Na ctnost.

Šebestián Hněvkovský

Na ctnost.
Mám jen kráse chválu vzdávat, Pomíjícý chválit květ? Mocnost její vyvolávat, Kterou láká všecken svět? Nemá loutna raděj ctnosti Chvalozpěvy hlučně znít, Která stálé blaženosti V srdce lidské umí lít? Božské jiskry svaté plémě, Dané k potěšení nám! Bez tebeby zpustla země, Světby lidský sešel sám! Co jest krása proti tobě? Tato světlá bublina,bublina Sejde zase v malé době Tak co jarní květina? – 115 Předceť jako nesmyslný Po ní dychtí k zkáze své, Ač již počet nesčíslný Našel skončování zlé. Ten tam ztrativ čest a jmění Žebrotou teď světem jde; Onen upad do vězení, Tu ten zoufal sobě zle. O, jak hyne člověčenství Bez tebe ctnost v krutou noc, Ty nám leješ v protivenství Do ran balšámovou moc! Nevšímáš sy stříbra, zlata, Udělujíc spokojnost, Nad zlato jest tvá odplata, Pravá čistá blaženost. 116 Vy pak dívky, co vám kvete V lícých sličnost, spanilost, Žeby vedla, nemyslete, S krásou válku přísná ctnost. Zřídka bydlí v jednom stanku, Však se sejde leckdys s ní, Oko lidské nebešťanku V okrase své vidět mní. Však y bez tohoto květu Nad všecko se krásou stkví: Sluncem lidskému jest světu, Šťastný, kdo ji stále ctí. 117