Přesmutná hystorye o Drahomíře, kterak se na Hradčanech s vozem y s koňmi propadla;

Přesmutná hystorye o Drahomíře,
kterak se na Hradčanech s vozem y s koňmi propadla; zpívaná od písničkáře o Hradčanské pouti.
Sem poďte dobří lidičky, Jenž ctíte staré časy, Zde poslechněte písničky, Že se vám sježí vlasy; Nebude třeba za ně brát, Od sebe budou samy stát Jak štětiny vám vzhůru, Strach vám, – že máte můru. 152 Vy předc se dáte pohnouti, Z vás mnohé pohromadě Sem tam jsem viděl na pouti, Na Můstku, Vyšehradě, Výroční kde byl slaven den, Měli jste huby do kořen; A ještě po zpívání Byli jste v poslouchání. Vám hodno; však ne Pražákům Zazpívat hystoryi, Posmívají se zpěvákům, Z nich tropí komedyi; A starožitné památky Za lživé drží pohádky, Vás všecky poslouchače Drží jen za trubače. 153 Však já jim notně vyzpívám, Že šašek zanechají: Ztratí se pryč a mně y vám Budoucně pokoj dají. Nechme jich, přijdem na ně zas, Jest již k zpívání velký čas; Nastavte teď svých sluchů, Chcy křičet, co mám duchu. Zde, co má leží krabice S písněmi, byla díra, Kde se ta lítá dračice Propadla Drahomíra: Zde stával s malováním sloup, By pochopil y každý troup, Co skryto jest v té díře, By dát to musyl k víře. 154 Král ctěný plaše bludů lest Dal sochu rozkopati; Nenašli do propasti vjezd, Musyl se zasypati: Nalezli píseň zazděnou, Za starých časů složenou, Tu zjevím: poslouchejte, Začnu, jen pozor dejte. „Z všech potvor, co kdy nosyla Zem Česká, nad vší míru Lítější žádná nebyla,nebyla Nad zlicy Drahomíru: Toť byla arcypohanka, A na křesťany tyranka, Sklad pýchy, nádhernosti, Msty, sváru, ukrutnosti.“ 155 Několik znám syc hraběnek, V pýše jí neoddají, Když sprostý jim nepřijde vděk, Do očí naplivají: Vonucý jest jim sprostý lid, Nádhernost nejmilejší cyt; Páchají, což jim možné, Přitom jsou přepobožné. „Ta kněžna byla nezbedná, A řeknu bez okolku, Že byla čertem posedlá, S ním také v blízkém spolku. A protož kusy tropila, Že se jí země hrozyla: A její srdce hrdé Nad ocel bylo tvrdé.“ 156 Chtí mnozý přiřknout k omylu To divné společenství: V svém zdání kladou posylu, Vížíc se v rukojemství; Že nemoh bydlet původ psot V ní, jenž vyvedla bláhy plot: Však mají brykul stále, Zazpívám raděj dále. „Po žezlu cýlil její vzor, V ní plála žádost vlády, Tropila manželovi vzdor, Příkoří, žel a svády. Nic jí nebylo svatého; Pro vládu všeho blahého Zbavit se byla v stavu, V zkaz dáti vzteku hlavu! 157 Nádhernost, pýcha, šperků blesk,blesk Kojily srdce líté: Nosyla šatstvo samý lesk Na způsob bohyň šité; Mít chtěla božskou poctu, čest, Starala se vždy o pověst, Že předčí krásou Ladu, Že vede sama vládu. Zakusyl mnoho Vratislav, Tu lítou sani krotě, K ní celý láskou vroucnou plav Chtěl žíti při jednotě; Však kněžna pravá vzteklice Byla jest lítá dračice: Nevřela na pokřtěnce, Mít chtěla odtržence.“ 158 Mnohý chce držet omluvu Pro kněžnu Drahomíru; Vytýkav ženám pomluvu, Na jednu že jsou míru: Že všecky těší napnutí, Nevole, sváry, vládnutí, A že jsou plny zloby, Poklísek, vášní, mdloby. „Když po umrtí manžela Vlády se uchopila, Tu teprv žezlem zpupněla, Ukrutnost prozradila. Mluv Pražské svaté dlážení, Jak pohanové vzbuzení Tvou dlažbu jednu každou Jsou poškvrnili vraždou.“ 159 Zas mnozý, kteří s výhlídky Starožitnosti hledí, Všel’jaké mají namítky, Na sta brykulí vědí: Že toho času k spatření Nebylo v Praze dlážení; Nechť o tom kdo chce soudí, Kdo věří, nezabloudí. Dí kněžna: „Mám moc s zákony Pro dobré všecko směřit; Určiti Bohům poklony, Kdo co má v srdcy věřit. Trpím vám ctíti příšery, Posvátné tropit pověry; Však světla, nových bludů, Vyhnanstvím trestat budu. 160 Hned dala bořit kostely, Křesťanské prvotiny; Věže se dolů kácely, Ostály zříceniny. Dala též přísné rozkazy: Páliti svaté obrazy; Vypověděla kněze Přes skalné České meze.“ Odpusťte její slepotě, Že dala žákům výhost; Nemohla zvyknout novotě; Kde hrozyl vzýt ji zlý host: Kde jevilo to učení O věčném škůdců mučení, Kde novověrcy za to Dát měli osep zlato. 161 „Mocností spitá zůřila Po Praze, po krajině: Krev vlastních krutě cedila, To zakusyla tchyně: Že zastávala křesťanstvo, Tupila slepé pohanstvo, Že k víře vedla vnuka, Musyla zkusyt muka.“ Najdeme sem tam nevěstu Tou naplněnou tužbou; Kdyby jen směla bez trestu Posloužit stejnou službou. Zvlášť, když je žezlo v příčině, Mstou válčí obě sokyně, Zde není ustrnutí, Hledá se zahynutí. 162 „Nezbedné matky svatý trs Když přišel k České vládě, Upevnil svaté víry tvrz, Hned výhost dal vší svádě: Počal se Čechům blahý věk, Ztratila moc, vřel v srdcy vztek, Chtěla mír v Čechách zvrátit, Synovi život zkrátit? – Ty nejsy máť, jsy potvora! Jed chtělas dáti synu; A odstraněná od dvora, Chystalas jinou vinu: O Boleslavě vraždu jev, Jak pro víru tam tekla krev, Jak se brach v krvi máchal, Na bratru vraždu spáchal? –spáchal?“ – 163 „Co vrahbí spáchal Boleslav, Nic po tom Drahomíře; S vraždou se staral o svůj stav, Nechtě tak škodit vířevíře. Naproti bratru kojil hněv, Pro žezlo vylil svatou krev; Netřeba nabádání K zbrojnémuZbrojnému k panování. Když přišel vrahbí k vládnutí, Narostly jí zas rohy: Zřelo se staré napnutí, Ctili se její bohy; Pohanstvo zase vzbudila, Žákovstvo vážné tupila, To na ní dalo klatbu, Chystalo v pekle svatbu.“ 164 Upřímě jevím každému, S ním nejsou žádné žerty, Vymele též y svornému Tupením, sváry, čerty. Pročež se ho nad ďasa var, Syc přijdeš jako jiný v zmar, Kdo je popudí, splaší, Po smrti jistě straší. „Byla jest právě neděle, Když jela v pompě zlaté, Lid na Hradčanech v kostele Modlil se při mši svaté. Zaslechna zvonit vozka sstoup S vozu, by se poklonil hloub, Nechal jí s koňmi státi; Ona začala láti.“ 165 Lát není slyšet panský stav Za našich volných časů: Jest krotký, mírný jeho mrav, Nechá jen klíti chasu; Jak slyší zvučet na zvony, Neopomine poklony, A chce hned s vozu slezti, Však se dá dále vezti. „Kně klela, až se kostel třás, Až se hýbala země: Proklatý buďte každý z vás, Proklato České plémě, Ano ctí bohy židovské, A potupuje otcovské, Pro tyto sem vedrané Mají být pošlapané.“pošlapané. 166 Peróne, co dělá tvůj hrom, Že neboříš jich chrámy, Všem jejich žákům vazy zlom, Netrp jich mezy námi; A ty pak bůžku novotný Ukaž se předc, žes životný! Pohlť ho pekla tlama, Vypudím syc ho sama. A hle! co se hned stalo v tom? Otevřela se díra. Hřmot byl, jako když tluče hrom, Děsý se Drahomíra. Brůny její se spínají, Dna hle pod nimi padají, Cýtit jest sýry puchu, Viděti roj zlých duchů. 167 To byla hrůza, to byl strach, Viděti živé ďábly, A pekla výheň: smutný tah! Hrůzou všem nehty zábly. Roj čertů vidět k ní se drát, Slyšeti druhé z pekla řvát, V té díře rozlíhání, Kočáru hrncování!“ Nenapadá mne outrpnost, Že peklo kněžnu řeže, Neb natropila hříchů dost, Mně líto jest jen spřeže, Těch ušlechtilých, švarných brůn, Že zlobohův spatřiti trůn Musyly bez vší viny, Měvše schválené činy. 168 Hleďte„Hleďte, jaký jest potkal div Tak pobožného vozku, Na suchu kleče zůstal živ, Než bledý jako z vosku. Bič jeho, ač jím nepohnul, Sám od sebe se vzhůru pnul; Ach! zavírá se díra, Ach! křičí Drahomíra. Pohanská svedla pověra Horlivou Drahomíru Do strašlivého jezera! Zdaž znala v pýše míru? Za její vlasti týrání Zakouší v pekle kárání, V ohnivém jezdí voze, Být mohla na obloze!“ 169 Kronyka jiná praví nám, Že víru naši ctila, Že na Tetíně svatý chrám Pro pamět založila; Však, spřeže pyšné ukazy, Že přivodily urazy, Že smutný konec vzala, Spřež že ji utahala. Ať jedno, druhé pravda jest, Já držím na oboje; Nechcy rozsoudit, co je lest, Nerád mám hádky, boje; Neb chcy od obou známý plat, Nechcy žádného rozhněvat; Jen kupte chutě píseň, Otřena jest s ní plíseň. 170