Zyma.
Hle! jak kryje vůkol hrůza sněhu
Luka, pole, lesy, štěpnice;
Hle! jak do ohřáté světnice
Všecko rychle má se k běhu!
Mrzne, jen to chřestí: ale žhnutí
Vnitřní v mém se srdcy rozmáhá,
Že můj odpor statný přesahá,
Hrozýc tělu zahynutí.
Ouzko jest mně v obydlí svém, maní
Běhám přes řeky a závěje;
Kde znát není lidské šlepěje,
Mysle v vzdálenosti na ni.
Žádný mráz to milostivé vření
Nechladí a nezamezuje;
Každá myšlénka však zvětšuje
Tužbu mou a roznícení!
95
Ach! což děláš, dívko ušlechtilá,
Mášli předc mne v srdcy, v paměti?
Kyž jest možné, dnes tě viděti,
Bych ti zjevil, jaks mi milá!
Vytrhni mne z zhoubné pochybnosti,
Syce mne ten plápol usouží,
Do hrobu mně přímo poslouží,
Zajdu z netrpělivosti!
96