V. a Běla.

Šebestián Hněvkovský

V. a Běla.
V. Tvé oči ke mně lásku jemnou jeví, Však Bělo zlatá, viď, že srdce neví; Že nechcy nikdý pouta lásky nést, Sprosť se jí časně, záhubná jest lest. Běla. Zdaž mohu smutná za svou v srdcy změnu? Nežádám svazek svatý za odměnu: Však v stavu nejsem ze srdce to vzýt, Co sobě přeji, co živa v něm mít. V. Což platna láska, jakou pak má cenu, Když zasnoubení nemá za odměnu? Tys krása: s jiným může ti květ kvést, A jiný s tebou šťastný život vést. Běla. Což jest to platno, že je jich víc v světě, U tebe mně jen radostně svět květe? O, přej mi u tebe jen mile dlít, Cobych sy přála více ještě mít? 201 Dost šťastna budu, když ti budu sloužit, Když na tě hledíc nebudu se soužit: Když budu mocy v obydlí se plest, A o tě starost v domácnosti vest. V. Ach! tvá mne také Bělo těší líce, Mé srdce jistě bouří nad tvé více! Mníš, že vždy budem v nevinnosti žít: Ach jaká zhouba může pro tě být? Běla. V mém srdcy nežže žádný vilný plamen, Čistý co stříbro jest mé lásky pramen. Což pak se nesmí láska s ctností snést, Což musý milost oloupit vždy čest! – V. Rozume čistý jako zlato ryzý, Před kterýmž každé pošmournosti mizý, Rcy: mášli proti vášním sýly dost? – Syc zhoubnáby to byla blaženost! 202