Na Torquata, IV. knihy, oda 7.

Šebestián Hněvkovský

Na Torquata,
IV. knihy, oda 7.

Již se rozplynul sníhsníh, zas lukám kvítky se vracý; Stromy se v okrase stkví: Střídu vyvedla zem podletní: opadlé řeky Pod břehy ukluzují: V spolku Nymf a svých sester smí prováděti plesy V nahotě Milostka zas. Ze změn ročních suď: nic není stálého; doby Minulé nečekej zpět, Povětřím vlažným zyma zahyne, jaro pak letem Prchem zas vypuzeným; Jak jen podzymek svůj roh ourody vysype, hnusná Zyma se navracuje. Luny běh rychlý nahradí počasy, ztráty, Až někdy přijdeme tam, 210 Kde vroucný dlí Eneáš, boháč Tullus y Ankus, Budeme popel a prach. Kdož ví, takéli nám propůjčí ke dnešku zejtřek Bohové svrchovaní? Rukou příbuzných dravých mine, cokoli přeješ K okusu příjemnému. Až tvůj doplyne čas, uznání vynese Minos Osudné o tobě své: Slovútnost předků tam, též výmluvnost, pobožnost žádná Nazpět tě nepřivede. Aniž Dianě lze vykoupiti z temnoty věčné Studného Hyppolyta: Též není Lethných pout Theseus sprostiti v stavu Milého Pirythoa. 211