Volení.
Ať Samohrdku k vůli věnu,
An nouzy může výhost dát,
Kdo chce sy volí za svou ženu:
Na lícých jmění je jí znát;
Ta v srdcy nepůsobí změny,
A nemá s zlatem žádné ceny.
Též Slávky, jejíž příbuzenství
A slovútný y vzáctný rod
Pomohliby mně k důstojenství,
K hodnostem přelezt mnohý schod;
Nežádám: jest syc děvče hbité,
Však přitom tuze rozmanité.
O Vtipku v umělosti zběhlou,
Jenž na loutnu zná libě hrát,
Obrazy kouzlit v roušku jehlou,
Nechcy se s jinochy též drát;
Jest v umění syc tuze znalá,
Však víc než třeba vychytralá.
83
Mne Květka, jejíž krásy chvála
A pověst táhne hochů roj,
Byťby se sebe lepší zdála,
Stkvostnější sebe nesla kroj,
Neděsý: krása prázdna ctnosti,
Neplodí pravé blaženosti.
Ach! tebe Bělo! srdce velí,
Ač nejsy nejsličnější z všech,
Nepatří tobě statek celý,
A nečetla jsy chumel kněh:
Ač nejsy z slovútného rodu,
Zdaž v očích ctitele máš škodu?
Však prázdna pejchy, nádhernosti,
A jiných dvorných, stkvělých chyb,
Jsy tichá, šetříš sobě ctnosti,
Vštípeny jsou ti bystrost, vtip.
Tě jedinou sy duše volí,
Okřeji: srdceli tvé svolí!
84