Na Torquata,
IV. knihy, oda 7.
Již se rozplynul sníhsníh, zas lukám kvítky se vracý;
Stromy se v okrase stkví:
Střídu vyvedla zem podletní: opadlé řeky
Pod břehy ukluzují:
V spolku Nymf a svých sester smí prováděti plesy
V nahotě Milostka zas.
Ze změn ročních suď: nic není stálého; doby
Minulé nečekej zpět,
Povětřím vlažným zyma zahyne, jaro pak letem
Prchem zas vypuzeným;
Jak jen podzymek svůj roh ourody vysype, hnusná
Zyma se navracuje.
Luny běh rychlý nahradí počasy, ztráty,
Až někdy přijdeme tam,
210
Kde vroucný dlí Eneáš, boháč Tullus y Ankus,
Budeme popel a prach.
Kdož ví, takéli nám propůjčí ke dnešku zejtřek
Bohové svrchovaní?
Rukou příbuzných dravých mine, cokoli přeješ
K okusu příjemnému.
Až tvůj doplyne čas, uznání vynese Minos
Osudné o tobě své:
Slovútnost předků tam, též výmluvnost, pobožnost žádná
Nazpět tě nepřivede.
Aniž Dianě lze vykoupiti z temnoty věčné
Studného Hyppolyta:
Též není Lethných pout Theseus sprostiti v stavu
Milého Pirythoa.
211