Volení.

Šebestián Hněvkovský

Volení.
Ať Samohrdku k vůli věnu, An nouzy může výhost dát, Kdo chce sy volí za svou ženu: Na lícých jmění je jí znát; Ta v srdcy nepůsobí změny, A nemá s zlatem žádné ceny. Též Slávky, jejíž příbuzenství A slovútný y vzáctný rod Pomohliby mně k důstojenství, K hodnostem přelezt mnohý schod; Nežádám: jest syc děvče hbité, Však přitom tuze rozmanité. O Vtipku v umělosti zběhlou, Jenž na loutnu zná libě hrát, Obrazy kouzlit v roušku jehlou, Nechcy se s jinochy též drát; Jest v umění syc tuze znalá, Však víc než třeba vychytralá. 83 Mne Květka, jejíž krásy chvála A pověst táhne hochů roj, Byťby se sebe lepší zdála, Stkvostnější sebe nesla kroj, Neděsý: krása prázdna ctnosti, Neplodí pravé blaženosti. Ach! tebe Bělo! srdce velí, Ač nejsy nejsličnější z všech, Nepatří tobě statek celý, A nečetla jsy chumel kněh: Ač nejsy z slovútného rodu, Zdaž v očích ctitele máš škodu? Však prázdna pejchy, nádhernosti, A jiných dvorných, stkvělých chyb, Jsy tichá, šetříš sobě ctnosti, Vštípeny jsou ti bystrost, vtip. Tě jedinou sy duše volí, Okřeji: srdceli tvé svolí! 84