Čáka vlasti.
Věštil mnohý, kterak smrti dech
Nad naší se zhoubně vznáší vlastí,
Jak dlí v bezpomocné zkáze Čech,
Kterak visí pouze nad propastí,
Že sjít musí jeho národnost,
A tak bude slávy předků prost.
Pravda! hubily ji roztržky,
Ničily ji mnoholeté bouře,
Zacházely slávy papršky:
Klesla posléz v přeosudné zpouře,
Podrcena dlela v úžasu,
Nemyslivši ani na spásu.
Však ji dobrý vládce z dřímoty
Rozžetím v ní svitu uměn zbudil,
Zlehka nabývala jaroty,
Šteku duch ji k činnosti zas pudil,
Počala se kmitat dennice,
Nové blahé doby věštice.
Vzkříšen byl tak národnosti duch,
Rozžalo se vlastenecké plání,
Rozdrcen byl tuhý temna kruh,
Vše hned pídilopídilo se po vzdělání;
Mizela tak věštba mudrocha,
Blížila se stkvění epocha.
Nepokažený jest Čechů mrav,
Šetří vroucně střídmosti a píle,
Tichý, pokojný jest jeho stav,
Vnitřní žití zachová ho v síle;
Nadevšecko střeže nábožnost:
Taká nezachází národnost!
6
On též vroucně miluje svou vlast,
Velebí též spravedlivé vládce:
Odvrátili od něj mnohou strast,
Žije v usazené – blahé čáce:
Oko boží nad národy bdí –
Kdo cest jeho nezpytatnost ví?