neb on večír, ráno Po celičké čumí vsy; Na obloze hvězdy čítá, Až ho dívka nepřivítá Poštvouc na něj vesní psy. Na panně jest narozený; Pročež také přemožený Do ženských vlezt musý pout. Od slečinek ovšedněný Vesních, od nich podvedený, Bývá namlsaný bloud. Předce dívkám líbá nehty, Ač jen z něho mají řechty, Že jest hodné třeštidlo; Zpívá sobě zase ryndy, Ostává zas jako jindy Pravé divné tintidlo. 129

Dudák.
V Březovských hustinách dudává dudák, Zakletý ubohý do skal jest chudák; Kdokoli musý se tam tudy brát, Může ho slyšeti sem a tam hrát. Dudami pocestné příšerně loudí, Když již kdo u něho blizoučko bloudí, Schvalně se zabere do jiných skal, Mnohý se podvesti od něho dal. Takové z poutníků tropívá šašky, Každý mu odpustí neškodné frašky, Dudati musý, prý, ubohý bloud, Dokavad nepřijde poslední soud. Výborník nad jiné v Prachynském kraji, Jinde se nenajdou, kteří to znají. Mnohý se posavád na něho ptá, Jeho jen kousky sy zahrati dá. 130 Nebylo přes něho za mnohých časů, Kdekoli zavadil, přivábil chasu; Kdyby se nespustil hluboko jen, Široko daleko býti mohl ctěn. Nyní sy samé jen truchlivé hrává; Takto se stuchlíkům ve světě stává! Proč tropil přes míru hanebný žert, Trh jednou na svého hudbaře čert. V hospodě dudával na velký svátek, Hanebně zpívával na velký pátek; Výtržnost tropil y na Boží hod, Sváděl tak jinochy k tropení psot. Když se mu scházely macaté cudy, By se jim okázal, nafouknul dudy, Pověsyl na kolík, něco k nim žval: Něco k nim pošeptal; něco k nim dal. 131 Na stěně samy hned od sebe hrály, On při nich křepčil, a hosté se smáli. Jistěť mu pomáhal pekelný duch, Za to se mu choval jak věrný druh. Dovádě držíval na kudrlinky, Nadháněl do klepet dcerky y synky; Samé jen smilné a hanebné hrál, Při nich se rohatý nejvíce smál. Když se kam někteří k svitání skryli, Poslechnout dudání dychtivi byli: Ouplatkem porušen, vypudiv stud, K takovým mrzkostem užíval dud. Páchání zločinu trvá jen odtud, Rozmilí kejdaři! věru až podtudpotud; Mnohá se poštěstí mnohokrát věc, Uvízne šeredná naposled předc. 132 Pozor sy zpěvácy, hudcové dejte, Z nehody dudáka užitek mějte, Aby vás nesvedl hudebný zvuk, Nepotkal, nesoužil strašlivý hluk. Jestli kdo harfičkou v milostic domu Schopnosti zkušuje, přeběda tomu! Ať se mu nestane podobně tak, Co tomu dudáku, poslyšte jak: Někdy se kejdaři protrhly dudy, K lepšení veden byl zajisté tudy: Často se zamlčel v nástroji duch, Častěji přešel mu najednou sluch. Když se vám podobná znamení stanou; Mějte se na pozor, beřte se stranou! Přeběda! že, co se lepšiti měl, Hledaje pochvaly, na dudy klel. 133 Když on tak k usvitě, jak stojí z předu, Mládeži dodudal škaredou středu, Okolo jeskyně nazpátek šel, Kde písně pobožné poustevník pěl. Ptal se ho, chceli sy veselou skočit, S nějakou macatou v kole se točit, Aby se navrátil do světa zas, Nemařil na poušti zbytečně čas. Poustevník otcovsky nabízel jeho, Aby jen zanechal tropení zlého; On ale dobrému rádcy se smál, Oplzlé písničky na pouštce hrál. Čím ho víc nabízel, hluk více hučel; Až posléz do ucha dudami bručel; V posvátné jeskyni prováděl hřmot, Skákal a tropil tam víc a víc psot. 134 Poustevník provece: „Zaklínám dudy, Na léta musýš je nosyti všudy, Zaklínám též tebe do těchto skal, Aby jsy nábožným pokoje dal.“ Zmizel hned dudáček s dudami v poušti; Bylo hned slyšeti dudání v houští, Čím táhl dáleji, pomíjel hluk, Naposled pominul docela zvuk. Jindy se, kdo co přál vinnému, stalo, Každičké bezpraví pohromu vzalo: Řekli kdo: „Lichváři zlom ti krk ďas!ďas!“ Zajisté na dlouho nenosyl vaz. Hudcové! přikladu vemte sy z toho. Stalo se ještě pak s dudákem mnoho; Vzhlíží se z znamení na brzku zas, Vrátí se bývalý příkladný čas. 135 Prvního máje, když čarodějnice, Černokněžnícy a kouzedlnice Lítají krbami z stavení ven, Slavíce výroční výletu den. Na hřeblech, pometlech křepčiti počnou, Musý jim drčeti na kejdy skočnou, Zmítají kozelce, držejí roj, Provádíc v povětří veselý boj. Lucyper do sjezdu v půlnočním času Přivábí vybranou rohatou chasu: Počne tu chumel a syrnatý blesk, Rejdění, výskání, mňoukání, vřesk. Hrůza se podívat na ten dýchánek, Zyma jde po zádech od radovánek: Brzo jsou v povětří; vrazý se v klín, Točí se co vicher: mizý co stín. 136 Skákají v směsycy okolo kola, Bečejí, smějí se, výskají hola; V prostředku dudáček musý pak stát, Čerstvě jim zároveň s třeštěním hrát. Šaškují šeredně, berou ho tuze, Nelze mu postačit dudati luze: Sypají všecku naň pomstu a moc, Sotva že v stavu jest přečkati noc. HudcyHudcy, co loutničkou, kobzyčkou, kejdy, Kytarou, harfičkou hledíte šmejdy; Mějte se v pozoru, milujte stud, Příběh se netýká samotných dud! Na duše šumařů čerti jen pasou, Nevěří: dokavád s cymbálem, basou Neuzří v povětří bratránka nést: Či se jim zalíbil hudebný trest –? 137

Pozdní láska.
Zrovna na víno teď půjdu, Nalit Mělnického dám, Palčivosti vnitřní ujdu, Lásku v víně udolám. O, jak blaze při třpytění Tvém mně život sladký tek! Šprymy, zpěvy, vyražení Sladily pokojný věk! Teď mi Amor pro starosti Krásnou Bělu na harc dal: Cýtím v srdcy drsnatosti, Jí jsem nikdý neshledal. Arcyť byla to má vina, Že jsem Bachusa jen ctil, Zavrh Lady vábné syna, Na odpor mu vždycky byl. 138 Chrámy jeho nenavštívil, Raděj do hospody šel; Vína ctnostem jen se divil, Je jsem v uctivosti měl. Nikdý také ke cti jemu Neprováděl skákání; Milejší mně napilému Bylo sladké motání. Opovrh jsem libé řeči, Lichocení, jeho dar; O víno jen měl jsem péči, By nepřišla kapka v zmar. Divadla a kroje nové, Švarné mne též divčice,divčice Nevnadily: věníkové Byli pro mne udice. 139 Pro to Lelem pohrdání Seslal koflík trpké msty, Srdce mé jal k milování Tanečnice plné lsti. Pro ni se již křepčit učím, Lítat v kole chtě co pták; Pro ni s poklonami mučím Neohrabaný již žák. Ondy mně pak dala radu, Jakýby mně slušel kroj: Hned jsem pomodřit dal bradu, Bláznový hled, oblek stroj. Líbám stokrát za hodinu Psýky, její potvory: Je mámmá radší než mne, zhynu, Soky činí na vzdory. 140 Nemohu to déle snésti, Čeho bloud se uchopím? – Musým lásku skončit ve cti, Já ji zhola utopím! Víno, zlaté utěšení, Proti zymnicým jsy lék, Ukoj, ulej rozníceníroznícení – Chutnés –! ale množíš vztek! Nalej; zkusým tebe dále – Mocnés –! krotíš lásky moc! – Ctít tě budu – stále – stále – Leješ na mne – libou – noc! 141

Bezhlavý kněz.
Po Praze v nocy slyšeti hop, Třínohý kůň a bezhlavý pop,pop Smutně jezdí a straší; Pod paždím hlavu nosývá duch, O třech jen jeho klopejtá druh, Hrůzou ponůcky plaší. Jeho jest výjezd zámecký vrch, Zastávka první židovský trh, Tam sy prohlíží loubí. V pokoji nechá Karolín stát, Což je mu po něm? jiný má spád; Všecky kafírny zvroubí. František, Florenc, Hyberno zjev, Zastávku v Templi, u Hrozně měv, Chvátá do Nekazanky: Truchlivě hledě v příbytky her, V lákavé byty laskavých dcer, Vjede do slepé Branky. 142 Mnohý chce zvědět, co asy sved, Že musý strašit tolik již let? Slyšte, vyjevím krátce: Marnostem, chloubě všecken se vzdav, Zohyzdil vážný mrzkostmi stav, Svaté štítil se práce. Ještě jsa jinoch v umění žák, Znát bylo, jaký z něj bude pták, Známý rozličným kusem, V umění tupý, výborný práč, V cvičení lenoch, pověstný hráč, Rád již jezdíval klusem. Učiněn knězem, ostal co byl; Jak jindy křepčil, hrál, jed a pil, Stavem zhoršil své mravy, Byl velký světák, špinavý dráč, Pomluvač, mstitel, klevetář, žráč, Neměl tenkrát již hlavy. 143 Nosyl dle kroje výborný šat, Červený někdy tak jako kat, V pýše převýšil dudka! Křepčení nová v kotrbě měl, Vždy jako hejsek po Praze jel, Spěšně, ztřeštěně, zprudka. V marnosti, v jízdě hledával čest, Starost měl ženy poctivé svést, Tropil kleveta, sváry. Milovník býval kuběnských hnízd, Tupil a haněl poctivých míst, Žádné nepřijal káry. V pokrytství předce ukázal chut, Vrtkavý byv však tak jako rtuť, Jevil po světě tužby: Miloval marnost, chloubu a lež, Vždy jiné dívky, vždy jinou spřež, Těm jen konával služby. 144 Jednou se on a podobný druh U dívky sešli; pekelný duch Oba pomámil láskou; V očích byl jeden druhému jed, Rádby byl jeden druhého sved, Zhoubnou pro soka sázkou. Dí ten druh: „Tvá buď dívka y čest, Jestli že z hradu Pražského sjezd Jízdně vykonáš tryskem.“ Velela dívka, přivolil pop, Za lehké drže poskočil v strop, Lákán chvalou a zyskem. Hop, hop, hop pádí ze hradu kněz, Jakby ho raroch v povětří nes, Dosáh skoro již cýle. Co je to? ouve! trh na něho ďas, Kůň zlámal nohu, kněz srazyl vaz, Běda nešťastná chvíle! 145 Myslil ho lapnout pekelný vrah, Ochránce pustil na kněze strach; V jízdě litoval činu; Strašíť předc. Jezdí mnoho již let. Otců je pravnuk, praprapraděd, Musý pykati vinu. Černý byl jindy tak jako kos, Jen se mu bělel drobátko nos, Černá po uši brůna; Teď jí již celá sbělela srst; Knězy pak brada, pleš, levá hrst, Co dlaň u pupku, lůna. Každý, jej vidět nemá ten dar, Tak jako každý nevidí čar, Jeden z tisýce lidí: Deváté dítě, sváteční plod, Strašidel slyší, šustění hřmot, Mnoho bezhlavých vidí. 146 Truchlivě pokoj každému dá, Kdo pro něj vážnost, poklonu má, Neb kdo před ním y smeká; Všetečné má on ofouknout moc, Kdo jen ho urazý, stůně tu noc, Dlouho v posteli heká! Nosyti musý pod paždím vaz, Dokud mu každý nesejde kaz, Až se na dobro změní; Nebo on jezdiv okolo hnízd, Ještě sy váží těkavých míst, Podnes lepšením lení. 147

Chvála osla.
Co mám dříve chválit, rcete Můzy! Mám tvou přednost počestnosti pouhé, Neb tvou vážnou majestátnou chůzy, Aneb raději tvé uši dlouhé –? Jak je časem vtipně umíš zdvíhat, A kde zapotřebízapotřebí, s nimi stříhat? Ty jsy příklad mysli spokojené, Máš dost všeho, jen když ležíš v trávě: Nechceš rodiny mít povýšené, Nedychtíš též po cti, ani slávě; Důstojnosti nejsou pro tě vnady, Ani rouna, tytule a řády. Nemáš přeučením trhlé hlavy, Nežádáš též doktorského stupně: Předce příkladně máš mnohé mravy, Nechodíváš, jako mnozý, zpupně; O skladu knih ani nevíš trochu, Nemáš nikdý hlavy u vrtochu! 148 K hudbě schopnost tvá jest chvály hodna, Není libějšího nad jikání; Neb ty táhneš zvuky s výšky do dna, Oslicým to přijde na uznání: Mnohý herec chce tě dostíhnouti, Zvuk tvůj není v stavu vytáhnouti. Víc máš krásy v přirozeném stavu, Bystrosti víc: ty jsy jiný celý; Nevěsýš tak uší: vzdvíháš hlavu, Víc jsy čilý, veselý a smělý. Zbraň máš v zadních nohou: jejich rázy Plodí u odporců strach a zkázy. Jako otrok člověka jsy šťastný, Slouží ti sám člověk, světa kníže, Stará se ti o život tvůj časný: Opatří ti obydlí a špíže – Udělíli někdy drobet bití, Odpusť mu, má těžké živobytí. 149 Zastřelit se musý dáti v boji, Jiný celičký den konat práce, Musý chodit v vyměřeném kroji, Bát se musý neštěstí a zrádce, Musý platit z větru, z vody, z hlavy, Těžce dobude sy perné stravy. Naloží se na tvůj hřbet jen tíže, Již jsy v stavu bez zkázy dál nésti. Jej se žádný neptá: tenli kníže Pod pracý a platem v stavu lezti: Y v tom světě ducha zplatit musý, Syce ve tmě psoty někdy zkusý. Není třeba tobě parukáře, Ani k fousům nikdý lazebníka, Ani pro pochoutku pernikáře, Ani měšce peněz na svodníka; Ani ševce, krejčího a kupce, Ani skrz pře náklad na zástupce! 150 Neznáš zlato, – loupeže a dluhy, Ale také neznáš šibenice; Neznáš rozkoší a mlsků druhy, Však y neduhy, a nemocnice; Neočekáváš ty syce nebe, Ale neděsý strast pekla tebe. – Letopisy píší o člověku, Že ved život někdy v věku zlatém; Ty pak podnes žiješ v tom též věkuvěku, Podnes nepřiodíváš se šatem. Kdo sy žádá zlatého zas stavu, Ten ať vezme na sebe tvou hlavu! 151

Přesmutná hystorye o Drahomíře,
kterak se na Hradčanech s vozem y s koňmi propadla; zpívaná od písničkáře o Hradčanské pouti.
Sem poďte dobří lidičky, Jenž ctíte staré časy, Zde poslechněte písničky, Že se vám sježí vlasy; Nebude třeba za ně brát, Od sebe budou samy stát Jak štětiny vám vzhůru, Strach vám, – že máte můru. 152 Vy předc se dáte pohnouti, Z vás mnohé pohromadě Sem tam jsem viděl na pouti, Na Můstku, Vyšehradě, Výroční kde byl slaven den, Měli jste huby do kořen; A ještě po zpívání Byli jste v poslouchání. Vám hodno; však ne Pražákům Zazpívat hystoryi, Posmívají se zpěvákům, Z nich tropí komedyi; A starožitné památky Za lživé drží pohádky, Vás všecky poslouchače Drží jen za trubače. 153 Však já jim notně vyzpívám, Že šašek zanechají: Ztratí se pryč a mně y vám Budoucně pokoj dají. Nechme jich, přijdem na ně zas, Jest již k zpívání velký čas; Nastavte teď svých sluchů, Chcy křičet, co mám duchu. Zde, co má leží krabice S písněmi, byla díra, Kde se ta lítá dračice Propadla Drahomíra: Zde stával s malováním sloup, By pochopil y každý troup, Co skryto jest v té díře, By dát to musyl k víře. 154 Král ctěný plaše bludů lest Dal sochu rozkopati; Nenašli do propasti vjezd, Musyl se zasypati: Nalezli píseň zazděnou, Za starých časů složenou, Tu zjevím: poslouchejte, Začnu, jen pozor dejte. „Z všech potvor, co kdy nosyla Zem Česká, nad vší míru Lítější žádná nebyla,nebyla Nad zlicy Drahomíru: Toť byla arcypohanka, A na křesťany tyranka, Sklad pýchy, nádhernosti, Msty, sváru, ukrutnosti.“ 155 Několik znám syc hraběnek, V pýše jí neoddají, Když sprostý jim nepřijde vděk, Do očí naplivají: Vonucý jest jim sprostý lid, Nádhernost nejmilejší cyt; Páchají, což jim možné, Přitom jsou přepobožné. „Ta kněžna byla nezbedná, A řeknu bez okolku, Že byla čertem posedlá, S ním také v blízkém spolku. A protož kusy tropila, Že se jí země hrozyla: A její srdce hrdé Nad ocel bylo tvrdé.“ 156 Chtí mnozý přiřknout k omylu To divné společenství: V svém zdání kladou posylu, Vížíc se v rukojemství; Že nemoh bydlet původ psot V ní, jenž vyvedla bláhy plot: Však mají brykul stále, Zazpívám raděj dále. „Po žezlu cýlil její vzor, V ní plála žádost vlády, Tropila manželovi vzdor, Příkoří, žel a svády. Nic jí nebylo svatého; Pro vládu všeho blahého Zbavit se byla v stavu, V zkaz dáti vzteku hlavu! 157 Nádhernost, pýcha, šperků blesk,blesk Kojily srdce líté: Nosyla šatstvo samý lesk Na způsob bohyň šité; Mít chtěla božskou poctu, čest, Starala se vždy o pověst, Že předčí krásou Ladu, Že vede sama vládu. Zakusyl mnoho Vratislav, Tu lítou sani krotě, K ní celý láskou vroucnou plav Chtěl žíti při jednotě; Však kněžna pravá vzteklice Byla jest lítá dračice: Nevřela na pokřtěnce, Mít chtěla odtržence.“ 158 Mnohý chce držet omluvu Pro kněžnu Drahomíru; Vytýkav ženám pomluvu, Na jednu že jsou míru: Že všecky těší napnutí, Nevole, sváry, vládnutí, A že jsou plny zloby, Poklísek, vášní, mdloby. „Když po umrtí manžela Vlády se uchopila, Tu teprv žezlem zpupněla, Ukrutnost prozradila. Mluv Pražské svaté dlážení, Jak pohanové vzbuzení Tvou dlažbu jednu každou Jsou poškvrnili vraždou.“ 159 Zas mnozý, kteří s výhlídky Starožitnosti hledí, Všel’jaké mají namítky, Na sta brykulí vědí: Že toho času k spatření Nebylo v Praze dlážení; Nechť o tom kdo chce soudí, Kdo věří, nezabloudí. Dí kněžna: „Mám moc s zákony Pro dobré všecko směřit; Určiti Bohům poklony, Kdo co má v srdcy věřit. Trpím vám ctíti příšery, Posvátné tropit pověry; Však světla, nových bludů, Vyhnanstvím trestat budu. 160 Hned dala bořit kostely, Křesťanské prvotiny; Věže se dolů kácely, Ostály zříceniny. Dala též přísné rozkazy: Páliti svaté obrazy; Vypověděla kněze Přes skalné České meze.“ Odpusťte její slepotě, Že dala žákům výhost; Nemohla zvyknout novotě; Kde hrozyl vzýt ji zlý host: Kde jevilo to učení O věčném škůdců mučení, Kde novověrcy za to Dát měli osep zlato. 161 „Mocností spitá zůřila Po Praze, po krajině: Krev vlastních krutě cedila, To zakusyla tchyně: Že zastávala křesťanstvo, Tupila slepé pohanstvo, Že k víře vedla vnuka, Musyla zkusyt muka.“ Najdeme sem tam nevěstu Tou naplněnou tužbou; Kdyby jen směla bez trestu Posloužit stejnou službou. Zvlášť, když je žezlo v příčině, Mstou válčí obě sokyně, Zde není ustrnutí, Hledá se zahynutí. 162 „Nezbedné matky svatý trs Když přišel k České vládě, Upevnil svaté víry tvrz, Hned výhost dal vší svádě: Počal se Čechům blahý věk, Ztratila moc, vřel v srdcy vztek, Chtěla mír v Čechách zvrátit, Synovi život zkrátit? – Ty nejsy máť, jsy potvora! Jed chtělas dáti synu; A odstraněná od dvora, Chystalas jinou vinu: O Boleslavě vraždu jev, Jak pro víru tam tekla krev, Jak se brach v krvi máchal, Na bratru vraždu spáchal? –spáchal?“ – 163 „Co vrahbí spáchal Boleslav, Nic po tom Drahomíře; S vraždou se staral o svůj stav, Nechtě tak škodit vířevíře. Naproti bratru kojil hněv, Pro žezlo vylil svatou krev; Netřeba nabádání K zbrojnémuZbrojnému k panování. Když přišel vrahbí k vládnutí, Narostly jí zas rohy: Zřelo se staré napnutí, Ctili se její bohy; Pohanstvo zase vzbudila, Žákovstvo vážné tupila, To na ní dalo klatbu, Chystalo v pekle svatbu.“ 164 Upřímě jevím každému, S ním nejsou žádné žerty, Vymele též y svornému Tupením, sváry, čerty. Pročež se ho nad ďasa var, Syc přijdeš jako jiný v zmar, Kdo je popudí, splaší, Po smrti jistě straší. „Byla jest právě neděle, Když jela v pompě zlaté, Lid na Hradčanech v kostele Modlil se při mši svaté. Zaslechna zvonit vozka sstoup S vozu, by se poklonil hloub, Nechal jí s koňmi státi; Ona začala láti.“ 165 Lát není slyšet panský stav Za našich volných časů: Jest krotký, mírný jeho mrav, Nechá jen klíti chasu; Jak slyší zvučet na zvony, Neopomine poklony, A chce hned s vozu slezti, Však se dá dále vezti. „Kně klela, až se kostel třás, Až se hýbala země: Proklatý buďte každý z vás, Proklato České plémě, Ano ctí bohy židovské, A potupuje otcovské, Pro tyto sem vedrané Mají být pošlapané.“pošlapané. 166 Peróne, co dělá tvůj hrom, Že neboříš jich chrámy, Všem jejich žákům vazy zlom, Netrp jich mezy námi; A ty pak bůžku novotný Ukaž se předc, žes životný! Pohlť ho pekla tlama, Vypudím syc ho sama. A hle! co se hned stalo v tom? Otevřela se díra. Hřmot byl, jako když tluče hrom, Děsý se Drahomíra. Brůny její se spínají, Dna hle pod nimi padají, Cýtit jest sýry puchu, Viděti roj zlých duchů. 167 To byla hrůza, to byl strach, Viděti živé ďábly, A pekla výheň: smutný tah! Hrůzou všem nehty zábly. Roj čertů vidět k ní se drát, Slyšeti druhé z pekla řvát, V té díře rozlíhání, Kočáru hrncování!“ Nenapadá mne outrpnost, Že peklo kněžnu řeže, Neb natropila hříchů dost, Mně líto jest jen spřeže, Těch ušlechtilých, švarných brůn, Že zlobohův spatřiti trůn Musyly bez vší viny, Měvše schválené činy. 168 Hleďte„Hleďte, jaký jest potkal div Tak pobožného vozku, Na suchu kleče zůstal živ, Než bledý jako z vosku. Bič jeho, ač jím nepohnul, Sám od sebe se vzhůru pnul; Ach! zavírá se díra, Ach! křičí Drahomíra. Pohanská svedla pověra Horlivou Drahomíru Do strašlivého jezera! Zdaž znala v pýše míru? Za její vlasti týrání Zakouší v pekle kárání, V ohnivém jezdí voze, Být mohla na obloze!“ 169 Kronyka jiná praví nám, Že víru naši ctila, Že na Tetíně svatý chrám Pro pamět založila; Však, spřeže pyšné ukazy, Že přivodily urazy, Že smutný konec vzala, Spřež že ji utahala. Ať jedno, druhé pravda jest, Já držím na oboje; Nechcy rozsoudit, co je lest, Nerád mám hádky, boje; Neb chcy od obou známý plat, Nechcy žádného rozhněvat; Jen kupte chutě píseň, Otřena jest s ní plíseň. 170

Koupání.
Parný Syrius žehl, mdlé prahly rostliny vedrem; Pod buky v chládek se kryl brav rounny přežvykujícý. Stínové strpasnělí opět počali píčiti záda; Kdy sličná šla Blažena v háj trhat maliny otcy Vetchému. Stříbrný ploul středem kroutě se potok Křovím obejmutý. Ji líbeznost vábila místa, Sličnost obnaženou chladícýmu by svěřila živlu. Bála se; nohama jen sy napřed začala šplechtat; Mysli však dodala jí vody libost, lahoda zvoucý, Pomohla tajemná ji samota ze šatů svlíkat; Nejbližší již se sebe šat svůj klade, a skáče 171 V tůni, a v ní šplechtá, třepá se, a své prsy myje. Zatím Duchon, an prohlížeti šel role záhy, Jestli již zlaté – dozrály pšenice klasy; Nemaje v obytu svém mysli pokojné, žádného stání, Opovrh domov; poušť jej těšila, do skal se zabral. V samotě hledal klid; tam lásky kojila žalost. Plápolem nešťastný vřel, nedošed za milost lásky Hrdou Blaženu ctil, tať posměchem splácela lásku. Osud příznivý jej k blahému potoku přived. Jaké pohledění, tak sličnou ve vodě spatřit Divčicy obnaženou! ó jaká milému rozkoš! Jakoby zýskal svět celý, tak vroucně sy plésal, Když nepříznivou své spatřil milenky krásu. Vzhlídší jej hned stydlivě ve vodě skryla se po krk, 172 Rukama oblíčej svůj zakryvši plísnila smělost. Pravil k ní: „Mne všetečnost sem k tobě nevede žádná; Nešťastný však milosti žel, a sám osud mocný; Mohlbych šat tvůj přeschovat, též tebe drážditi dlouho, Žádat výplaty; můj však plápol k tobě je čistý:“ V tom prch. Zpívání jeho hlahol zjevoval dálku. U lesa dychtivě však čekal dívku vracujícý se, Žádaje, by vroucý jeho láskou nepohrdala, Hořem že se syc usouží před časem pro ni; Že mu nelze žít bez ní, co bez vody rybám, Bez země stromům; že po ní co po sluncy kvítek Touží. Outrpností jata na něj líbezně vzhlédši 173 Políbí sama jej; co vláhou rostliny okřál. Pravila: „Plápol tvůj stálý, a tvá mysl ctnostná Podjaly srdce mé; ty též mé hoden jsy lásky. Jindy o tom víc.“ V tom brali se k domovu oba. Zmizel zármutek – žel: hned mu šla od ruky práce; Pln jsa plésání, že ctností milosti zýskal. 174

Na Prahu.
Nic ti nezávidím Praho! Nemáš tam mé Boženky, Strojny jsou tvé milenky, Jich sy vážíš příliš draho, Bez šperků jest sličnější, V lásce, v ctnosti stálejší. Hrdás na své vyražení! Když svou slyším divčičku Zpívat Českou písničku, Cýtím v srdcy roznícení: Přeji tvých ti kleštěnců, Poněmčilých vlastenců! V podletí když kvetou stromy, Pučí mocná zelenost, Lejíc v srdce blaženost; Páchnou v zdálí hrdé domy, Přirozená velebnost Plaší hrdou nádhernost! 175

Vyjevení.
Budislav: Přiznej se mi děvče zlaté, Jestli srdéčko tvé svobodné? Běla: Ach! to jest již dávno jaté, Podjaly je oči podvodné! Budislav: Běda! nechcy déle žíti! Usouží mne zoufalost a žel! Běla: Nehořekuj, nechcy krýti, Že vždy pro tě plápol lásky vřel. Oba: O, jak jest náš osud blahý, zlatý, V srdcých ostane vždy stálý, svatý! 176

Na Mělnícké víno.
Víno z místa blaženého, Kde dvě řeky, dcery Čech V jedno zasnubují běh, Rosýc tučnost z lůna svého; Tebe kojí tento spolek, Lije mírnost na okolek. Tu dal Karel, otec pravý, Vštípit francké hřížence; Nesou stkvostné pupence, Původa pak podnes slaví; Vzdejme pijíc slušné chvály Témuž laskavému králi! Tato milá stkvostná šťáva Jestiť králem Českých vín, Brunatí se nad rubín: Rozhlášena její sláva; Ty nás blažíš bez cyzyny, Předčíš jiných kyseliny! 177 Schřadlým zdraví navracuješ, Čistíš nájizlivou krev: Sylníš žilkoviny střev; Staré znova omlazuješ, Uzdravená hejna tebe Vynášejí blízko nebe! Předhazuje drsnatosti Tobě namlsaný věk: Ženským nepřicházýš vděk; Nehodny jsou výbornosti; Ctějí tebe Staročeší, Stkvostnost tvá je nad kov těší. Mocnost tvého samoteče Pudí všecky trudnosti, Léčí skormoucenosti; Plaší smuteksmutek, žravé péče, Občerstvuje tělo, žíly, Dává živobytí sýly. 178 Kdo tě pije při střídmosti V spolku svého přítele, Věk mu plyne vesele; Kyž tě ctím zas v společnosti Puchmíra a Jana Čecha Na Velize u Vojtěcha! Ty jsy velmi nápodobně Krajanům svým v povaze: Zdáš se býti v ukaze, V chuti mnohým neozdobně; Předc máš pravé sýly dosti, Předčíš cyzých v výbornosti. Ty jsy České země sláva! Dokud bude Čechem Čech, Chválit bude šťastný břeh! Milá bude mně tvá šťáva, Ty mně ducha povyšuješ, K zpěvu mocně podněcuješ. 179 Přeji jiným slávy, statku, Stříbra, zlata hojnostihojnosti, Jen když v tobě v skrovnosti,skrovnosti Nebudu mít nedostatku! Ať sy kdo chce po čem baží, Jen když mne tvá stkvostnost blaží! 180

Půlnoční soud v Klatovech.
Staří příběhové v počtu drahném K pravdě připojený mají rmut: Jako pramýnkové běžíc bahnem Mění průchodišti čistost, chut. Kdo as blud a podvod tenkrát kul, Snad kdo našel v něm svůj zlata důl? – Ale není v světě toho fochu, Aby nebylo v něm pravdy trochu. Odmísyti pravdy není lehce, Které zakuklil nám drahný věk: Pouhé obecný lid slyšet nechce, Jak jest možno lidu přijít vděk? Těžko jest se o příbězých přít, Jež nám svěřil milý Hamršmid. Skutek tento může za výstrahu Sloužit k ostrachu všech kvapných vrahů. 181 Před dávnými lety před půl nocý V Klatovech se radní světnice Osvítila, a to duchů mocý; Tříhrané v ní plály hromnice: Cyzynec co servus curiae, Jenž sy zpíval cestou kyrie, Budě vážné konšele a rady Svolával v dům soudní do hromady. Scházeli se kroky převážnými Přioděni v šaty svátečné, V okrášlených hrdlích okružími Pnuly se jim bručny výtečné, Vyhlížíc v nich jako hejno sov, Pod paždími nesouc hlavy krov, Majíc obuv svazky spiatý: zvláště Mnozý černé přeslovútné pláště. 182 Byli všickni již již pohromadě, Až pak na Bíslava prýmasa, Náhlé dědictví ho vzdvíhlo k radě, Myslil moudrosti být okrasa; Nebylo však nad něj ťulpasa; Lid ho jmenoval jen chuďasa. V mládí volopích byl pravý, V radě nádherný a přehltavý. Y ten přišel; na proti Bíslavu Bezhlavý se maní zjevil duch; Na svých rukou nesa sťatou hlavu; Vedlé něho stkvěl se vážný druh; Jistě blahých krajin bydlitel, Utisknutých vroucný hajitel; Praví se, že vůkol jeho tváře Znáti byla drobet malá záře. 183 Ten dí: „Jeden z vašeho zde zboru Ukrutný jest nevinného vrah, Žádá od vás krvavého sporu, Žádá pomsty nemluvný ten brach!“ Ukaz nenadálý zplodil strach, Bíslav z užasnutí ztratil zvah, Všickni druzý náramně se lekli, Div že z rady domů neutekli. Strážce dí dál: „Bíslav vlastní přítel Před třemi dny dal ho v sklepě stít; Trestu žádá svrchovaný mstitel, Neměl práva života mu vzýt: Mládenec ať zasluhoval trest Veřejný: vždyť Bíslavova čest Nebylaby proto nikdý vzata, Není skutky cyzými pak spiata. 184 U něj v zemi, matky lidstva klínu, Naleznete vraždy důkazu: Uvidíte: jak zde na tom stínu Oddělenou hlavu od vazu; Učiňte teď na něj dotazu, Ať zná původ zlého urazu. Suďte přísně; neb jest hoden meče, Vražda k nebi volá, krev ať teče.“ Bíslav, který ledva strachy dýchal, Napřed zapírati vinu chtěl, Osten vraždy jeho srdce píchal, Důkaz viny před očima zřel. Počal: „Milí bratří slovútní! Nebuďte předc nad mnou urputni; Nezapírám prchlivosti vinu, Poslyšte též původ téhož činu! 185 Synovec můj, jak ví celé město, Veliký byl zbrojník, bitec, práč, Kárán často; marně tropil přes to Matce své, mé sestře ouzkost, pláč. Čpěli odporně mu obchody, Blažily jej krčmy, hospody, Zápasení, nevole, a pletky; Děsyl jsem se vždycky před následky. Tři dni jsou, co počal zase znova Na předměstí boje, rvanice; Matka dávala mu mírná slova, Vytrhnout ho chtěla z pranice; Ale dostav posedlost a vztek Praštil matku, na odpůrce klek, Tlouk jej lítě; okrvácel oba, Roznešena byla hned ta zloba. 186 Představím sy skutku ohavnosti, Jaké natropil již množství psot, A co spáše ještě v budoucnosti, Že náš hanbu trpí skrz něj rod; Žeby od kata moh třebas sjít; Skrze poctivého muže stít Kázal jsem jej v prchlivosti vzteku; Zasloužil již téhož dávno léku.“ Za vystoupenou teď měly strany, Rada rozvážit ten chtěla soud, Mnozý praví: „Nedopusťme hany, Držme se jen, jest náš milý oud!“ Jiný zase: „Snáším můj tam hlas, Aby duch sám jemu zlomil vaz!“ Onen pravil: „S duchy nejsou hračky, Ať vám nepodají vonět mačky!“ 187 Na trest vraždy vyřklo více hlasů, Nález o ztracení hrdla zněl; By víc nemstil nepříštího času, Že víc život lidský vážit měl. Kdož mu život dal prý do mocy? – Však že mu chtí předce pomocy, Dajíli se oba jako dobří pohnout; Syc že nelze vtipem duchy ohnout. Povolány byly obě strany, V známost dánodáno, co jest za nález. Bíslav dal se duchům do ochrany, Že jen mdlobou tuposti své kles, Nevrátí že život nová smrt, Že víc nechce býti pyšný hrd, Prýmasský že ouřad mile složí: Že dá za náhradu statek, zboží.“zboží. 188 Bezhlavému na krk hlavu strážce Vsadil, scelil se a spojil vaz; Nebylo zřít nic víc o urážceurážce, Žádnou jizvu, žádný pruh a kaz. Pěstoun vyjasnil se co zbor hvězd, Mládenec též sbělel; jenom pěst Ještě černou maje, u pravice Malý kousek syvé nohavice. Bíslav vece: „Neopouštěj ujce! Odpusť, nemá se to více stát: Zlý duch jediný byl toho strůjce, Náhradu chcy učiniti rád, Za výplatnou dáti jmění půl, Ano všecko; chcy být náh co kůl: Vystrojit chcy tobě stkvostný průvod, Věčné památky máš býti původ.“ 189 Mládenec ctný cýtě ustrnutí Pravil: „Pro mne, jak dlouho chceš, ží: DbejDbej, ať nepotká tě zahynutí, Velkost viny se světa jen smý; Napraví ať tebe viny žel, Nemohu se zdržeti zde dél, Osud volá, rozdej jmění, zboží, Tak jak nařídí ti ten muž boží.“ Strážce vece: „Jako pláně v poli Vyrostli jste oba v tuposti, V městě nemajíce žádné školy Upadli jste v pošetilosti: Cvičením se vzdělá lidský duch, Abys vymazat moh velký dluh, Káži bezdětko ti za výplatek Vynaložit k škole všecken statek.“ 190 Sotva domluvil ta přísná slova, Na věži v tom tloukla jedna hodina: Venku ozvala se noční sova, Zmizela tu duchů družina. Světlo dohořelo. Mnohým jen Přicházel ten ukaz jako sen; Ale pohřeb držán byl hned ráno, Jmění ke škole hned odevzdáno. Kronyka dí: že ten Boží přítel Sám náš blažený byl Vládyka: Mlaďoch že byl jeho vroucný ctitel, Duchovní ví všecko kronyka, Že on též byl servus curiaecuriae, Skutečný že víc měl furiae: Že to bylo akty znamenánoznamenáno, Na památku na dům malováno. 191 Jestli na jevo to skrze duchy Vyšlo, neb se mělo to tak dít; Neb to vyslídily lidské čuchy, Nelze soudit; sluší pověst ctít; Mnozý drží na ten soud a sněm Mníce, že jen živí byli v něm: Já též věřím nechtě býti zadní, V duchu že tam byli jenom radní. 192

Chvála vola.
Ty máš starší šlechty, Starší zásluhy: Nad bělpuchné věchty! Tvé pak obsluhy Betlemské jsou známé, V uctění je máme. Příklad komorníka Zjevils pravého! Zříme panovníka Volit stejného: Nebo ty se koře Zýskáš lásky v dvoře! Egyptčan tvé předky Býky božsky ctil; Říman slavil tetky, Věncy jest je kryl; Byli vorby heslo, Rozmnoženost neslo. 193 Tvé též na oltáři Máme obrazy; Ač tam nejsy v záři Pro své urazy, Nejsy vyobrazen: Pro statnost tam sazen! Člověk bracha tvého Do lásky sy vzav, Chtě mít blaženého Drží mu sta krav; Jako sultán žije, Rozkoš hltá, čije. Chtě tě jinou bláhou Vroucně poštěstit, Ved tě šťastnou dráhou, Dal tě vykleštit; Nemaříš své sýly, Pracý kráčíš k cýli. 194 Ty jsy zdrželivý! Ctného mládence Ty jsy příklad živý. Bujné milence Vnady platíš rohy, Neb tvé zkusý nohy. Užit téhož léku Mělby mnohý zbor, Jenž chce na čas věku Tropit světu vzdor; Však kdo pije, kvasý, S tělem nezápasý. V mládi nosýš hlavu Hrdě, vesele: Dokud neznáš davu Od jha na čele: Nad pozemské bohy,bohy Honosýš se rohy. 195 Netlačí tě smutek Věku starého; Co je do těch lhůtek, Složíš v mládi jho: Skončíš v sýle, běhu, Bez strasti jdeš k břehu! Žil jsy bez poklísků, Bez vášní byl duch: Y jsy tenkrát k zysku, Když jsy celý ztuh: Nejdeš mezy stíny, Vejdeš v lidské klíny! Hánce svému kmochu Vlastní tvých ctných jmen; Že jsy váhav trochu, Však jsy od něj ctěn: Když se do něj vtělíš, Krmem v jedno scelíš. 196

Proti lásce pošetilé.
Krásnéť jest, a hezky znějí slova: „Milovati vyvolenou svou Na čas živobytí, vždy jak znova, Až ji někdy k hrobu odnesou.“ Ale jakou tento podnět lásky Obdařen as musý býti vlastností, Krásná líce, vzrost neb hebké vlásky Neutvrdí srdce stálostí. Ale mladík vzhlédna líce hebké, Vzhlédna mladost, krásných tváří květ: Slyše k tomu řeči libé, lepké, Mní, že nalez v dívce celý svět: Rozňatý jest celý láskou vroucý, Její osobou – jest opilý, Mní, že vždy kvést bude krása stkvoucý, Vždy vřít jeho oheň zpozdilý. 197 Darmo rozum uděluje rady, Darmo uvádí mu zkušenost: Neslyší jí, nedbá na příklady, V slepotě mu bydlí blaženost. V lásce zhoubné celičký jest slepý, Rovněž jak když nerozumný pták Slyší píšťaly hlas, sám se lepí, Tak ten k zkáze chvátá lásky žák. Nestálá jest krása ve svém květu! Brzo tratí sladké lahody, Často když se v podletí stkví světu, Pohltí ji rychle nehody! Věk ji zžírá, pohled ovšedňuje, Drtí stopy její ozdoby, Nesmyslný oheň uhašuje, Nenechá ni krásy, podoby! 198 Roznícení vroucý láskou hasne; Čím víc vřelo, tím jest více led, Třeštění jich pro ně na čas šťastné, Shaslý podnět nenavrátí zpět: Jejich rozkoš v mrzutost je mění, Zošklivují se jim způsoby, Zmizý krátké jejich okouzlení, Mní teď vidět jiné osoby. Krása duše, její spanilosti, Hodnost, střídmost, mravů čistota,čistota Jsou jen schopné lásky blaženosti: U nich bydlí lásky jednota; V protivenstvích leje utěšení, Tvrdí denně více vážnosti, Plynou jejich srdce v potěšení, Plují víc a více v milosti. 199 Láska, která není podrobena Uzdě rozumu a království, Čím jest větší, čím víc neskrocena, Tím jest větší zhoubné bláznovství. Obrazností klame rozum vlastní; Kteří použijí moudrosti Prvé přítelovy, ty jsou šťastní, Nedají vzrůst zhoubné milosti! 200

V. a Běla.
V. Tvé oči ke mně lásku jemnou jeví, Však Bělo zlatá, viď, že srdce neví; Že nechcy nikdý pouta lásky nést, Sprosť se jí časně, záhubná jest lest. Běla. Zdaž mohu smutná za svou v srdcy změnu? Nežádám svazek svatý za odměnu: Však v stavu nejsem ze srdce to vzýt, Co sobě přeji, co živa v něm mít. V. Což platna láska, jakou pak má cenu, Když zasnoubení nemá za odměnu? Tys krása: s jiným může ti květ kvést, A jiný s tebou šťastný život vést. Běla. Což jest to platno, že je jich víc v světě, U tebe mně jen radostně svět květe? O, přej mi u tebe jen mile dlít, Cobych sy přála více ještě mít? 201 Dost šťastna budu, když ti budu sloužit, Když na tě hledíc nebudu se soužit: Když budu mocy v obydlí se plest, A o tě starost v domácnosti vest. V. Ach! tvá mne také Bělo těší líce, Mé srdce jistě bouří nad tvé více! Mníš, že vždy budem v nevinnosti žít: Ach jaká zhouba může pro tě být? Běla. V mém srdcy nežže žádný vilný plamen, Čistý co stříbro jest mé lásky pramen. Což pak se nesmí láska s ctností snést, Což musý milost oloupit vždy čest! – V. Rozume čistý jako zlato ryzý, Před kterýmž každé pošmournosti mizý, Rcy: mášli proti vášním sýly dost? – Syc zhoubnáby to byla blaženost! 202

Na hrob Žebrákůžebráků.
Zde leží žebrák. Šediny jej kryly; Na živě nevzhled světla božího, Krm jeho kůrky, nápoj voda byly, A oděv dřípy z šatů z cyzýho. Nemaje místa, v psyncy nocleh míval, Kam přišel, tomu nebyl vzácný host; Nic platna bída, osud, churavost. Na odchod jeho každý rád se díval. On nepřál žádnému nic zlého, Než neoutrpným stavu svého. Teď budou mnozý outrpnost mu přáti, Kdež netřeba víc něčeho mu dáti. 203

Na Umku,
z Horáce, z knihy IV. oda 3. U U – – – U U – U – U U – – – U U – – U U – U –
Umko, na koho z jinochů Jednou přívětivým okem jen pohlédneš, Pracná půtka jej Isthmická Nikdý neoslaví: ve vozu Achaiském Jej, co vítěze, větrní Koně nepovezou; v průvodu nebude Veden do Kapitolu, rek: Bobkem věncovaný velitel, žeby byl Králův potlačil zbouření. Rodné položení Tybura, potoky, Hájů hustiny půvabné Nadchnou eolickým zpěvem ho k oslavě. V Římě, vládaři měst, mne již K zborům posvěcených ráčila veršovců Mládež připojit naprosto: Též již hryze mne zub závisti méněji. 204 Ty, jenž ze zlaté Kytary Loudíš na Pierech líbezné hlaholy: Rybám mohútna bezhlasným Labutího y též souzvuku udělit! Tvůj dar,dar přízně je, že sy lid Prstem ukazuje na mne, řka: Tentoť je Líry našinské výborník! Tvůj, že žiji, a ctí národ mne, (ctíli mne). 205

Oda IV.
z knihy I. U – U U / – U U / – U U / – U U / – U / – U / – – U – – / – – / – – / – U U / – U / – U / – – U U – – / U – / – / – U / – U / – –
Již zyma mizý krutá jarem a dechy větrů libých, Zas k plavbě táhnou drouhy lodě suché; Vhod víc rolníkům nejsou krby ani stáje bravům, Ani se bělí luka mrazem lítým. Láda Cytherská vyvedla u světla Luny čilé zbory; S Nymfami krásné Milostenky spaté Provádí plesy střídou poskakujíce, kdežto Vulkán Cyklopů hrozné podňal ohněm dělny. Nyní přísluší buď ozdobit hlavu myrthou čerstvou Neb květem, jímž zem pučí rozmrazená. 206 Též patří klást Faunovi oběti v hvozdě stínovitém, Buď jehně ráčí, aneb kozle mlíčné. Bledá smrt tak na dvéře chatrče jistě stejně tluče Co na paláce králův. Sexte šťastný, Přáním, odklady čas mrhat zrazuje hrstka živobytí. Již na tě čeká noc a stíny bledé, Plutův nízký byt; tam se zabera losy pohostinské Víc nepotáhneš o království vína, Tam nad stkvoucý Bělou nebudeš plésat, po níž všecka Teď mládež touží; brzy plápol shasne. 207

Na Blanduskou studénku,
z III. knihy oda 13. U – – / – U U / – / – U U / – U – U – – / – U U / – / – U U / – U – U – – / – U U / – – U – – / – U U / – U –
Nad sklo jasně se stkvíš; studénko Blanduská Vzácných hodna jsy vín, květinek voňavých: Zejtra nabudeš kozle, Jehož čelo již rohatí, Jevíc bujnost y boj, zkouše již souboje. Marně však, neboť tvé prameny studené Musý pokropit krví Bravu milenec bujného. 208 Žhavý Syrya běh vedrem a plameny Nedostíhne tě; ty občerstvení libé Volům umdleným od jha PřeješPřeješ, bravu y plachému. Budeš znamenitá, jak jiné studénkystudénky, Zpěv o svídě můj z nízní, jenž se pne u dutých Jeskyň, tvé odkud tekou Proudy líbezně šustícý. 209

Na Torquata,
IV. knihy, oda 7.
Již se rozplynul sníhsníh, zas lukám kvítky se vracý; Stromy se v okrase stkví: Střídu vyvedla zem podletní: opadlé řeky Pod břehy ukluzují: V spolku Nymf a svých sester smí prováděti plesy V nahotě Milostka zas. Ze změn ročních suď: nic není stálého; doby Minulé nečekej zpět, Povětřím vlažným zyma zahyne, jaro pak letem Prchem zas vypuzeným; Jak jen podzymek svůj roh ourody vysype, hnusná Zyma se navracuje. Luny běh rychlý nahradí počasy, ztráty, Až někdy přijdeme tam, 210 Kde vroucný dlí Eneáš, boháč Tullus y Ankus, Budeme popel a prach. Kdož ví, takéli nám propůjčí ke dnešku zejtřek Bohové svrchovaní? Rukou příbuzných dravých mine, cokoli přeješ K okusu příjemnému. Až tvůj doplyne čas, uznání vynese Minos Osudné o tobě své: Slovútnost předků tam, též výmluvnost, pobožnost žádná Nazpět tě nepřivede. Aniž Dianě lze vykoupiti z temnoty věčné Studného Hyppolyta: Též není Lethných pout Theseus sprostiti v stavu Milého Pirythoa. 211

Rozloučení s Umkami.
Ploula mně má jarní léta V obírání s Umkami: Nepovrh sem krásou světa, Nehněval se s dívkami, Ani s Lela lečkami. Však co Polel v milování Okusyt dal trpkosti, Odřek jsem se lásky plání, Slíbil odpor milosti, Chtě se oddat moudrosti. To mé vroucné předsevzetí Bylo psáno na vodě; Pad jsem znova do zajetí, Přemožen jsa v závodě, Plísněn od něj ke škodě. 212 Což, řka: „Neměls na tom dosti, Žes mi sloužil nevroucně, Přál jsem Umek společnosti, Samému mně budoucně Musýš sloužit převroucně.“ Natáh v tom svou zrádnou kušikuši, S očí Běly pustil šíp, Prohnal ohněm na skrz duši: Mizý zcela vroucný slib, Prchne pláním rozum, vtip. Teď mé všecko pomyšlení Řídí nová Bohyně, Kradmo beru rozloučení Z té jí v očích sokyně, Ji ctít musým jedině. 213 Obsah básní.
Stránka Na Umku básnictví3 Podletí8 Na venkovský kostel11 Pramen života15 Na Umku19 Vnislav a Běla21 Dvě sestry37 Dobroslav a Blahuše43 Okouzlení45 Zamilovaný47 Běla a Vláda50 Pomláska52 Výstraha56 Vyšehradský sloup58 Bohyně Móda76 Volení83 Básnická milenka85 Stálý milovník87 Prosba na Milka89 Na Lilu90 Na Lilu (příčina ostříhaných vlasů)91 Žaloba na Amora92 O Běle na známé93
[214]
Stránka Přání94 Zyma95 Mudrák hrnčíř97 Chvála zlých žen106 Na Čechy111 Na ctnost115 Na smrt N. N.118 Na Všemilu122 Váhavý ženich124 Na zamilovaného127 Dudák130 Pozdní láska138 Bezhlavý kněz142 Chvála osla148 Přesmutná hystorye o Drahomíře152 Koupání171 Na Prahu175 Vyjevení176 Na Mělnícké víno177 Půlnoční soud v Klatovech181 Chvála vola193 Proti lásce pošetilé197 V. a Běla201 Na hrob žebráků203 Na UmkuUmku, z Horáce, z knihy IV. oda 3204 Oda IV. z knihy I206 Na Blanduskou studénkustudénku, z knihy III. oda 13208 Na TorquataTorquata, z knihy IV. oda 7210 Rozloučení s Umkami212
[215] Znamenitější omylové. První počet znamená stránkustránku, druhý řádek.
29. 8. pak čti: jak – 49. 4 – 5. Stromy květem opojené, Srdce láskou posněžené, čti: Stromy květem posněžené, Srdce láskou opojené, – 57. 4. blahu klid čti: blahu a klid – 121. 1. Ach! tvá čti: Ach! ta – 140. 515. Je mám čti: Je má – 164. 8. K zbrojnému panování čti: Zbrojnému k panování.
E: av; 2002 [216]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterlová z Wildenbrunnu, Josefa
(Vytištěné u Jozefy vdovy Fetterlové z Wildenbrunu v Seminaryum, Nře. 190.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 216

Kniha je vytištěna švabachem (po c-, s-, z- a ve spojce i zachováváme ypsilon stejně jako verzálu na začátku každého verše); řídce se vyskytující výrazy tištěné latinkou zaznamenáváme v komentáři. Verše přesahující v předloze na nový řádek zatahujeme, abychom neporušili výsledky veršové statistiky. Oddělení jednotlivých slok třemi hvězdičkami jako čistě formální znak odstraňujeme. Báseň Venkovský kostel, zařazená na strany 11–14, je v originálu vsazena mezi strany 36 a 37. V našem vydání ji přesouváme na správné místo. Znaky pro metrum, uvedené u básní na stranách 56, 204, 206 a 208, graficky zachycujeme znaky pokud možno podobnými. U několika básní při textologickém zpracování přihlížíme ke staršímu zveřejnění v Nových básních A. J. Puchmajera, a to tehdy, když si verše, případně sloky, v obou vydáních doslovně odpovídají. V jazyce sbírky dodržujeme na rovině hláskoslovné kvantitu samohlásek (urazy, čtyří, zůřila, nikdý, vládaři, mohútna), hláskovou kvalitu (kdoškoli, poškvrny, po řebříce, svadebný - svatebný), včetně tvrdého zakončení feminin skloňovaných podle vzoru kost (chut - chuť, pamět), dvojhlásku ou- (oulisný, ouskoky, oučel), protetické v- (vorby), skupinu hlásek -ej- (vejročního - výroční, mlejn, zejtra, vejsků - výskání), vkladné hlásky (vicher, cytedlnosti, kouzedlnické, mučedlnické, vzáctný - vzácný, stkvěli se, paprslky), hláskové výpustky (spokojnosti) i další hláskové alternace (dýl - dél, kněh - knih, líky - lék, tejně - tajně) či přizpůsobení psaného textu mluvenému projevu (ží). V pravopisu zachováváme distribuci s-, z- (spůsobí - způsob, sčerná, svadne, skrátím - zkrátit, skoumati) i z- (s-) namísto vz- v předponách (zpouru, spínají se), zdvojené souhlásky, zvláště ss- (sstoup s vozu, ssal, prýmasský ouřad), skupinu hlásek -ia- (spiatý), jednoduché -n- (tříhrané), psaní skupiny hlásek -mě- (upřímě) a pravopis i - y (kamýnek, kronyka), včetně míst, kde není dodrženo pravidlo mluvnické shody podmětu s přísudkem (srov. s. 186, ř. 5). Ponecháváme velké začáteční písmeno v adjektivech utvořených od jmen vlastních, a to včetně variantnosti (České meze, písně České – ale: židovský trh, ctí bohy židovské), avšak i v jiných případech (Lásky Bůh, Pan Čert), a naopak malé písmeno ve slově žid. Neaktualizujeme ani pravopis vlastních jmen (Syrius - Syrya běh, Hyppolyta, Cyklopů). Šetříme tvary slovesa být ve variantní podobě jsem - sem, jsy - sy. Chybně zapsaný tvar zájmena já (mně - mě) opravujeme. Respektujeme hranice slov v písmu; jde především o kondicionál slovesa být připojený k jinému slovu ve větě (v vozebys jezdila, chtělabych), o spojku –li psanou bez spojovníku (najdešli), o výrazy semnou, o půl nocy, na skrz, od tamtud, k vůli ad. V oblasti tvarosloví, slovotvorby a lexika přejímáme v deklinaci substantiv nominativ plurálu ukazové, dnové, lokál plurálu rozkazých, hrdlích, instrumentál plurálu slzemi, krbami, tedy tvary, jež jsou mnohdy ovlivněny rýmovou dvojicí (s. 164, ř. 10 a 12: Narostly jí zas rohy: - Ctili se její bohy;); jmenné tvary adjektiv: náh co kůl, posun adjektiv měkkých k tvrdému vzoru: jarný, duševné, pohřebný, svátečné, komparativ adjektiva blahejšími; tvar zájmena vztažného jenž užívaný pro rod ženský (s. 122, ř. 4: Cestou, jenž zná lahodností svésti); archaickou číslovku tré; knižní slovesné tvary: chtí, béře a tvar kondicionálu: aby jsy ... dal či přechodník: pohledv; stupňování adverbií: dáleji, méněji; příklonné -ť: tenť, toť, tuť, jistěť, krásnéť, mámť a -ž: buďtež, skončiž; příklonné -li u neslovesných slovních druhů (věrnostli); archaické výrazy či slova utvořená příponou odlišnou v daném případě od současné češtiny: hudbaře, utlačovač, novotnosti, tajemčlivost, tvrdošilost, znechutnělý, obrazlivou ad. Malé písmeno ve slově následujícím po otazníku nebo vykřičníku, které neoznačují konec větného celku (s. 8, ř. 2: Jaro přišlo! libost věje, nebo s. 27, ř. 3 zdola: Kdež pak je? co dělá...), neopravujeme. V interpunkci doplňujeme čárku mezi větami v souvětí (srov. s. 30, ř. 5), naopak rušíme znaménko, jež vzhledem k významu veršů považujeme za tiskovou chybu (s. 69, ř. 8 zdola). Nevstupujeme však do oddělování vokativu, přístavku, přechodníků a přechodníkových vazeb; necháváme též čárku vloženou před spojku a či před spojením dříve než. Následujeme dobově obvyklé oddělování infinitivu (s. 77, ř. 2-1 zdola: Na pout jezdí do tvých měst, / Rozmnožit tvou venku čest.) a přirovnání uvozeného spojkami než, nežli (s. 5, ř. 2-1 zdola: Chvála tvá je víc k nim pudí, / Nežli rozšafnosti led!). V přímé řeči vkládáme uvozovky pouze v místech, kde jeden ze dvojice znaků chybí. Vyznačení uvozovacích vět jen pomocí čárky (příp. jiného znaménka) neměníme. Neupravujeme tedy ani takové umístění uvozovek, jaké najdeme například na s. 101 ve 2. sloce (Mudrák hrnčíř): Když ho nosyl přes lesy: / „Nesu tě, řek, přes strniště, / Přes města zas: víš kde jsy? / Vidíš tamto mraveniště? / Když ho nes zas přes rybníky, / Řek: zři rakouské žejdlíky.“

Básně drobné (1820)

Šebestián Hněvkovský

Bibliografické údaje

Básně drobné
(1820)