Na zamilovaného.

Šebestián Hněvkovský

Na zamilovaného.
Písař náš se vždycky třeští, Každé dívce se přikleští, Když jen na něj okem hne; Tu se po ní celý fantí, Famfrní a všudy rantí, Souží se, a celý žhne. Dívky jemu vězý v mozku, Srdce jeho jako z vosku Změkna rozpouští se hned; Utrápeno u vrtochu, Jak jen které dívky trochu Ukáží mu milý vzhled. Po těch neustálé větří, Vzdychá pro ně do povětří, Volá ohlas o pomoc: V lásky plamenu se smaží, Div, že se v něm neupraží, Takovou má láska moc! 127 Bílá jest mu jako snědá, Červená též jako bledábledá, Když má hezké suknice; Žádný není vybíráček, Nehaní jak uštipáček Žádné štědré divčice. Na hůry lezt po řebříce, Do komory za měsýce, Hrdinskou vždy smělost má; Nad vznešené dobrodruhy Zámky, petlice a kruhy Otvírati k milým zná. Jaké hrdinství již vyved Onehdy, když slečnu přived Konšelovu k muzyce; Sám se s ní jen v kole točil, Jak mu k ní jen někdo skočil, Hned chtěl míti různice. 128 Každý praví, uděláno Že má: neb on večír, ráno Po celičké čumí vsy; Na obloze hvězdy čítá, Až ho dívka nepřivítá Poštvouc na něj vesní psy. Na panně jest narozený; Pročež také přemožený Do ženských vlezt musý pout. Od slečinek ovšedněný Vesních, od nich podvedený, Bývá namlsaný bloud. Předce dívkám líbá nehty, Ač jen z něho mají řechty, Že jest hodné třeštidlo; Zpívá sobě zase ryndy, Ostává zas jako jindy Pravé divné tintidlo. 129