Zyma.

Šebestián Hněvkovský

Zyma.
Hle! jak kryje vůkol hrůza sněhu Luka, pole, lesy, štěpnice; Hle! jak do ohřáté světnice Všecko rychle má se k běhu! Mrzne, jen to chřestí: ale žhnutí Vnitřní v mém se srdcy rozmáhá, Že můj odpor statný přesahá, Hrozýc tělu zahynutí. Ouzko jest mně v obydlí svém, maní Běhám přes řeky a závěje; Kde znát není lidské šlepěje, Mysle v vzdálenosti na ni. Žádný mráz to milostivé vření Nechladí a nezamezuje; Každá myšlénka však zvětšuje Tužbu mou a roznícení! 95 Ach! což děláš, dívko ušlechtilá, Mášli předc mne v srdcy, v paměti? Kyž jest možné, dnes tě viděti, Bych ti zjevil, jaks mi milá! Vytrhni mne z zhoubné pochybnosti, Syce mne ten plápol usouží, Do hrobu mně přímo poslouží, Zajdu z netrpělivosti! 96