Nové básně drobné (1841)

Šebestián Hněvkovský

Diplomatická verze Ediční verze
Nové
Básně drobné
Šebestiána Hněvkovského.
V Praze, 1841. Tiskem Jana H. Pospíšila, činného ouda českého národního Museum.
[1] Předmluva.
Hádka o české prosodii již dávno utichla, a žádný se neohlížel, kdo v jaké veršuje; ano i slušnost se neodepírala, kde podařenost se jevila; a tak jsem byl v oumyslu, nikdy více o ní zmínky nečiniti; však Česká Včela k odporu takořka mě vybízí, kde mé rytmování, v práci tam podané, s ousměchem posuzuje, která nikoli za vzor, nýbrž na zachování národnosti podána byla. Já v sbírce této více nerýmovaných básní dle vzorů řeckých uvádím, kde více svobod v národním slohu řeči pozůstávajících užívám; [3] kterých ospravedlnění (zde za nemístné drže) v druhém dílu zlomků o české literatuře podotknu. Ostatně mladým kritikářům, co mé větší spisy snižují, podotknouti musím, že jim zcela nerozumí, kdežto národ jim dobře porozuměl, a že je lituji, že tolik práce na zlehčování vynakládají, když vlast jejich kritiky za orakulum neuznává; a jestli tato svatá matka mému vzezření a pohledu světa, běhu času a života souzvuk propůjčí: tedy, nedbaje na sudíky, dáleji oběti z vděčnosti klásti nepřestanu. Spisovatel.
[4]
Básník a básnictví.
Básnictví.
Práhneš po mé přízni? – přání matné! Tam ční sláva! – Vidíš ostrý chlum? Tam jsou neustále snahy platné! Posměch trpět, nouzi, statku rum; Přitom splácím mílkům svým jen bobkem, Některým jen maličičkým drobkem. Básník.
Jsou to k slávě závazky předc tuhé; Nežádám jí – nemalá to strast! Nechám milerád tam dojít druhé, Odříkám se bobku; přej mi: vlast Zpěvem zbudit. Žehnej tuto dráhu! Pro ni podstoupit chci pracnou snahu. [5]
Čáka vlasti.
Věštil mnohý, kterak smrti dech Nad naší se zhoubně vznáší vlastí, Jak dlí v bezpomocné zkáze Čech, Kterak visí pouze nad propastí, Že sjít musí jeho národnost, A tak bude slávy předků prost. Pravda! hubily ji roztržky, Ničily ji mnoholeté bouře, Zacházely slávy papršky: Klesla posléz v přeosudné zpouře, Podrcena dlela v úžasu, Nemyslivši ani na spásu. Však ji dobrý vládce z dřímoty Rozžetím v ní svitu uměn zbudil, Zlehka nabývala jaroty, Šteku duch ji k činnosti zas pudil, Počala se kmitat dennice, Nové blahé doby věštice. Vzkříšen byl tak národnosti duch, Rozžalo se vlastenecké plání, Rozdrcen byl tuhý temna kruh, Vše hned pídilopídilo se po vzdělání; Mizela tak věštba mudrocha, Blížila se stkvění epocha. Nepokažený jest Čechů mrav, Šetří vroucně střídmosti a píle, Tichý, pokojný jest jeho stav, Vnitřní žití zachová ho v síle; Nadevšecko střeže nábožnost: Taká nezachází národnost! 6 On též vroucně miluje svou vlast, Velebí též spravedlivé vládce: Odvrátili od něj mnohou strast, Žije v usazené – blahé čáce: Oko boží nad národy bdí – Kdo cest jeho nezpytatnost ví?
Básnictví.
Mnozí jistí, básníky že pouze K zpěvu láká marná ctižádost; Mnohého snad v mládí – možná dost; Rcete, oslava jak trvá dlouze? Jestiť oblak třpytící se jasně, Dechem mění znaky, posléz zhasne. Vlohy činnosti a podniknutí Vštípeny jsou mužstvu do prsou, Netrpí ty klidu, v nich se dmou, Ty je k snahám neustále nutí: Ten chce nabažiti svůj pud v boji, Mudřec při kahánci v skumném zdroji. Oni lámou skály, ti je staví, Ti se důmyslem pak zanáší, Tito rozepřemi sobáší, Tam ti se co krtci v zemi baví, Sedlák, hvízdaje si, lada voře, Jiní drze proplavují moře. Básník divné pudy v sobě cítě Neví, co chtí tito působit, Pozoruje, jak si osobit 7 Chce ho láska, kladouc vnadné sítě, Padá do jejího okouzlení, Ozývá se o ní jeho pění. Později však vyvázne z těch tenat, Kmital se mu vysokostný svit; Nechtěl propustit ho vábný cit, Ale dychtě se předc vyznamenat, Pokračuje pevně novou dráhou, Dychtí spojit obé vnadnou snahou. Nahlíd’ přehluboko do přírody, Proniká ji ostře jeho mžik, Když tak na zábavu jasnou zvyk’, Bez ní bylby mu svět bez lahody; Především vlast – matku svatou slaví, Pak se nad oblohu brzo staví. Není marné toto obírání, Občerstvuje tak co jarý dech, Ním již křeje probuzený Čech, Oslaví vlast stkvělé vynikání, Ním i národ v životě svém mládne – Kýž ho blaží stále doby vnadné!
Přírody romantika.
O jak vysostná přírody zatmělé Jest romantika! obraznost pochopí Ji pouze velkých věštců; ta zná Hyeroglify jen její čísti. 8 Lid v nich jen čmáry spatřuje, jej jenom Přítomnost baví: tenť žije v okusu Od dneška k zejtřku, tratí tak cit Ke zpytu, k vysosti, k skvělým činům. Poslouchá chladně dějepis, minulost Jest mu v něm kostrou; výjevy uprchlé Vykládat nezná; zakryta mu Opona tajnosti pozůstává. Vy božští věštci: Dante a Miltone, Proslulý Tasso, Kamoense, Klopstoku! Zřeli jste v tajno světoplozí Veliké bytnosti působení. Přemnohé slouží dějiny k spasnému Ponaučení; těch jste se chopili Jevíce výklad, živost pravdy; Lidstvo jste vedli tak k kráse, k výši. Již úkaz váš jest v přírodě vzdělané Sám romantikou: v životě zbouřeném Vás vedly nepřízní a láskou K takové skvělosti vyšší touhy.
Láska.
Kdo žádných očí pro vnadu sličnosti Nemá, kdo lásky mocnosti nepoznal; Tenť neví, co jest blahost žití, Půvabné, nadšené opojení. 9 Ale ten, kdo prost naděje miluje, Ten víc nenajde v životě blahoty; I ten, kdo ztratil nebe lásky, Zbaven jest podnětu živobytí. K politování jest onen, kdokoli U ženských lehkých okusu vilnosti Hledá: bloud nezná pravé lásky, Půvaby mrzkosti za ni páčí. Dvé v obapolném soucitu, souzvuku Plá v opojení milosti čistotné; Den tráví klidně v svazku svatém, V blahotě tak jako v okouzlení. Čeho se dotkne, všecko se promění Jim ve květ jara; mravosti důstojnost Jím plodí vážnost, kráčejí cestou Moudrosti života, blažíc jiné. Stkví se choť v ženství, v hodnosti, v rodině, Její proniká k druhovi srdečnost, Jest jí vždy hoden, spolek trvá Do konce života v vroucném plání.
Soumrak v oudolí u Žebráku.
Slunce loudilo se z okršku, Záplavy jen vysílalo plavé, Posléz zhasla jasnost papršku, Noc tu prostírala roucho tmavé, Luna v jihu jeví bledý srp, Mnohý vrch svůj odhazuje hrb. 10 Vůkol kolem ticho panuje, Jenom rozlíhá se zpěv pastevce, Co si na nemilost stěžuje, Vnadí v noci v samotě hlas zpěvce, Jest mu na starosti jaré skoty pást, I to hledí láska jemu mást. Osamělý stojím! přítele Odpočívají zde ctěné zbytky,*) Drobet kostí, drobet popele, Život lidský jest jen pouhé mžitky, Tento ale není slávy prost, Jeho ztráta plodí zastesknost. Jindy vnadilo ho toto oudolí, Bujné lesy, ladné porostliny, Celé romantické okolí, Proslulé též v blízku sesutiny, Tuto ztrávil mladosti své máj, Srdci nevinnému byl to ráj. Trudná přichází mi krajina Tato, jenom blahé pudně vnadí; Kde se vzala tato pustina – Tu mi obraznost víc neomladí. Mrtvost jeví veškerý zde vrch, Vznik zde kouzel ztrátou touto prch. To jest tedy světa běh a proud, Vyvádí sem skvělost, ji zas smrtí, Nechá vzhůru výbornost se pnout, Které v brzku nelitostně drtí. ——— *) Rov Jana Nejedlého. 11 Kam nás vedou tyto úkazy? Jsou to temna tajné obrazy. Co má konat poutník ustálý, Unavený samým trmácením – Dívá se tu trudně do vzdálí, Oklamal se často důvěřením; Opouští ho posléz naděje, Dál si cestu konat nepřeje. Uprchlým pryč poklid závidí Zvláštně odpočívat v nyvě vnadné, Zkusil mnoho křivdy od lidí, Ztratil jaro, touhu, děvče ladné, Žádá tuto pouze oddechu, Snad dá k dálší pouti útěchu. Když jsou zde tak nyvy půvabné, Teprv snad tam budou plné vnady – Sejdeme se: čáka neslábne, Nepřeji si navždy ostat tady: Zde si sednu, přebývá zde sen, Jitřenka pak – zbudí nový den.
Točník.
Zde na kře skály okolnost zpytuji, Zřím tvé ctné trosky, oslavy minulé Ostatky pouhé; větry hučí, Vichřice v chumeli bouří vztekem. 12 Kam mě zanáší obraznost zbuzená? Do dávných časů Václava, jak druhdy Zde slavil hody, radovánky, Jak zde i hudební zněly zvuky? Jak tenkrát celá krajina okolí V plesání stálém doby zde trávila, Král zde ved život romantický, Děvy tam vnadily lepotvárné? Teď v zříceninách, v pustotě tesklivě Truchlíš: hvízdá tam pochvist si oknami, Hnízdí zde nedopýři; sovy Slyšeti úpět je hlasem trudným. Zní pověst, jak zde poklidu hledají Duchové strastní: v svitu se měsíčním Míhají, a jej nenachází – Vzdechy jich tesklivé mním zde slyšet. Kam se tvá slávy poděla oslona? To připomíná na vlasti pohromy, Jí stavěl otec Karel skvělost, Bouře ji uvrhla v zříceniny. Lesové šumí, potoky hučejí: Buro, ty fučíš své zpěvy osudné V děsící melodii; tvé mě Nápěvy k soucitu podjímají. Jest to proud věku; nádheru člověka Drtí; vyvádí z zřícenin obnovu Mladého vzniku: národ žije –! Větrové chladějí city vřelé. 13
K památce Antonína Puchmýra.
Ve snách ten básník podivné vidění Patřil: Jak vážně vine se podoba Z neskončenosti oceánů Velebná, vznešená v skvělé záři. Kles’ před ní celý okouzlen půvabem, Dlel v podivení, v uctě a v pokoře, Znamenal, že to vyšší plémě – Kolem tu sborové čněli věštců. Jeden z nich řečí: „Dlíš proč tak v úžasu, „CožCož neznáš plémě božského Čechye? „ObyvatelkuObyvatelku této vlasti, „DuševníchDuševních Slovanů drahé jetve? „TřpytíTřpytí se mnohá na jejím obzoru „HvězdaHvězda skvějící: tamtotamto, hleďhleď, v daleku „VynikáVyniká chvění dávných pěvců, „KteréKteré i cizinci obdivují. „ZřiZři vzhůru, kterak leskne se hvězdění „ZbožněnýchZbožněných mužů! zašli ti pro pravdu, „CvičiliCvičili vlast svou pevnou vírou, „ZískaliZískali podivu u potomstva. „TamTam vidíš skvělé hrdiny: válčili „ProPro vlast, pro vládce, velicí předkové „RodinRodin! Homéra jsouce hodni, „JimJim posud národní schází zpěvci. „NezáviďNezáviď slávy jinému národu; „AťAť s tebou skoumá o přednost zápasit, „AťAť i mu štěstí lépe přálo, „SlávieSlávie v jarosti stojí pevně. 14 „SvárSvár v náboženství rozbroje rozkvasil, „SílaSíla se vrhla naproti přesile, „NárodNárod vloh jevil vynikání, „TyTy by ho samoděk udolaly. „NeušlaNeušla sice záhubné pohromě, „NárodNárod každý má své doby osudné „NehodNehod a štěstí, nezašla sic, „NocNoc ale prospala věkovitou. „ByloBylo víc věků potřeba k oddechu, „NyníNyní zas věští dennice nadějná „NovéhoNového jitra šťastný příchod, „MladéhoMladého života rozvíjení. „ProudProud světa stále k předu se kolotá, „HloubáHloubá vypátrat nálezy v umění, „VnuknutíVnuknutí božské: ó jak se tu „CtnáCtná naše otčina opozdila! „KterakKterak se skvěla! Není to předsudek, „TakovouTakovou vlast svou velebit: ourodnost „V níV ní sídlí, předčí jiné počtem, „ŽivostíŽivostí proniká její mluva. „VýtečnáVýtečná předků povaha jevila „StatnostStatnost a jarost, podnikla s národy „VelikýmiVelikými půtky kruté, s Franky, „TéžTéž s davy Tatarů velechrabrých. „StřehoucStřehouc svůj jazyk, vynikla v umění, „MnohýMnohý i národ předešla v osvětě, „PřetrhlaPřetrhla se jí maní chůze, „LzeLze bude dáleji pokračovat. 15 „TřebaTřeba jest věků, nežli se vyvinou „PlodyPlody vysostné z temnotné směsice, „ZářícíZářící slávy než se dráha „ZbratřenýchZbratřených Slovanů dostíhnout dá. „VšakVšak ručí za to povaha národní, „Ved’Ved’ někdy žití v oučinné jarotě, „NezmizelNezmizel duch mu usazený, „OslonuOslonu miloval, zpět se vrací.“ – Zplesal tu básník: „„Vítej mi Čechye, „„MatkoMatko posvátná! přijmi mě do počtu „„SvýchSvých posvěcenců, božských kněží, „„ŽivotŽivot chci ztráviti ve tvé službě.““ Ukaz tu hlavou pokynul; kolem hned Obstoup ho zástup, poznal v něm pilného Procházku, Tomsu, Pařízka též, Hluboce skumného Dobrovského. Tu procit, praví: „„Sen to byl jedině, „„JakJak blahý! kýž se v skutečnost vyplní! – „„KamKam hledím, vidím všude temno, „„DohonitDohonit cizince sotva možno. „„V tomV tom nepostačí oučinnost jednotná, „„SborSbor budu hledět probudit vlastenců „„K ohromnéK ohromné práci, ať jest marná – „„ProPro vlast i pokus jest chvály hoden. „„DáDá se sklad uměn použit cizinských, „„V skrovnostV skrovnost se snesou, v život se promění, „„JedenJeden od druhých se je dluží, „„RosteRoste tak osvěta všeobecná. 16 „„VšakVšak náboženství třeba je zachovat „„PřiPři všem vzdělání, to vede k blahotě, „„PakPak se vlastenství plamen musí „„StříciStříci, neb tento je duší vlasti. „„PučitPučit se počnou v povaze národní „„KvětyKvěty básnictví – duševní blahota! „„PlašíPlaší to strasti, tíže denní, „„MyslMysl i k výsosti pozdvihuje!““ – Každý blesk, co tak proletěl oblohu, Jemu byl zvěstem naděje ohnivé Příštího vzniku vlasti svaté, Nedal se odstrašit nikdy vzdory. V svém předsevzetí setrval horlivěhorlivě, Až mu přestříhla Sudice života Nit: zašel blaze, neb zřel, jak se Ve vlasti dennice nová třpytí.
Při mohyle Jana Nejedlého.
Dostíhla již též střída tě k odchodu Všem neodvratná, dříve ach, nežli jsi Sestárnul! ztrátu želí tvou vlast, Pozbyla skvělého ze svých věštců. Odpočinutí zde jsi si vyvolil, Kde první osvit blažil tě života, Kdes podletí své trávil, v blahu Stlala ti otčina kvítí v cestu. 17 Slavíkův bol jsme v sousedné ohradě Poslouchávali, vzbudil se ke vlasti Cit lásky, vznikli snové snahy, V nevinném plápolu prchly doby. Vstoupiv do chrámu umek, co horlivec Pátrals po květech krásného umění, Pro ně však nezavrhna zřídla Hluboké znalosti přísných vědů. Ty tě pozdvihly na stupeň důstojný, Vládce tvé poctil zásluhy hodností, Ty jsi byl pravý Themisin kněz, Zástupce pravdy a moudrý smírce. Pocty jsi došel, oslavu však tobě Náklonnost k vlasti podala zvěnčenou, Pro ni jsi konal pracná díla, V nich jsi jen nalezal pookřání. V sídlo vladařství chtěla tě cizenka Sličná k tvé výši odvesti z otčiny, Dlels na rozpacích, posléz jsi předc Pozůstal vlasti a umkám věrným. Z krajin helenských podal jsi národu Zlomek výtečný zpěvce, an podivem Světu jest a též vnadným zřídlem Jaroty, živosti, skvělé krásy. Výtečnost Franka přednes jsi vlastotněvlastotně, Outlý cit Němce, trudné i kvílení Angla, vynik jsi časopisem, Ceny ten ve vlasti nepotratí. 18 Shledání přátel literních za slavnost Páče, s nimi jsi o vlasti hovořil, Jakby vyváznout mohla z nectné Potupy, osvity blahé dojít. Zašel již mnohý z věrného spojení: Rautenkranc čilý, Štěpnička obrazný, Výtečný Puchmýr a Dobrovský, Oslava Slávie; všech jsi želel. Sedláček nám též odjat jest z náručí, Horlivec vroucí, co Petr poustevník Volal vždy: „Vzhůru! kvapte, kvapte K východu, jitřenka jeví cestu!“ Cedí tvůj bratr, milenec národu, U tvého rovu slze ti; ukojit Nedá se soucit, ztratil půlku Života, zátesknost mě též jímá. Ducha jsi výše v odkazích vyjevil, Na vlast jsi pomněl, na nuzné krajany, Žehnat tě budou, slavně jsi žil, Mnoho jsi působil – skvělý osud!
U rovu své milenky.
Při tvém sjití tekly slzy hojné, Náramný mě svíral srdce bol, Co jsem musel dusit za plápol, Vypráhly předc časem toky zrojné, Uprchla mi všecka v světě slast, Osud sypal na mne pouhou strast. 19 Takto zříme podrcenou matku, Která v světě všeho štěstí skyt V děcko kladla, když mu zhasne svit, Stojí všecka podrcena v zmatku, Jímá srdce jí žel ohromný, Zachází tu svět s ním přítomný. Posléz zdá se stuhlá, tratí cit, Tratí pamět, kde jeje, ani neví, Náramná tu ouzkost arci leví Smyslům pozbytým, v tom dojde klid; Taktéž nad ztrátou jsem užasnul, Její pád tak s bytostí mou hnul. Zmoh jsem se pak, mocnost obraznosti Počala se zase vracet zpět, Mizely pryč tupost, citu led, Žil jsem ve snách prchlé minulosti, V dobách, kdy se jevil blaha máj, Rov mi ostal, prch mi všecek ráj. To jest ono místo, ona nyva, Kde ji potkala zlá nehoda, Pryč jest rozkoš, všecka lahoda Zřídlící se, dokud byla živa; S ní tak zašel milostenek vděk – Jaké blaho věštil mladý věk! Rád bych sypal na tvé místo kvítí, Jevil, kterak tebe miluji, Potajmu jen pro tě běduji, Tajně věštím, co mé srdce cítí; Ať dá osud mně i celý svět: Nevrátím se odtud do něj zpět. 20 Nad tebou předc mnohý ustrnutí Cítí, mně se prejští slzí tok, Vinou páčil by to mocný sok; Pročež tajím, co tak srdce smutí, Mnohý poutník vynajde tvůj rov, Řekne: „Zde dlí poklad, skvělý kov.“ Leží u tě převrácená urna, Pamětníkům čeří slze žel, S nimi zvěst tvůj zajde, an se skvěl; O tobě znít bude zpráva chmúrná; Posléz zhasne v tmavou nepamět, Pověst na tě kácí křivou změt.
Loučení labutí.
Slyš, co to zní za souzvučný hlas! Zefír ho sem milolibě nese, Plný milostného kvílení! Snad to poslední zpěv labutí? – „Milé skály, utěšené lesy! „RadostněRadostně jste srdce podjímaly, „KdyžKdyž jsem ploula na hladině řeky, „KdyžKdyž choť, při mne veslovavší, hrdnul, „KaždéKaždé křoví do srdce slast lilo, „KaždáKaždá trest a zpružná rákosina! „VyVy jste rostly pro blahotu naši, „VšeckoVšecko na vás zřelo s laskavostí! „VyVy též stromy hrdé, věkovité „VidělyViděly jste blahožití naše, „KdyžKdyž jsme své tam vyváděli plody, „Z novéhoZ nového se žití radující; „TuTu jsme zcela blažili se v plesu! 21 „O tyO ty slunce, jaké plesné city „BudiloBudilo jsi v nás hned na osvitě! „VítaliVítali jsme tebe vroucím zvukem, „PělyPěly oslavu tvou ptactva davy, „VůníVůní dmulo kvítí balšámovou! „KdyžKdyž jsi zašlo, podjaly nás trudy, „JakbyJakby zhasnout mělo všecko žití; „NávratNávrat tvůj nám vzkřísil nový život, „MémuMému choti nebudeš víc svítit, „HlavaHlava klesla, zmizel podnět žití; „BědaBěda! nemám tebe spatřit více! „PokrmPokrm všecken se mně zošklivuje, „VšudyVšudy hledám laskavého druha, „VolámVolám na něj upřímnými zvuky; „VíceVíce se hlas jeho neozývá. „BolBol mě klíčí, rozdrtí mně prsa, „VycházetVycházet tě slunce neuvidím?! – „CoCo to? podjímá mě nadechnutí, „VidímVidím ve osvitě nové příští, „ZřímZřím zas chotě, patřím nové slunce, „ZjevujeZjevuje se vyšší blahožití! „CítímCítím to teď, co si často řečil, „VousatýVousatý ty muži, bydliv v skalách; „OhlasOhlas opakovával tvou mluvu: „„Není u vesmíru smrti žádné, „„BožskáBožská jiskra jestiť živobytí, „„NemůžeNemůže ta nikdy v světě zajít, „„BlížímeBlížíme se k nejvyššímu duchu, „„DalekáDaleká tam, předaleká cesta, „„NežliNežli dojdem nejvyššího stupně, „„NežliNežli dojdem k tvořícímu svitu. –““ „NemýlíNemýlí mě nynější má citnost, „PrsaPrsa jímá neukojná touha, „PudíPudí vřele po neznámé říši! „PamatujiPamatuji, co muž posléz řečil, „ObrácenýObrácený k nebi v důvěrnosti: 22 „„Stojím osamělý, večer hrká „„ŽitíŽití mého, jej jsem nepochopil, „„AnAn se jevil v okouzleném svitu. „„PřepodivnýPřepodivný, tajemstlivý plamen! „„JižJiž se hrkem půlnoc na mne valí, „„NebojímNebojím se, šerá noci, tebe! „„SvítiloSvítilo mi jiné světlo v duši, „„NaplnilyNaplnily nadějí mne hvězdy. „„OkoOko rozumu mír věčný ducha „„PochopiloPochopilo, jistí neskončenost! „„V svituV svitu pluje, jiných dojdu krajin, „„CítímCítím nový porod, svit se kmitá „„JitřenkyJitřenky té nové!““ – „KlesnaKlesna dokonal. „NejsemNejsem marně nadešena touhou.“ – Též ta hlavu sklonila, zpěv dozněl: V duchu však zní ohlas temné věštby.
Pravá cena.
Zemí podmanitel žije jen v oslavě, Jmě Alexandra, Napoleona též Ční u potomstva v obdivení, Pnou se jim k paměti obelisky. Což ti pak pro vznik lidstva as provedli, Že je tak slaví v jasnotě potomstvo, Vděčně tak, co své dobrodince? – Vraždili volnost a lid v jho spřahli. Což jest všem zhoubcům po spáse národu! Jen když ctižádost násilně provedli, Ať tekou řeky lidské krve, Nepohne nářek a strast jich srdce. [23] Jejich chod stíhá Nemesis v zápětí, Srdce jich kalí, vede je k záhubě, Mstí křivdu, drtí mocnost lichou, Strhne i národy v zahynutí. Stíhá je kletba. Tam zas ti, co modly Tak co bohové kráčeli ve světě Bez zásluh snivší věčnou slávu – Upadli v nepamět sobíkové. Větší hodni jsou paměti mužové, Kteří s ostrostí skoumali přírodu; Ti vypátrali mnohý prospěch, Svěřili lidu ho, snesli zvědy. Thales, Pythagoras, Plato a Archimed A tisíc jiných, Newton a Koperník, Též Galilei střehli světlo, Plašili temnotu, mamy smyslů. Množství předsudků museli zapudit, Než se do jasna vedrali bytnosti, Než tvornost všemírovu věčnou Poznali, pozdvihše lidstvo v osvit. Lid za převahu má jen co děkovat Uměnám vážným, jimi se vykoná Nemožné, duch se sílí, ostří, Vzdělanost dáleji postupuje. V život a v okus změnit se uměny Musí, majíli sloužiti k blahotě, Musí se spojit s umělectvím, By se tak mírnila přísná vážnost. 24 Člověk je jistě pro blaho na světě, Nadána jest mu obraznost tvořivá, Ta sladí činnost denní práce, Vznese se ve obor ideálů. Tato básnictví zplodila k útěše; Homérem národ znovu a navždycky Svůj život tráví: zříme ho tu V jarotě, v oslavě, v skvělé výši. Jiní zas věštci půvaby přírody Pěli; zas jiní úhody osudu Ohromné krutců pro výstrahu; Ti tam si volili děje bodré. Kdo vyniká z nich, blaže tu národy, Hlásá vlastenství, volnost a oddanost Svým králům, krásu, pravdu, dobro, Po boku skví se i slavných hrdin.
Otčina.
Vlasti svatá! z tebe povýšený duch Věje, budíš v srdcích skvělé city. Táhne k tobě mysl kouzedlný kruh, Posvátné jsou národu tvé byty, Pročež zaslušno jest tebe slavit, Do okresu tvého ducha vpravit. 25 Jak si svou choť cení pravý milenec, Který v dívčici své pouze čije, Též jak vzývá poklad zlata lakomec, An v něm dýchá, přemejšlí a žije; Tak si páčím svou vlast, ta mě táhne, Po ní pomyšlení všecko práhne. Tak mám o ni, jako tito o své strach, By se všecka nezničila setba, Aby nevynik’ snad nepřátelů zvah: Všechněm odrodilcům budiž kletba! Hrozná vina jestiť zrada vlasti, Musí srdce hrýzt i ve propasti. Nejsou velkodušní muži umrlí, Co tak zašli v půtkách pro svou matku, Co je potkalo i zhoubné bezhrdlí, Ti, co pro ni nasadili statku; Zastali se mužně pro našince, Vlast je slaví jako dobrodince. Ráda splácí všecku snahu milá vlast Slávou, hodnostmi a důstojnostmi, Kdo ji ztratí, toho jistě stíhá strast, Potýkat se musí často s zlostmi; Teprv potom vzdychá, touží po ní, V nepřátelském svyzlu slze roní. Jest nám matkou, co se pro ni působí, Konáme to také při tom sobě, Lhostejnost k ní její syny hanobí, Co se k ní jen hlásí v šťastné době: Přemůže strast pospolitá snaha, Stkví se v ní zas nová k blahu dráha. 26 Mateřský tvůj, jarý, blahonosný dech, Zhojiv rány vzděláním, nás kojí; Blaženým se cítí nepřepiatý Čech, S osvitou svou promyslnost spojí Bohatnoucí; její vynikání Rozžhnout má k ní víc a více plání.
Drahá obraznosti.
Což jest život, prázden nadchnutí, Vzdálen vynikavé obraznosti? Vleče se jen, nezná perutí Ducha, ani říše výtečnosti. Tato mocnost povýšuje cit, Bez ráje jest necitlivý lid. Nedostíhlý jestiť její let, Její říše nezná žádných mezí, Není marně udělen ten vzhled, V mladých myslích nejživěji vězí, Tenť jest nevinnosti, bájí věk, Zhlíží nejvábněji míra vděk. Jinocha se chápe lásky cit, Ona proniká jej, jemu fatí; Blaží tvorstvo světoplodný svit, Čeho se tkne, všecko vnadou zlatí; Žije mílek v šťastném nadšení, Jest to opojnosti kouzlení. 27 Nastane věk činný: spojiv um S onou mocí, plodí ideály, Zabírá se v hloubku těchto skum, Vyvádí sem plody, hodné chvály. Tam, kde chybí nebeská ta moc, Tam jen bydlí všednost – temná noc. Plodí věčné ducha podletí, Kleslou mysl mnohým v žití vnadí, Přes náš obor v dálku zaletí, V hmotném světě předce něco vadí; Posloucháme její zjevení, Upevňuje vřelé tušení. Nesmrtelnosti zří lilie, Vidí jinou říši za Horebem, Jestost ducha nikdy nemije, Nezhrozme se nad oblezlým lebem, Patří zemi, tenť jí splácí dluh, Dálší cestu musí konat duch.
Na náš věk.
Kam chýlíš, věku našeho století? Snažíš se sloupy zvrátiti mravnosti, Tisíci lety utvrzené? V nich blaho nalezli národové. Mocně a krásně v důvěře kouzlo dlí Věčného žití, tíseň a toužení Jsou po něm v prsou mocně vryté, Jichž v mysli tušení jeví příští. 28 Odjímáš čáku, trouse jen pochybnost, Ta nezná vzkřísit života blahotu, Noc věčnou kuje; kde se končí Naděje, zoufalost mysli chopí. Soběctví hnusné jest tobě zákonem, Předsudkem pouhým jmenuješ svědomí, Manželstva svatost otročením, Blahem ti, popustit uzdu vášním. Pro zisk ti není v světě nic svatého, Vše máš prodejné: právo i zásluhy, Manželství, zradu, vraždu, bludy, Seješ i záhubu proti bratru. Mníš, epikurství že tobě blahotu Udělí stálou? Sitost a sichravost Přivádí tělu; zoškliví se Půvabnost života: ta tě přečká. Pomni, na jakém stupni se nalezla Ctná výše lidstva, důvěrou vedená Ctnost střehla zdrženlivost blahou, Zřelo se ovoce lidumilstva. Kam se náchylnost poděla k pomoci Svému bližnímu, z chudoby vytrhnout Pud svatý, k dobročinění vznik; Člověk jest člověku lítým dravcem. Jak se potratí pocitu tušení, A když za zákon rozumu zisklivost Platit má, prchne blaho; cítí Člověk vždy jistěji, nežli zhlíží. 29 Mníš, že vše se dá zákonem nahradit? Neplodí ten, co přízeň a soucitnost Vyvádí: dá se něco ztrátou Volnosti působit? Smutné žití! Bez pospolité lásky je mrtev jen Život: kaž nutnost, vedři se v domácnost, Poslední udus jiskru lidské Volnosti; zdali to vypůsobíš – Co náboženství? K vysosti důvěra Kouzlí v žalostné úhodě, ve hoři Utěchu; plodí vyšší mravnost; Drž se jí, bez ní je kleslé žití.
Věk nebásnický.
Hádají se, jeli život lidský, Tak jak pozůstávápozůstává, poetický? Jedni zří v něm výtečnost a květ, Druzí mní, že lidstvo couvá zpět. Svědčím oboum. Plný obraznosti Dětský život jeví blaženosti, Hraje s ním vrch, hory, doly, les: Všecko působí mu půvab, ples. Jinoch se sic k tahu připravuje, Vzniknout ním někdy usiluje; Těší přesila ho, umů zpyt, Neznámý se ozývá v něm cit. 30 Jeho první lásky probuzení Jest mu jaré slavíkovo pění, V nebe obrací se jemu svět: Věk ten života jest pravý květ. Potud pluje život poetický, Počne brzo téci prosaický: Zachází tu jasná dennice, Blaha člověčenstva světice. Počíná se táhnout pod jhem v pluhu, Arkadické snění prchá v tuhu; Nelehká jest v světě obživa, Osudu ho melou kladiva. Tíži plodí lidstva přemoženost, Práce vede s sebou unavenost, Člověk tratí blahonosný cit, Hvězdou průvodní jest jemu skyt. Komu napadloby, když se přísně Nakládá s ním, bodré snovat písně, K letu chystat zpružnost perutí, Z prázdna čerpat plnost nadchnutí. Odhodlá-li se předc někdo k zpěvu, Bohové to dopřejí mu v hněvu, Nadchnout-li chce lidstvo samoděk, Vyhvízdá ho za to ctný náš věk. 31 Mnohý hudec oblažit chtěl lidi, Vyved’ z nebe kouzedlné vidy, Jim to byl jen okamžitý sen, Pominul a nezpůsobil změn. Nesmejšlí se srdečně a dětsky: Počtářský um opanoval všecky. Ztupily jim citnost smutnohry: Nepohnou je k ní ni nehod kry. Odstěhovaly se od nás božky, Chtělby je snad věk mít za podnožky; Který věštec cítí po nich trud, Ať jde do skal: zde jest zpěvnost blud.
Hudba.
Hudbo, co jsi? Pouhá mluva kouzel, Ana city čarodějně jímá, Mnohému, co v lhostejnosti dřímá, Ba i co se proti tobě zpouzel, Jediný zvuk zbudí ducha zpružnost; Nadchneš mysl, cítí jarou zmužnost. Mnohého, co chvátal již si zoufat, Mozartovy hudby geniové Uchopili, počal nazpět coufat, Navnadili živobytí nové. Hudbo, zpěve! vy jste vyšší plémě, Bez vás bez pudu by byla země; Vámi žijí lesy ve ohlase, Ptactvo ozývá se ve zápase! Když vás slyším, tu mé sluchy 32 Pomýšlí se slyšet duchy, Ani by se ozývali z strojů, Jsoutě výlevy to z živých zdrojů. Kdo pochopil podnět veškerenstva? Pozůstává věčně u tajemstva. Věřím, že též hudbu vedou míru sféry, Že též souzvuk ozývá se na vysostech, Vás ctím, co tak čníte v hudby ctnostech, Seznavší se s tajemnosti pery, Zvlášť co přednášíte zvuky čarodějné, Rozumím jim, jsou to mluvy tejné; V jiných světech sídlí jejich bytnost, Pronikají všecku srdce citnost, Ohlašují pravost náboženství, Naše s zbožněnými duchy příbuzenství.
Hvězdářství.
O hvězdářství, tys mým náboženstvím, Do neznámé výše letí cit: Ohvězděné nebe velebenstvím Podjímá ho, proniká vnitř svit. Nedostihlá touha tamto chýlí, Táhne ho tam vnadné tušení, Ducha o bytosti věčné sílí, Vzevření mu jeví věštění. Kam se sotva mocnost obrazlivá Vznese: dostihá to nábožnost, Tuší tato Božka milostivá Tvorce nepostihlost, všemocnost. 33 Tisíc tisíců ho světů slaví, Kdo zná Všemírovo prostranství! Kdo zná tvorstvo, kde se které baví, Kdo zná všecko naše neznanství! Jaká velebnost se tamto třpytí? To on není, to jest pouze chrám, Ležíme tu užasnutím spití, Z hvězd to působení mluví k nám. On jest život, není smrti žádné, On jest osvit, on jest věčná moc, Veleben jest tím, co sebou vládne, Ba i slavozpěvy hlásá noc. Její doby jsou mně nejsvětější, V nadchnutí když vidím míra div, To nás čákou nejutěšenější Jímá, duch jest věčně živ. Kyž jest vyšvihnout se tamto možná, Po té vnadné pouti duše plá, Rozkoš, patřit nová díla zbožná, O té cestě vytrženost hrá. Bylaby to cesta na podivy, Patřit velikánská tělesa, Blížiti se, kde ční světla splyvy, Prodlívalbych hledat nebesa. 34 Noc se končí – úkaz skvělý hasne, Ten se oku pouze odcizí; Tak též zajde mnohé velejasné, Ze světa však předce nezmizí. Slibujete věčnou věkovitost; Potkají-li vás předc převraty, Změní-li hmot vzoru také bytost: Duch své nepotratí podstaty. Přes náš život vznášejí se city, Ukazem jest divu hvězdění; Nadarmo nám netřpytí se svity, Věští věčné moci zjevení.
Na N. N.
Tu me quaesieris scire nefas Quem tibi, quem mihi Finem Di dederint. Horat.
Dychtíš se vedrat v tajnosti přírody, Vyskoumat, co i zkušenost rozumu Přesahá; není k tomu snutá Povaha člověka, ač dost jará. Tajemstvím jemu ostane podstata Prvků, též vzniku; slyšslyš, co Pythagoras Přednes: „Jsem, proto že jsem.“ Podnes Rozum se nevedral v bytnost tvorstva. 35 Vyskoumali jsme, že se zde převraty Děly již hrozné, ostatky živochů To věští v vzorech velikánských; To jest jen řádečka z knihy věků. Na zříceninách stupujem převratů, Pátráš vší snahou, jak asi povstaly? Kometou aneb jinou mocí? Kdy se zas udají katostrofykatastrofy? – Zdali ubývá prostrannost slunečná, Zdaž se zem od ní ve běhu vzdaluje, Zdali vzduch onné působením Dojde a vyhasne, zem-li zkřehne? Též žádáš vědět, co jest as prostrannost, Má-li předc meze, zdali se tělesa Nebeská od věčnosti koulí, Jestli jim souzeno zemské žití? Přemejšlíš, jaký lidstvu je určený Po sjití osud: má-li, co bylina, Žít pouze ve potomstvu, čili Nastane dáleji vyvinutí? Nechtěj odkrývat záclonu tajnosti, Nic nepořídíš; chybuje časopis Nám věku a změn; nedohlídnou Oči tam z našeho stanoviště. 36 Ze země známe co z jabka šlupinu, Co v středu vězí, v tajnu je; nelze dál, Jsme denní jepice jen křehké; Kterak těm posoudit veškerenstvo? Ten, co proniká vše světy životem, Jej duch jen chápe; pro mžitku člověka S tolika vlohami neobdařil, Jen aby s nimi zas v nivec přišel. Zde na vysoký stupeň jest posazen, Pravý jest podiv, okrasa stvoření, Zde tvorstvo řídí převahou svou, Bez něho svět by byl pustým ladem. Jediný on z všech nadán jest rozumem, Jediný on též, Boha co pochopil, On koná díla zvýbornilá, Oučinnost jeho svět zvelebuje. Ducha pozdvihni, buď mysli veselé, Zanech pátrání, co je ti po změnách, Duch veškerenstva nezná smrti, Důvěřuj oučelu, děj se co děj. 37
Na Prahu.
Praho! příšerně co na mne hledíš? Co mi věští ohromné tvé věže, Stavby jinak smejšlejících věků? Přicházím sem s duchem poustenickým, Tak co poutník v stará svatá místa, Nemohu se tu hned se vším shodnout. Chráme boží, Karlův památníku, Svatou hrůzou mysl naplňuješ, Před tebou tu padám na kolena, Chováš téhož vládce pozůstatky! Všecka místa, kde ten otec sídlil A kde kráčel, posvátná jsou vlasti. Založiv tě, nádherou tě nadal, Okrasou jsi svatou ještě města! Praho, do tě uved umek osvit, Tenkrát v obihu jsi hrdě květla, K oslavě tvé pocouv mezmi tvými, Skvěla jsi se v jaru odmladosti, Po Evropě zněla tvoje sláva, Tenkrát důmyslnost zlato dštila. Oblouku ty! dive smělé stavby, Spojuješ tré ctných měst v jednu mysl, Pozůstaneš jeho pyramidou, Netřeba mu jiných mohyl stavět; Zřím tam kráčet sličné Pražanenky, Slavívají tam své sličné doby, Křejí hbitostí tam Vltavinou. Chlume tvrdočelný, co se mračíš, Kolébko ty slavná Přemyslovců, V tobě druhdy vysoký duch sídlil, Zanechal tenť zemi samostatnost, Jeden z synů rozšířil až k moři Vládu, druhý měl již spojit mocnost S Polskem, s Uhry: nepříznivý osud 38 Zničil to vše, zatemněla zrada; Hleděli jste vlasti zvelebení; Podnikáním vaším vznikli Češi, O vás pozůstává pouhá pověst, Rozhlášena byla mocnost vaše, Tu i jeví cizí letopisy; Kam jste vtrhli s udatnými pluky, Vítězné jste změny vykonali! Truchlíš nyní pro ztracenou slávu, Minulost tvou slavit budou pěvci! – Jakou skvělost stavba Loyolovců Jeví! jakou v podniknutí výši! Nescházela jim než snášenlivost; Jest teď chrámem světla přeryzého, Věd a uměn, bez okujů strusek; Pochodeň jest uhasena různic Pro věření, moudrý vládce kalich Podal vlasti, nebude víc šílit; Tenť jí přived o bývalou volnost. Novotná ty stavbo, jevíš v slohu Evropejském nádheru a skvělost, Vypravovat máš snad obih vzácný, Čili tvárnost výtečného ducha? Hlásáš pouze lehké všesvětectví, Nebaví to národního ducha. Praho, tvému duchu nerozumím! Obejmuta pouhými si Čechy, V domácnosti řečíš předků jazyk, Na divadle slavíš jeho zpěvnost, Nápěvy tě kouzlí starých písní: A předc nalezá se velká částka, Co se veřejně ním mluvit stydí? Hlavní města menších pronárodů – Lisabon, Pešť, Amstrdám a Štokholm, Kodaň a Athény vřele mluví V jazycích svých, taby za prorádce Prohlásila lehké odpadlíky. 39 Jen ty, Praho, v Evropě chceš sama Národnost svou šlapat, potupovat? Což jsi v duchu sama zmalátněla? Vím, že nepřátely má vlast naše; Před věky již pověstný Vlach věštil, Po století na tvém, Praho, mostě Že znít nebude víc český jazyk! Nezřel dobře do desk Perůnových, Ve věštění velice se zklamal; Žije podnes národ v millionech. – Nežádá se, by se cizá mluva Zlehčovala; však by odrodilci Zanechali neslušného zvyku. Tvoje okolí jest romantické, Tam mě toky čisté, stinné břehy, Bujná luka, skvělé chlumky vábí, V zahradách se všeliké skví réví, V křovích prozpěvují ptactva davy, Jaré dítky se tam probíhají, Panuje tam činnost, hbitost, bodrost, Jará věčně příroda tam vládne, Z ní se jasný národní duch vine, Mluva, zpěvy národní se slyší, Vlastenským vše naplněno duchem. Praho! prožila’s již mnohé změny, Doby slávy, štěstí, střídy nehod; Všude tvůj duch vyváz’ rozšafností. Zdáš se mi být ale zaražená, Neplesný tvůj pospolitý život! Národní duch zdá se v tobě scházet, Ten jen život opojností blaží! Šetř ho, mysl tvá se zazelená; Jako když vlast žehnal sluha Boží Vojtěch, vypráhlá zem rychle zmládla; Tak tvá mysl se zas vzhůru vznese, Vidět bude blahý cit v tvém lůně. 40 Tvoje činnost vydobude vzniky, Citnost společenstva zkřísí mysl. Drž se vlády, chcešli zachovat své Národnosti, vládce ti jí přeje.
Bubeneč.
O vy vnadné bubenecké procházky, Zvete Prahu do skvělého klínu, I vy, co cítíte k žití nelásky, Nabudete pookřání v stínu, Tam se skvělost města zapomene, Sedíc blaženosti u pramene. Rámě Vltavino lije v okolí Jarou čilost, čnící občerstvení, Vesna panuje v tom blahém oudolí, Jevíc mocnost svého probuzení; Stromy vůkol vynikají v květu, Příroda se zdá být ve zánětu. Tam se trávník vine, tam pne topolí, Tuto střemcha libou vůní dýmá, Tudy dvé si procházeti vyvolí, Jevíce si, co jim srdce jímá, Tráví plesné doby arkadicky, Přejíc si tak blaze žíti vždycky. Z jiných stran se ozývá zpěv slavíků, Oblíbivších sobě porostliny; Tam se usedají davy mladíků, Mnohý posvěcenec u dívčiny. 41 Zjevuje jí svého srdce muku, Chtě žít s vyvolenou u souzvuku. Vše sem chvátá, co se sličností svou skví, Praho! děvy tvé jsou kouzelnice; Milo, jak tak jedna nad druhými ční, Vnadí zde kroj, krása, zrůst a kštice, Příhody zde bdějí dobrodružné, Jeví se tu, co si srdce dlužné. Z oudolí se hudba bodrá ozývá, Slavívá zde pamět obecenstvo, Nápoj v světě proslulý se nalívá, Upevňuje se zde společenstvo, Prozrazuje vzhledy vyjasnělé, Prchá jim zde doba převesele. Uzavírá se zde nové přátelství, Národnost se v srdcích znova budí, Jeví tu, jak postupuje v umělství, Jak se k čnění nad cizince pudí; V promyslech a v obihu jen žijí, Na slávu svých skvělých předků pijí. Na vrcholy vábí k sobě květnice, Najde se tam, co jih parný nese, S ní jest spojena též štěpnice, Podzimek v ní krásný vzádky třese; Výhlídka se ladná jeví kolem, A jak projíždí se panstvo dolem. 42 Ohrada ta vábí pěvce k nadchnutí, Pro básníky jest to hojné zřídlo, Najde zástoje zde lásky k vnuknutí Toto rozkoše a plesu sídlo; Praze bude navždy vyražením, Jiný básník oslaví ho pěním.
Žití.
Nermuť se, že všecko v světě pomine, Že se změnám podrobit vše musí; Hle, tam květ se sotva v kráse rozvine, Sličnost dívek, brzo zkázy zkusí. Slyšíš slavíka zvuk, jeho hlaholy Kterak v srdce kouzlí sladkost medu? Dozněly již. – Najdešli je? Nikoli; Nenechaly po sobě ni sledu. Hle, jak z pramene se řine tok, Kterak prchají pryč stále řeky, Vždy je jiný dosazuje mok, Tak se také postrkují věky. Tam hle rudý bleskot náhle vynik’ z tmy – Kde jest? Jakou chceš mít v světě stálost? Naše vidy, city jsou tak jako sny, Budí je a plaší nenadálost. 43 Ve proměnách pozůstává žití běh; Zastav tajné kolo letu světa, Jsili v stavu? – Nemožnosti nech; Bez změn po žití by bylo veta.
Básník v ohradě.
Hle, jak plesně na mne hledí květiny, Na svých trsích honosně se pnouce; Blaží se tak Vesniny ty plodiny, Ve své kráse vůni libou dmouce. Hle, tam růže skví se ve své vnadnosti, Plna co choť milostného citu; Slaví čackou bytost pudné jarosti, Rdíc se líbezněji nad osvitu. Tam zas šeptot živých toků zve, Ve křoví zní ptactva štěbetání; Ký tvor nazvat může svým to vše? Ten, co cítí při tom pookřání.
Rozmlouvání. Věstoň a Miluše.
Miluše. Pohleď vůkol na překrásné kvítí, Kterak v tichu okouzleném žije; Na růži hleď – tato vůni lije, 44 Všecko kolem její vnadnost cítí, Všecko k sobě táhne: tou bych přála Být si – kněžnou bych se býti zdála. Věstoň. Její život jest jen pouhé snění; Vnadu sice člověčenstvu jeví, Že k ní soucit dělí, ani neví, V tomto pozůstává jiné čnění; Kvítí nezná ani vnadnou milost, Co chce říci ta tvá zasmušilost? Miluše. Nevěř! není ona prázdna citu, Věští nám to na nás působení: Nezná sice laskavého vření, Žije šťastně v klidném krásy svitu, Však též nezná milostného bolu, Láska, žalost bydlívají spolu. Věstoň. Znej se! že předc láska žití zvejší, Živější jest celá naše citnost, Krásná jest jen ve soucitu bytnost, Všecko zdá se být nám půvabnější; Sněním života jest neplápolnost, Žitím božským v lásce obapolnost. 45
Motýl.
Hle, jak v povětří se na tisíce Motejlíků, mušek prohání, Jak si prolétují plesajíce, Jak jim bylinstvo vše zavání; Jsou to tvorky křehoučké a hebké, Vedou živobytí blahé, křepké. Vidí krásu světa, vnadné květy, Tisíc očí dala příroda, K vzniku na květky jsou jejich lety, Všude čeká na ně lahoda; V kališích med do sitosti ssají, V prolétání lehkém sobě hrají. Myslíš, brachu, že jen pro tě kvítí Zde se vine? všecka krásota? Že jen lidské srdce blaho cítí, Že nevnadí jiné lepota? Naprázno že mají tolik očí, Bez skytu snad že se po nich točí? Vše jest plno života a citu, Blaží všecko nezpytalný duch; Kdo zná všeho živobytí bytu? Kdo již pronik temný světa kruh? Proč se člověk citem krásy bočí? Příroda mu přála jen dvé očí. 46
Komu zpívám.
Nezpívám těm, co ctí skutečnost, Co v ní všecky vlohy ducha topí; Mrtva jest jim každá výtečnost, Vnady zisknosti je pouze chopí. Ani těm, co potratili cit Věkem, nehodami, protivenstvím; Jaký zpěv jim může vnuknout skyt? V trudu hašteří se s člověčenstvím. Tobě pěji, šťastné jinošstvo! Život tvůj ti pluje v obraznosti, Známo není neštěstí ti dno, S celým světem dělíš srdečnosti. Žiješ stále v blahém nadšení, Soucit jevíš s básníkovou písní, Povyšuje mysl básnění, Utěchy dá, srdce-li tě tísní.
Zpěv.
Pastevka svou v spokojené době Jeví píseň vroucně velečilou, Kterak Mílek odved děvu milou. Komu zpívá? – Zpívá pouze sobě. 47 Ptactva davy v rozmanité zdobě Jeví štěbetáním vnadné plesy; Hlahol zpěvů opakují lesy. Komu pějí? – Pějí pouze sobě. Polní cvrček, to maličké robě, Cvrká v poli, cvrká v skále, v hvozdě, Slýcháme ho, když vše mlkne pozdě; Komu cvrká? zvuky jeví sobě. Slepý hudec, stísněn ve chorobě, Ve samotě přetoužebně píská, Snad tím odlehčení nějak získá. Komu hude? – Také pouze sobě. Zpívám též já, sudíku ne tobě; Poslouchat zpěv můj kdo tebe nutí? Pěji, kterak láska často smutí, Pro útěchu také pouze sobě.
Pěnice.
Blah jest život tvůj, Jevíš příchod Vesny, Nejsi známa s těsny, Ty jsi ptáček můj! Žití tvé jest pění, Vše tě blahým cení. 48 U tě sedí choť V křoví, mezi květy; Slyší tebe pěti, Jest to něžný plod. Čníte ve okolku, Šťastni v vnadném spolku. Zpěv tvůj není směs, Jeví souzvuk tklivý, Budí soucit živý, Značí vnitřní ples. Med lpí u hrdílek, Přírody jsi mílek. Kam si usedneš, Podává krm, pití, Vnadné jest to žití, K radosti vše zveš. Když tak vnadně pěješ, Všecko vůkol křeješ. Ozývá se sok, K zápasu tě pudí, Žárlivost to budí, Hrdne zpěvu tok. Předčíti chtí sebe, Slyšet jest je nebe. Jaká jest to slast! Požíváte volnost, Ctíte obapolnost, Neznáma vám strast; Blažiti se v pění – Jesti ráje snění! 49
Zlomek rozmlouvání.
Bodřenka. Tedy nejsi zamilován více? Zdařil. Škoda! zmizel mi tím blaha cit, Svět mi jeví pošmourné jen líce, Vše mě hněte – života jsem sit. Bodřenka. Kojí v srdci milenka snad hněvy? Cožpak neznáš udobřit své děvy? Zdařil. Cožpak k smíření jest? Blahá slovaslova, Plá zas láska, počnu žíti znova.
Vyjasnělost.
Nepostačí blesky jednotlivé Plesu k živobytí blahému, Tyto musí býti trvanlivé; Což as vede k štěstí pravému? Potřebná jest mysli osvícenost, Ona života vznik zmlazuje, Plodí bodrost, ducha usazenost, Mraky mnohých nehod vzdaluje. 50 Do povahy světa ostře shlíží, Jest mu známý v ceně žití stav, Zavrhuje vše, co ducha níží, Zákonem mu není láje dav. Žije v libém, blahém vyjasnění, Co se nedá dojít, nežádá, Ve vědách zvlášť cítí opojení, Tyto za výbornost pokládá. Oučinnou svou cestou vesel kráčí, Bodře také cestou nehladkou, Život lidský za to, co jest, páčí, Marná skvělost jest mu balatkou. Cení mnohé tak, co Brunšvíkovo Oruží, co vychválila báj; S tím se nesrovnává jeho slovo, Co si k obdivení volí láj. Mžikem zhlíží nasazené klamy, Zavrhuje lidské podvody, Rád se nezabývá s smutnohrami, Jsou to případnostné nehody. Podletím jest mysli vyjasnělost, Tvoří sobě květné obrazy, V přírodě se nachází ta skvělost, Věčně mladé jsou v ní úkazy. 51
Dvé milenek.
V mládí jsem dvé milenek svých ctil; Jedna vnadila mi čarodějně, Oddána též byla ke mně stejně; O ní – chodě, stoje – vždy jsem snil, Mniv, že trvat bude plápol věčně, Jak se zbudil a žhál počátečně. Jiný mílek převzal mi ji však, Došla zaopatření tak spíše; Slzel jsem tu, nes jsem bolest tiše; Léta sídlil v mysli její znak, Předaleko oddělil nás osud, Neviděli jsme se, až dnes, posud. Mníte, jaký to byl pro mne ples? Prchly lustra, zřím tu trosky shrklé, Oči vpadlé, tváře žluté, scvrklé; Neznal jsem ji; podjal mě tu děs, Když jsem zvěděl, že jest to má drahá, Citnost podivná se v prsou zmahá. Zvěděl jsem též, že s ní její chot; Šťastným nebyl: její vášní divost,divost Přesahala všecku trpělivost. Velebil jsem svého stavu chod; Jak jest smrtelníkům příští slepé, Jak nás lehce svedou líce lepé! Druhá, jejíž znak se v duši vryl, Byla plémě ducha – Pieridka, V kráse uviděná v světě zřídka; 52 Kdo ji spatřil, ten ji věčně ctil, Učila mě života znát výši, Ozářila tuto hnusnou říši. Tato mladostí se věčnou skví; Uděluje chotím vnady vábné Ducha: sličnost jejich neoslábne Těm, co jejich osvícenost ctí. U nich třeba vyhlíží pleť stará, Ostane jich mysl květná, jará.
Vroucí umělec.
ZijeŽije pouze v blahém umělectví, Koná díla vnadná, novotná, Nechápe se nijak po vědectví, Co tak kutí doba těhotná. Jej jen kojí výtečnosti sen, Což mu po vrtochách plachých změn? Okolo něj vladařství se boří, Velké rody přicházejí v zmar; Co mu potom? nové světy tvoří, Jemu svitá ideálů tvar. Ať si vydobudou skvělý skyt, Blahý jest dost, přejte mu jen klid. Nežádá si Štěstěnina rohu, Jen když se mu díla podaří; Příští zanechává zcela Bohu, Víť, že spravedlivě vladaří; 53 Věří na ctné právo odplatné, Prohnaným i bývá přematné. Nechá pnout se nazvané tak vyšší, Nežádá nic, žádné podpory; Ví, nic neobdrží; tito slyší Málo, věší k uším závory. V živobytí bývá málo znám, Po sjití ho hlásá slávy chrám.
Lel a básník.
Lel. V mládí jsi se v znělkách nastěžoval, Jak jsou střely mé tak bolné péče, Bez nich v poklidu že život teče; Teď chceš, bych ti Hrdku nakloňoval? Básník. Tenkrát jsem se po mudrctví pídil, Našel jsem jen důmy pochybnosti, Život necitlivý bez blahosti, S Danaidkami jsem moře cídil. Lel. Aha pykáš! Pochybil jsi arci, Ať tvá prsa za to marně úpí, Ranilo ji mladší oko supí, Posměchem ať splácí plání starci. 54 Básník. Nechám sňatku; hrdost její snesu, Má ta nepříznivá krása vědět, Že jak možno jest mi na ni hledět: Že jsem již blah, a že pluji v plesu.
Na Želku.
Stále pro mílkovu ztrátu kvílíš, Stále naříkáš si na osud, Po přeludu jedině jen chýlíš; Vyjasnit hleď ten tvůj temný trud. Nezplamení mrtvé vroucí vzdechy, Jaké žití jest tu bez útěchy? Tvůj choť sídlí v blaženějším bytu, Není slyšen od něj ten tvůj žel, Pluje tamto v nejčistějším svitu, Nevnadí ho více světa Lel. Z svazků lásky jsi též propuštěna, V předešlý stav zase postavena. Láska jestiť ženám oblaženstvím, Bez ní vadnou, co bez moku květ, Nepohrdej blaha oučastenstvím, Víš, že umí blažit jasný svět; Ten ti ještě podá mnohou radost, V nadešení poplyne ti mladost. 55 Příroda vás vede býti chotí, Nevěstou být, jaký blahý mžik! Což pak ženstvu doba nelíchotí, Vychovávat blahé lásky vznik? Vést je, kam je svatý osud volá: Což pak v tobě ten cit neplápolá? Nemysli si, že ti vynahradí Blaho lásky štěbetavý pták, Neb sad, hudba, a co jiné vnadí; Pozůstane srdce pusto čák. Tyto arci na čas srdce kojí, Však je láska pouze navždy zhojí. Šlechetný muž o tebe se snaží, Nejhodnější ze všech soků chot, Jiné družky po něm samy baží, On tě cení za nebeský plod. Kmitá se tu blaha nová záře, Vyjasní tvé zatemnělé tváře. Nevěř, že jen vnadné opojení Lásky zbudit může jediný; Víš, co koná mužské pokolení, Vědouc, kde trud není povinný, Chvátá jiné děvě do náručí, Uprchání věku ho tak učí. Když nic neprospívá domlouvání, Zmůže snad víc jeho supý hled, Rozžne studené tvé srdce k plání, Vždyť snad není necitlivý led; 56 Doba prchá, nedli na rozcestí, Jen ta dráha vede k chrámu štěstí. Dí ta: „Byla jsem ním celá jatá, Povrhuji sněním o sňatku, Pamět na něj pozůstane svatá, Zachovat chci lásky památku. Jediný on podjal v srdci vážnost; Vypudit jej z něho marná snažnost.snažnost.“
Spor citů. (Při fortepianu.)
Zvuky! jevte různost citů, Plaché duše pohnutí, Kam to, k želi čili k skytuskytu, Chýlí žhavé nadchnutí? V mysli cítím hrůzu, boury, Přemítání prsa dme; Zvítězíli trudné spoury, Čili osud jinam zve? Zdá se vanout půvab plesů – Jaký hraje myslí vznik? Jsem tu blaha ve okresu? – Bylť to marné čáky skyt. 57 Věšti, hudbo, nesouzvuky! Hrůza duši posedá, Jimi vypudit hleď muky, Myslí zoufanlivost hrá. Čáky leží rozdrcené, Příští jeví strastný bol, O ty srdce zkormoucené, Záhubu neb vzdory zvol. Co to? Vichřice a boura Hučí? – Škaredí se svět! Hudbou jest mi živlů spoura – Jen ven! – Spásu nese změt.
Osud protivný.
Mílek srdce mé a družky ranil, Plápolá v nich tužby plný žár; Nepřivádí blaho, tropí svár. Hymen káže, bych se lásky stranil, Vyhrožuje záhubou a klatbou. Běda, jest to ohromnou nám hradbou. Bledne celá láskou děva zbožná, Co bez slunce lepá květina; Snadby spasila nás cizina – Není lásku uhasiti možná. O proč jiná panuje zde citnost, Ana celou naši drtí bytnost. 58 Káží se nám v té tak bolné strasti Mnohé rady marných mudrochů; Proč nežijem v spolku divochů, V té tak bez předsudků volné vlasti? Máme lásku páčit, tak co škůdce, A s ní válčit; cítím, zajdem v půtce. Choť dí: „Odřekni se mne předc také, Jako já se tebe odříkám; Vidíš, kterak slze roním – lkám – Drž se pevně!“ – Loučení to jaké – Nemáme se tedy více vidět!? Klesnout nesmím, muselbych se stydět.
Loučení.
V nemoci zlé Květka bolně kvílí, V náručí ji držel chot. „Není v světě dražšího nic nad život, Jest tak krásný – sladký – pryč se chýlí. Opustím již v malé době svitu, Obklíčí mě strašná doby noc; Mdlím již, nedoufajíc na pomoc – Veta po všem, po milosti citu. Zajít v mládí hrozně srdce bolí; Pomni někdy na milenku svou, Milovala tebe láskou ctnou; Po ničemž již skoro nezápolí. 59 Dychtím ještě světa oko jasné Spatřit, uzřít vinoucí se květ, Blahé žití družek; mizí svět, Maže se vše z mysle, všecko hasne. –“ Srdce jí v tom puklo. Celý trne Její ztrátou podrcený druh; Líbá ji tak, jakby v ní dlel duch, Mrákota se v jeho oči hrne. Zpět ji volá, hojné slze noře, Vede přenáramné kvílení: „„Bez tebe zde smutné bydlení, Vím, že záhy zahubí mě hoře.““
Zpěvkyně.
Slýchám s plesem slavíkovy zvuky, Též tvé, Bělo, sličná Prahy dcero, Které za dne, a když přijde šero, Jevíš v spolku hudby dle nauky. Vím, kam ty tvé chýlí citné písně, Též i co tvé bolné srdce souží, Po čemž vnadné tušení tvé touží, Původem co jest tvé sladké tísně. To, co budí slavíkovy hlásky, Ty též děvu vedou k želu, pudy Jsou to, čisté city, zanech study, Jest to probuzení první lásky. 60 Tichne slavík. Vyvolenec drahý Nepřestává lásku děvy vzývat; Děva mlkne, přestává již zpívat, Neb ji spojil s mílkem svazek blahý.
Na Květku.
Ještě sny tě, Květko, blaží zlaté, Ještě jest ti volno u srdce, Baví tebe sady rývovaté, Vnadí skvělé kvítky velice; Hraček jsi se jižjiž nabažila, O stupeň jsi v věku postoupila. Utěšený duch tvůj hochy táhne, Šetře svévolného rozmaru, Zástup jich rád u tebe jen váhne, Hledě čile tobě po tvaru; Po tobě plá všecek, v tobě žije, Z necitných tvých očí žel jen pije. Posavad tě všecko vůkol křeje, Posavad tě blaží ducha klid, Jarý život v prsou tebe hřeje, ZbudíZbudí, než se nadášnadáš, lásky cit. Jinak je těm, kterým ono kouzlo Do srdce již nevědomky zklouzlo. 61 Nepanuje v světě stále Vesna, Přijde leto, přijde podzimek, Pak i zima; nechcešlinechcešli, by ze sna Ráje bouře probudila věk, Chcešli, by se blaze ti vždy snílo, Vyvol vůdce ctného, prodlí mílo.
Příčina zpěvu o lásce.
Káráš básníky, že jejich zpěv Zní jen stále o samičké lásce, Vychvaluje stále vnadu děv, Vrací k milosti se po obcházce; Kterak zapřít přirozené pudy, Které lejí v srdce sladké trudy? Hlásá lásku slavíkův též zvuk, Vyjevit chtě hlasem vnitřní vření; Opakuje vždy, co pud mu vnuk, Předc ho posloucháme v opojení. Stejné hlasy, stále stejné city, Nejsme nikdy jeho touhou siti. Lásku jeví tento žití mžik, Vše, co stvořeno jestjest, veškerenstvo, Ní jen nalezáme světa vznik: Tu nám představuje vnadné ženstvo, Nechybují zpěvci, když se snaží Značit, v čem se vesmír věčně blaží. 62
Oslepený slavík.
Podjímá mě hořký žel, Srdce se mně rozpuknout chce bolem, Nechť se obracuji, kam chci, kolem, Zřím tmu; svit se mi pryč děl. Vřelý cite! bytnost svleč, Pryč jest tvorům udělená volnost, Nelze pustiti se za okolnost; Světem určili mi klec. Odjali mi skvělý zrak Barbarové, dravci, ukrutníci! Nemám spatřit více světla svíci, Nepronikne očí mrak. Vinnen, že jsem citně pěl, Že jsem se k vám chýlil ve soucitu, Proto vraždili jste skvělost svitu; Vás jsem se vždy hrozit měl. Arci pěji, však ne vám, Nutí mě tu k tomu hoře tíseňtíseň, Ku kvílení, není vnadná píseň, Po družce své jenom lkám. Radost působí vám zpěv Zmrzačného? Kterak pak vás vnadí? Křivdu trpím, máte citnost hadí, Že vám neustydne krev! 63 Bol mě v zpěvu usmrtí! Slyšte, co vám můj zpěv v želu věští: Ty, co radují se ze neštěstí – Ty též osud podrtí.
Bouře lásky.
Šířila svůj temný závoj noc, Ohromnost též jeví šerých stínů, Mračna bouří, nesou zhoubu v klínu: Jaká tebe pudí, Těchko, moc? Opustiti domov ochranný? Tak jen kráčí chodec vyhnaný. Spěchající noha na váš chlum Chýlí v tomto pozdním, hrozném času; Jest to doba strašidel a ďasů! Neděsí tě strašné boury šum? Vždyť jest prázdný, nemáš chotě tam, Vybídá tě prudkost lásky, klam! Mluví k sobě: „Nechci žíti dél. Nevěrníče, kde jsou sliby svaté? Podrceny jsou mé hrady zlaté; Květ mi v mládí vadne, an se skvěl! V životě jsem prošla hrozných stezk, V temno se tu změnil, dřív se lesk. Jaké větší blaho má ten svět Mimo svaté moci lásky vroucí? Jaký bol to tam, kde čáka mroucí 64 Drtí maní všeho blaha květ?! Nelze žíti prázdna naděje, Snad mně zajití jen prospěje.“ Bouře tichla: slavík želně pěl; Poslouchala jeho tklivé zvuky, Tišily se její při tom muky, Její smutek kolotavě chvěl; Unavená padla do spaní – Střežte duchové ji ochranní! Procitla pak, vidí jitřní svit; Zem i nebe co ohnivé moře Vlní se tu; vidí v každém tvoře Nový život, vynikavý cit; Vidí plesat vnadnost lesů, luk, Vniká křání slavíkův jí zvuk. Jasnil se duch její: vnadný trud Zrcadlil se v jejím obličeji, V řáse krásné; toužíc po naději Co dennice kráčí, mní zřít blud – Přichází sem její milenec Vyděšený, jako střeštěnec. Vece k němu: „Jdeš sem, nový klam Kout zas, necitelný nevěrníče! Mé sem zablouzení se tě týče. Jel si s dívkou, nezjevils mi kam; Bez rozloučení jsi s jinou dlel; Zdaliž o upřímnou nějak bděl?“ 65 Dí on: „Pozůstává v tom jen blud; Děva byla kněžny vyslankyně, Zdržela mě mocná ochraňkyně Přes čas. Nestěžuj si na osud. Povýšen jsem; žít chci v umělství, V brzku oblaží nás manželství.“ Prohnal tváře radosti jí blesk; Teprv cítí, jak se v jitru plesá, Děva do náručí svému klesá. Zmizel na vždy srdce trud a stesk; Slaví dchnutí svaté přírody, Druh tu žehná druže nehody.
Osvícená přítelkyně.
Šťastný, koho osud obdaří Citnou, nerozdílnou přítelkyní, Jaké jest to nebes dobrodiní? Důvěry ta nikdy nezmaří. Běla umělectví, co ty, ctí; Zbavila se ji záhy mysl pustá, Poslouchává, co tvá jeví usta, Plesá, když zas nové vzhledy zví. Jestiť tvého ducha příbuzná, V podstatnosti smejšlí s tebou stejně, Neblaží ji běhy obyčejné, Po vysosti ducha pátrat zná. 66 V tobě ona zří svůj ideál, Nevšímá si, že ti hlava lisí; Na tvých ustech naděšená visí, Vyšším duchem vždy si se jí zdál. Žijete tak v šťastném souzvuku, Plápolně tvé srdce pro ni tluče, Blažíš se, ji pravdu, krásu uče, Přijímá tu přímou nauku. A když vracuje se podletí, Chodíváte vroucně na procházky, Posloucháte citné sedmihlásky, City vaše vzhůru zaletí. Nespojuje vás sic manželství, Soucitnost vás ale k sobě táhne, Jeden po druhém vždy vroucně práhne; Pevné nad lásku jest přátelství. Přejete si v vnadném oudolí, Někdy vedle sebe odpočívat, Tam, kde slyšet davy ptactva zpívat; Toto snění mysli chlácholí. 67
Na nespokojeného vzdělance.
Srdce tvé jest celé podrcené, Neblaží ho žádný plesu blesk; Což pak nezná doby utěšené? Což zde není k blahu vnadných stezk? A když tobě vyskytne se která, Z mysli se ti brzo odklidí, Obtáhne tě rmutem mysl šerá – Kdo tvé učenosti závidí? Pravíš, že svět tento pro tě není, Že jest dobro z něho vyváznout, Že zde jedno druhé ničí, plení, Že ti nelze klidu dosáhnout? Co zde žádáš, to jsou nemožnosti, Zanech jenom přepiatých tvých vid! Hleď, co v hmotném světě k spokojnosti Vede velmi blažící se lid. Zhlíd’ jsem děvu, ana v květech spala, Bledou, ale sličnou velice; Zbudila se, oči na mne piala; Jaký blesk vjel nebe do srdce! Zmizelo hned mudrování tmavé, Mysl jasnila se, prchal trud, Vedli mě ty oči pronikavé, Plašíce tmu srdce, ducha blud. 68 Zvol si choť ctnou, plnou živobytí, Ráda na krku ta závisí; Plesat budou dítky z blaha žití, Jarý budeš, až leb olisí. V šťastném spolku tom se zapomene Na zbytečné světa pátrání; Blahá doba po blahé se žene, Až nastane jinam přistání.
Svévolné děvče.
Všecko mě tak těší, co ho znám, Co pak se svět v krásu větší změnil? Váží si mne, často chýlí k nám, Zdá se, jakby nad jiné mě cenil. Zvědět musím, stálou ctí-li milost, Provest musí hru s ním potměšilost. Muže pokoušet snad neškodí, Jistě toho všickni zasluhují, Neb nám oddaností lahodí, Předc nás pevně, co my, nemilují. Přitom ublížit se tím mu nechce, Chci jen dotknout se ho velelehce. Přestojí-li zkoušku, toť můj sen Mého přání ve pravdu se změní; Počne svítit blahoty mně den, Život poplyne mi ve nadšení. Ztratím-li ho, nebude mne hoden, Bylby někdy jinou láskou boden. 69
Láska platonická.
Hle, jak ti dva platonicky plají, Jako duchové tak v čistotě; Pouhý pohled blahem pokládají, Štěstím, žíti v vroucné jednotě. Ruku v ruce držíc probíhají Háje, kochají se v samotě, Nebe jiného si nežádají, Nežli umřít v této blahotě. Však již líbají se z upřímnosti – Bděte! na rtech bývá Amor skryt! Nepřítel jest věčný nevinnosti, Odejímá svatý srdcí klid; Budí dřímající tělesnosti, Kouzlí vášně, vnadný cit; Nejisté jsou hájů samotnosti, Kde již v srdcích zvolil Lel svůj byt.
Déšť.
Dívko! honem, honem z boudy! Hle, jak v lesích prší; Již se valejí sem proudy, Hle, již zde též srší. Zaobal se, přej mi místka, Sic mít nebudeš ni Skřístka. Poslyš, jak to z hloubí hřímá, Jak se to sem blíží; Celého mě zima jímá, Obloha se kříží! 70 Děvče mé se celé třese, Neboj se nic! „Modleme se!“ Ve skalinách znějí zvony. Udeření houká! „Ostaň! žíme bez ouhony, Slyš, jak nebe brouká; K bázni boží znějí zvuky, Jižjiž rozhání se hluky.“ Rád jsem, že jsem v strachu tebe V hrůzonosném těšil, Jasní se nám jižjiž nebe, Ni jsem myslí hřešil. Pověz, kdy mám přijít zase? – „Přijď jen ve bouřlivém čase.“
Na Těchnu.
Žil jsem s celým světem v míru, A předc odjat jest mi klid; Dal jsem dívčím slibům víru, Probudila v srdci cit. V něm se děla revoluce, Hází sebou převelice. U mne’s lásku probudila, Nevíš, co s ní počít máš? Ráda bys ji zapudila, Ji co ducha zaklínáš. Láska nedá sebou hráti, Srdce nepřestává pláti. 71 Jednáš nyní co necitná, Slib ti vyváz z paměti; Vášeň má jest neodbytná, Neustane sopěti. Mám snad předevzít s ní boje? Rádbych žil předc u pokoje. Dost jsem zakusil s ní strasti, Dost jsem se již naslzel, Chtěl jsem vyváznout z té pasti, Modlil jsem se, ba i klel. Neplatný vždy ostal konec, Byl jsem marný lásky honec. Jakou mám s ní půtku vésti, Jaká proti ní jest zbraň? Nezbývá než nesnáz nesti, Miluji tě, ač jsi saň; Líbí se tvá litá živost, Vnadí mněmě i čilá divost. Když mám válčit, tedy s soky Chci vést neuhasný boj, Viděti máš krve toky, Neustanu nosit zbroj, Dokud nesrazím jim rohu, Dokud i je nepřemohu. Nepotýkám pro přeludy, Nacházím zde výtečnost: Krása tvoje nejsou bludy, Uvidíš mou statečnost. Uspoř válek, mluv zas znova, Že chceš splnit svého slova. 72
Volení ženicha.
Mám tré milenců: ti láskou ke mně Hoří, velice mě ctí. Jeden chodě bledý cítí jemně, Jak mě spatří, hned se rdí, Vzdychá, málo mluví, slze roní; Vím, že srdéčko své ke mně kloní. Druhý šíle kuje na mne zpěvy, Prudkou vášní po mně plá, Nad všecky mě vychvaluje děvy. Třetí darmi jít mě dbá, Které zavrhujíc nepřijímám, Nad zlato si volnosti své všímám. Poznala jsem, kterak vážnost blaží, Chtěla bych tak věčně čnít, Mysl po uctě jen nyní baží, Kyž tak možno věčně žít! Stavu manželského se předc bojím, Předzvídám, že před ním neobstojím. Komu z nich mám podati svou ruku? Kdo jest nejstálejší z nich? Snad ten, co tak jeví tichou muku? Zavrhuji prudkost, pych; On mě o uctu snad nepřipraví, Počestný jest: Ať se slzí zbaví. 73
Chladná láska.
Srdce tvé jest rozníceno pláním, Jeví tvé to zraky plamené; Vyčítáš mi, že se lásce bráním, Že je srdce mé tak studené. Pravíš, že tě všecek nemiluji, Sic žeby mě podjal stejný žár. Poslyš, co ti znova přislibuji, Aby přestal mezi námi svár. Miluji tě, tak co svaté Muzy, Věčně chci vás povýšené ctít, V ztrátě některé bych zkusil hrůzy, Neb si přeji věčně s vámi žít. Skrovnější jest rozdělený pramen, Outlejší též jemné lásky pud; Žádáš, by ti patřil všecek plamen, A mně patřil pouze po nich trud. Ať tě přízeň také k Umkám pohne, Přemilostně vnadí jejich vzhled, Tak bys rozdělila plápol ohně, Nezdál by se můj žár tobě led. Nech mi v prsou onen v srdce vrytý Blahonosný, čistý, svatý pud, Bez něj cenu ztratí to mé žití, Bez něj bych zřel v světě samý rmut. 74 Přečkává se každé prudké plání, Přesití se, jej se nabažínabaží. Touha po něm, mírné obírání V spolku Umek život oblaží.
Láska manželská.
Srdečná jest láska ženy, Jak jen jednou miluje; Važme si té skvostné ceny, Nebe nám zde čaruje. Blah, kdo s takou průvodkyní Žije; dělí bol i slast; Pro něj oběti ta činí, Odvrátí i mnohou strast. Ať jsme však té lásky hodni, Jest to volná oddanost; Sice budem sobě škodni: Běda, kdo je této sprost! Od tvé lásky život nový Čítám; kladu svornosti Za obět jej, ustanoví Pevnou dráhu blahosti. 75
Prozřetelná milovnice.
Nazýváš mě v trudu ukrutnicí, Že ti nechci určit k sňatku čas; Proto v skalách jevíš želný hlas. U tebe jsem chladnou milovnicí, Že tak pouhé odklady ti jevím; Čekáš, brzo-li z nich něco slevím. Víš, že není ještě k sňatku doba? Dí se: že víc vězí blahosti V čáce, nežli v jisté milosti; Pochybnost tam vnadí vábně oba. ZijmeŽijme tedy ještě romanticky; Na umluvu jest dost času vždycky. Vzkřísit chci tvé mysli zase zpružnost, Jak tak klesla, celá ustálá, Ani z ní vznik vzhůru nepálá, Nabýt potřeba jest ducha mužnost, Popouzet tě musím, nesmím hasit, Chcili tu tvou trudnou mysl spasit. Jak nabudeš vzniku, určím lhůtu, Strážcem chci být tvého života, Chvít se musí potom jistota. Vytrhni se z malátného rmutu, Z čáky se pak ryzé zlato prýští: Důvěřujme, oblaží nás příští. 76
Rozvážlivá dívka.
„Ten jest jistě k politování, Kdo buď ztratil vyšší důvěru, Aneb komu nedala se k poznání; Zoufá, ať to nemá třeba v záměru! Nedrží nic na sličnosti duše, Nezná vysosti tenť člověčenstva, Neváží si oddanosti ženstva; Slíbí věrnost, ji však brzo ruše, Pytvář jest jen, nožem najde žilny, Najde mozek, srdce – ne však živobytí. Láska jest mu pouze plápol vilný, Nesvěřím mu blaho svého žití, Nebo nezná jeho ceny pravé, Ani pro ctnost nadešení žhavé.“
Vědectví a náboženství.
Vědectví a náboženství hádky tuhé Vedly, snižujíce jedno druhé, Vyvýšujíce jen samo sebe. Přišel Genius k nim s hůry nebe, Praví: „Nač se spoléhat chceš vědectví? Jaké prvky vzniku jsou as známy tobě? Na důkazy klamné vedeš svědectví, Jinak vypadají samy v sobě. Co víš o prostranství času stvoření? Pověz, jak se v tobě stává volení? Jestli člověk dokončuje tvorstvo, Aneb nad něj strmí duchů dvorstvo? Víš-li, co kdy bylo, co kdy bude? Umění tvé jest jen velmi chudé! – 77 A ty víro! nevěřící důkazů Na tobě chce. Rozumu jsi pouze plod, Vy zde jednotlivé v úkazu V hnusném světě nepřijdete vhod: Tvorce vás dal lidstvu pro blažení, Oučinkujete jen v sjednocení!“ To dvé ukojilo se tak v víru; Nacházíme v spolku vědectví a víru.
Lel nevítězný.
Amor z více očí střílí po tobě, Chtě tě opojiti slastí jedu; Mní, že vše mu vězí v porobě, Zná i jiskry loudit ze kry ledu. Jen mu bylo posud nemožné Podrobit tvé srdce; co tě chrání? „Pevná mysl, city nábožné Mění v nebeský ples Lela plání.“
Ženstvo.
Ženské pohlaví jest nábožné. Praví se, že příští tuší citem; A co mužům bylo nemožné Dotud vypátrati umu svitem, To mu vnuká vnitřní věštby citnost; A tak ctí též věčnou míru bytnost. Okrasou jest ženě tato důvěra: Bez ní bylaby jen pouhá příšera. 78
Pověst ženská.
Znáš sklo, jaká spojena s ním křehkost? Malá příhoda jej podrtí. Znáš květ stromů? skrovná větrů lehkost Setřese ho, jak s ním zavrtí. Znáš i květu barvy? Jaká skvělost! Pohltí ji s hůry papršlek. Oslavu znáš? Vyvedla ji smělost, Zatemní ji závistníků vztek. Tak i lehce pověst ženská hyne, Když se jí tkne zlosyn utrhač: Její činy nejsou v ničemž vinné. Děvo, co je začít? Bol svůj tlač! Jak se vyhnout lstnému zákeřníku? Kterak pokradnému paliči? Kletba věčná budiž bezbožníku, Blaženého světa lupiči!
Volnost a láska.
Což jest láska? jest snad pouhý pud? Čili vězí ve svobodné snáze? Jest snad vnadně opojící blud? Má se pro něj volnost ztratit v dráze? Bez které jest ouzko v světě všudy, Bez ní neví se kam dáti, kudy. 79 Znám jest magnet, jeho skvělá moc, Kterak ocel musí se k ní chýlit. Ví se, kterak skvělý kralomoc, Bludice též druhé musí pílit Kolem slunce, konat jaré kruhy, Jakby byly pouze pro obsluhy. Sličná Slávko! tvá moc taková Vítězně též na mne oučinkuje; Marně moje mysl bláhová Volnost zachovati usiluje. Mizí svoboda, kde vládne nutnost, Ztráta kterékoli plodí smutnost. Vidím na tisíce sličných děv; Žádná, co ty, na mne nepůsobí; Chodím s nimi, neproudí mi krev, Mocnost tvá se kouzlům nápodobí. Cítím, že v tom vězí neomama; Proč mi volnost jímáš pouze sama? Ztráta její ohromný jest běh, Láska bývá příštích nehod setbou, Blažívá nás mnohdy její dech, Mnohým bývá nenadálou kletbou; Ta zní: „Po svobodě nebaž touhou, Budeš věčně milenky své slouhou.“ Volnost jest co slunce papršky, Ono živost barev povýšuje, Nutnost plodí v mysli roztržky, Tato blaho v tesknost proměňuje; Láska ta jest jaro svými květy, Tvoří milencům svým nové světy. 80 Což se nedá mezi nimi most Postaviti, jedno s druhým spojit; Nebo obé obzláštní má ctnost, Že zná samojedno lidstvo kojit. Což má stále jedno druhé dusit, Sjednocení obou chci předc zkusit.
Hojnost nevěst.
Pravda! jest dost dívek na výběr, Jako sličných kvítků na zahradě, Z jara skvících v nádheře a vnadě, Vábně lákajících: „Trhej, ber!“ Tyto pýčí slunci kalichy, Ony krásou vnadí ženichy. Viděti jest dívek koliko, Hodnějších předc potřeba jest hledat, Nehodlají, jak se píská, sedat, Láska přemůže ty toliko. Cítí dobře, že jsou krásami, A tak nedají nic na mamy. Dívka hloub než Mílek nahlíží, Netřeba jí čekat na příhodu, Co se hledá, v polovici chodu Setkává se: tak se přiblíží Tajenlivé lásky zjevení, Dochází tak svého určení. 81 Těžko ženám žíti bez lásky, Bez ní život nemá žádné ceny, Blahé jsou jim tyto srdce změny, Sňatky jsou jim k štěstí přecházky. Když jim přichází tak povděčně, Milují své chotě srdečně. Bez lásky muž šťastně může žít; Příroda mu v světě za povinnost Vykázala neustálou činnost. Cítí blaho, nad jiné ní čnít; Milost mu v ní časem překáží, A tak nad vše si jí neváží. Kterak však žít, prázden přátelstva, Chladně, necitně a přelhostejně; Děvy zří tak na nás čarodějně, Upadnem v moc jejich kouzelstva. Nemůžem se jim dost nadivit – Kterak sličnosti se protivit?
Odhodlaný milovník.
Tenkrát matko vyplním tvé rady, Květavy se snažně vystříhám; Kouzlily mě sice její vnady, Nejsličnější jest z děv, co jich znám. Mníl jsem, že být nelze bez ní blahým, Nebem že jest, žít s tím plodem drahým. 82 Sešel jsem se s Dobroslavou maní, Nepatrný zdál se její vzhled, Brzo shledal jsem, jak vnada raní, Krásné duše jiný jeví svět. Podjala mě uctou zachovalost, Nehrozí tu žádná příští žalost. Víckrát jsem ji přepad v domácnosti, Jevila vždy plnou oučinnost, Její duch ploul v tiché spokojnosti, Kouzlila mě vábná nevinnost. Jednou nesla do zahrady otce, Stareček chtěl hledět na ovoce. Matka onné ještě leckdys hejří, Žila romanticky do větru, Dceruška se dle ní málo pejří, Opustím ji, ač i po ní vru: Dcerky po matkách se rády daří, Obě čas svůj rády v spolkách maří. Nademnou ať moc má tato krása, Ať jest kouzedlný její vab: Rozum káže, že to jest jen řása, Vyhnu se jí, nebudu víc slab, Na vždycky se od ní pevně trhnu, V ochranu se ctnostné dívky vrhnu. 83
Rada ženichovi.
Míníš volit sedmnáctileté Děvče za choť, ano sotva kvete; Mnoho času ujde, nežli vnady Její dojdou ctného vyvinutí; Žádáš poupě, v něm dlí často vady, Ve dozralých jisté vyhlídnutí! Zří se skvělost tělesná i duševní, Volení to blahobytně upevní. Připusť dozralejším slušnost, přednost, Ač snad tebe vábí řásy zhlednost; Kdo ti bude za dětské stát podaření, Vždyť se více broskev než květ cení.
Básnictví mlčení.
U básníků pozůstává zvyk, Že se chlubí svými milenkami, Vychvalují jejich sličnost, vznik, Záměr zpěvu kazí si tak sami; Přechvalováním jen soky budí, Při ztrátě se nad nevěrou trudí. Blahotka má mezi skalami Sídlí; jest jen fialinka planá, Není perlou mezi děvami, Dosti na tom, že jest milovaná. Vnadí předce jako máček vlčí – Dost již – básník v nadešení mlčí. 84
Věštění.
Dala jsem si cizé věštce hádat, Dostanu-li se předc někdy zaň, Nechtěla jsem se víc s láskou bádat; Ukázat jsem musila jí dlaň. Dívala se bystře na vše čáry, Řekla: „Přeosudné jsou to čmáry! Koho miluješ, to sen jest marný, Tento před tvou láskou utíká, Souzený jest tobě jinoch švárný, Ten rád v bitvě statně potýká. Onť již mnoho nepřátel tam pobil, Oslony i plenu sobě dobyl.“ Po věštění se mně o něm zdálo, Šetříval již si mne jako hoch, Tenkrát všímala jsem si ho málo, Byl rváč, všecky druhé žáky zmoh! Přišel z boje ke mně na zahradu, Mluvil o lásce a o pokladu. Cikánka ať přijde pro odměnu, Dala jsem jí tenkrát skrovnou daň; Zdaž jsem znala ještě věštby cenu, Kdoby myslil, že zná čísti dlaň! Předešlému mílku se zle vede, Věštění tvé mně teď blaho přede. 85
Čekání na ženicha.
Vyšla již již zorní záře, V okno hledí papršky, Mílek chvátá přes vršky, Jaká radost jeho tváře Spatřit, jsoutě plné vnady, Hupky musím do ohrady. Má nest vůli k zasnoubení, Mnoho překážek již zmoh, Životem jest mi ten hoch; On mě nad jiné víc cení. Zajisté mě neopustí! Co to tamto v křoví šustí? Vítr jest to. – Něco šumí? – Jest to křišťálový tok! Zdál se to být jeho krok; On mě překvapovat umí. Nový hlahol něco šeptá! Tesknost se ni na to neptá. Což-li vůli nepřinese? Jinou-li si vyhledá? Ach, mně srdce usedá; Žít bych chtěla v trudu v lese, Jemu věrná do úmrtí; Myšlénka ta mysl drtí. 86 Přichází již! – něco nese! Pozdvihuje vzhůru list! Snad již osud náš jest jist. Vůle-li to, zajdu v plese. Pospěš sem jen do náručí, Oči tvé mně radost ručí.
Dívka nemocná.
Lékař, co k nám chodí, nazývá Pouhou nemocí mou lásku pravou; Snad sám třeští, vždyť se cítím zdravou, Svatému se citu vysmívá. Starec necitný jest nečlověk, Proti lásce předpisuje lék. Jest to pouze první milosti V prsou kouzedlné probuzení – Proniká mě celou opojení, Žiji všecka v nové citnosti; Vemte mi ji, jistě mrtvá budu, Nechci žíti bez tohoto pudu. Vaše rada se mně nehodí; Bez něj všecka radost mně tu hyne! Není možná milovati jiné! On v mém srdci všecek vévodí. Po něm cítím stálé toužení, Na něj myslit plodí nadšení. 87 Vy se témuž citu rouháte: Básníci ho nadevšecko slaví, S ním se mnohý na čas žití baví. Což pak téhož pudu neznáte? V nich mě vnadil tento blaha zdroj, Jaký pro něj podniknut byl boj. Vaše tvrdost srdce podrtí; Při ní se ni mysl neokřeje. Což mně platen život bez naděje? Mne předc plápol posléz usmrtí. Nechci užívati koření; Zdráva budu – přejte spatření.
Průvodnice.
Posadil mě osud na hladinu; Bez ochrany, bez vůdce zde stojím: Zřím zde proudy, tamto rozsedlinu, Co mám počít? Cel se nepokojím. Jest mně dána k plutí svoboda, Hledat Štěstěny byt též mi volno; Rozum temný, slepá náhoda Vladaří jen – kterak srdci bolno! Zpozdím-li se, zanesou mě toky, Uvrhnou mě přímo do peřeje; Odtamtud pak nepomohou skoky, Tmí se vůkol, vichr huče věje. Kdy předc jednou najdu konec cest? Kdy se počne mi předc nějak svitat? Není na hladině žádný zvěst? Co to? počíná se něco kmitat. 88 Jaký svit to? Jsou to snad jen páry? Snad zřím pravou průvodící hvězdu? Rozsvitá se: tihnou mysli sváry. Snad zde konec sídlí všeho jezdu? Zřím zas svatou utěšenou vlast, Vidím klid nesoucí holubici; Přemohu již osudovu strast, Našev veledušnou průvodnici.
Krása ohromná.
Vidíš děvu? skvělost obličeje? V něm se značí tajno ohromné, Na něm výsost, nelibost též chvěje, Těsno trudné děsí přítomné. Jsou tu plamen žhoucí, ducha vlohy Skryté, nevšední též vynikavost; Ale proti lidstvu nelaskavost, Kam ta míří činnost, kam ty slohy? Kam ta divost, kam to patří kvítí? Ukaz řídký! každý se ho štítí; Jeví v lících nebe, v prsou peklo, Ještě pro ni srdce neodměklo. Co tak krása vnadí, k lásce snáší, To trud tajný, to zášť k světu plaší, Nešťastná jest, které nadán vyšší duch; Kde se shledá pro ni čnící druh? 89
Žaloba.
Hynko řečí: „Veleslavné právo! Cítím, že mi není hrubě zdrávo, Vězím přímo pod mocností čar; Květka jest tou krutou kouzelnicí – Zdála se být míru holubicí, Jestli nepomůžeš, přijdu v zmar. Šel jsem cestou, prázden podezření, Ve myšlénkách celý pohřížený, Nečiv nižádného číhadla: A hle ve své kráse se mi zjeví Kouzlo tropíc, pohled vnadný, děví. Ta jest, co mi srdce ukradla. Jí teď patří vše mé pomýšlení; Zpomínám si na ni při modlení, Před svou láskou v lesy utíkám; Tam mě stíhá, tam mě následuje, Ohlas tam můj nářek opakuje; Zřím, že marně s kouzly potýkám. Bráněním víc roste to mé plání, Rmoutí mě vše její vyhybání; Místo spolucitu drzý vzdor, Jak ji minout? jestiť nejkrásnější, Není nad ni žádné milostnější; Po ní se ach shání celý sbor. Po ní cítím neustálé hoře, Slzí vycedil jsem skoro moře; 90 Kmitám se tu v světě jako stín; Obtížná jest přetrudná má bytost, Nademnou lid jeví přímou lítost, Za obět jsem lásky od něj jmín. Po ní toužím, dychtím, stále šílím, Po ní bez oddechu ve dne v noci kvílím; Slyší mě lid, kterak stále lkám; V noci když spí každé zvíře, ptáče, Budívám je v lese zdrojem pláče; Mezi nimi samoten já štkám. Vyznat se pak musím také nyní, Že jsem tři dni vězel schován v skříni, Chtěje skončit života tam dar; Tam jsem k sobě stále láskou hučel, Zaslech’ mě tam přítel, když jsem kňučel, Vyved mě ven, bych nepřišel v zmar. Když jsem milušce to vypravoval, Smích ní ostrý celou pohyboval; Poznal jsem tak, že jest litice – Nenajde se nikde od ŠumavyŠumavy, Až kde Krkonoše pnou své hlavy – V celých Čechách stejné dračice. Co se ještě při ní více bojím, Že snad v nebi před ní neobstojím, Že i tam mě bude sužovat: Uznej tedy přeslovútný soudce, Aby ona, sličností se pnouce, Přestala již jednou čarovat.“ 91 Sudí vece: „Propustím tě z kouzel, Konej, kdyby se i cit tvůj zpouzel, Co můj nález tobě uloží: Tato se ti více nenakloní, Vypuď ze srdce ji, co je po ní; Moudrý pro nic za nic strast si nemnoží. Zcela marné jsou tvé hojné slze, Marné žití v trudu, v chmúrné mlze, Pro přelud jen obětuješ cit; Uč se poznat jeho pravé ceny, Vypuď mysl na ni, dojdeš změny, Přesilou jen ducha získáš skyt. Básník blaho trudu lásky báje, Láskou často jako s děckem hraje, Následuje rozumu předc hlas: Tam, kde pohrdání její shledá, Aneb nevěru; tu zrůst jí nedá, Přetrhne ji, vyvázne tak v čas. Mocné jsou sic milenky tvé vlevy Na tě: tyto vzdálené jen děvy Mohou zničit; prchni z okolí! Jejich vzezření tě bude léčit, Budeš novým dobám dobrořečit, Když ti tesknost srdce povolí.“ 92
Nehezká.
Rcete, že jsem nehezká! Jsem, jak chtěla přirozenost, Tať jest, jevím spokojenost, Dokonalá, nebeská. Není krásy jeden vzor; Vy jste pokažené chuti, A v ní nápodobni rtuti; Nelíbí se mi váš sbor. Vynašel se blíženec, Který poznal ceny skryté, Že jsou krásy rozmanité: Tento jest můj milenec. Nemá lásky litovat! Ve mně tluče srdce vděčné, Pozná, kterak přesrdečně Svého budu milovat. Příroda nám přeje vznik, Vlohy umenšuje kráse: Kdo chce vtipné rody, zdá se, By k nám obrátil svůj mžik. 93
Pošetilé plání.
Ten náš jinoch pouhý rozum byl, Jiným v lásce rady poskytoval; Do lehké se děvy zamiloval, Pochybuji, by mu jaký zbyl. Lituje ho vůbec dobrý lid, Že je třeštěným tak šípem boden, Že byl předce lepší lásky hoden, Hledá v kalužině blaha byt. Zbudil se v něm ještě horší pud – Osten žarlivosti, podnět vzteku, Tráví tak dni v potýkavém jeku, Jeho žití jest jen pouhý trud. Jeden z přátel ouklad nasadil, By mu vysvětlil předc její lehkost; Ale považte si jeho křehkost: Nastraženost sám jí vyzradil. Ke všemu ji ještě odprosil, Prohlásil ji za nejnevinnější, Nad ni že zde není onačejší – Povrhelem se i honosil! Žije, jako lásky otroci; Outrpnost s ním mějte! ale komu Není žádné rady, jistě tomu Není také žádné pomoci. 94
Básníci.
Praví se, že divné pokolení Básníci jsou, jakby v tento svět Nepatřili; chodí v vyjevení, Po prospěchu nechýlí jich vzhled; Duchem vřelým šetří srdce lidské, Pokojí se planým ovocem, Ač i slaví sady Hesperidské; Najdou lidstvo vzdorné pomocem. K nim se zamilovaných sbor hodí, Brzo plesem svítí jeho tvář, Brzo se sklíčenou hlavou chodí Mezi životnými, jako snář. Ti si při spatření porozumí, Žijí v obapolném soucitu; Idealy kouzliti si umí, V milence ten, onen v varytu. Ale které básnictví Bůh citem Vyšším nadchnul; ti jsou věštcové! Naplňují příští pravdy svitem, Ti jsou v letu praví orlové. Tito hlásajíce v opojení Vrstevníkům nový věku běh; Slyší věštby jako v okouzlení, Mní, že blíží se sem rájský břeh. Spokojí se bobkovými listy, V nich jim pozůstává snahy skyt, Žijí pro ně s druhy v nenávisti, Duch jich nemá na zemi zde byt. 95 Šťastné duše, které nenáchylný Rozžíci a nadchnout může věk, Musí je pud vnadit neomylný, Za obět se kladou samoděk. Ale ať se pevně vyšších štítí, Jestli milá jest jim bezpečnost; Tito mocnějšími být se cítí, U nich platí lesklá skutečnost. Ať se vyhnou vnadné ochechuli, Míst, kde pravda čistá uráží, By se božstvím sebe více pnuli, Přítomnost tam jejich překáží. – Umění to pro mnohé jest kletbou, Tlačívá ho světa lakomstvo, Neváživši, jak jest blaha setbou, Teprv žehnává ho potomstvo. Zapuďte ho, nechcete-li nouzí Zajít, jsteli prázdni obživy! Nebo nejste duchové jen pouzí – K čemu po úmrtí podivy?
Matka a dcera.
Matka. Dcero, tys mi předce horká děva, Při tom lehká, skoro jako pleva, Jak kde zazní některých strun zvukzvuk, Kam se děla dívka? jest již fuk! To tak nejde, dej si předce říci, Sic tě musím neustále stříci. 96 Díš, že uprchnou ti mladá léta, Že ti není známa radost světa, Mnohou jinou že již těší hoch, Žeby se ti přát též klouček moh! Ten že bude místo mne tě hlídat, Nebo že bych mohla s ním se střídat. Dívko, čekej hezky svého času, Přijde předce doba tvého kvasu. Zatím vyrážej se s děvčaty, S kolovrátkem, jehlou, s kuřaty. Netřeba jest na mužské již zvykat, Nebudeš mít ničehož co pykat. Dcera. Máti zlatá, přejte mi ctnou radost, Nepřijde-li? kdo mi vrátí mladost? Prázden veselosti prchá věk, Žádným nepřichází potom vděk. Prázdno s dívkami jest vyražení, O sebe mám sama také bdění. Matka. Děvče, bez vůdce jsi k chůzi mladé, Chybí, důvěru kdo v sebe klade. Mnozí hoši přemejšlí jen svod; Pěkně čekej, až tvůj přijde choť: Tomu vzdám tě, chce-li, ať tě hlídá, Ten rád o mravnosti choti zvídá. 97
Udobření.
Když jsi prchla, dala jsi mi zkázat, Že tvůj mílek jistí: že tě vázat Nemůže slib na čas živobytí, Otroctvím že jest jen manželství, Blah že jest, kdo volnosti se chytí. Trudné bylo mně to poselství. Pomni, když jsme měli zasnoubení, Rodové tu byli shromážděni; Počal nejstarší z nich takto řečit: „Ztrátou svobody jest tento stav; Zná však rozvášněné srdce léčit – Povolání uvedlo ten mrav. Nesmí se však volit bez milosti; Jaké blaho žíti v upřímnosti! Zachována věrnost býti musí; Sic kdo lehké šetří svobody, Proti mravnosti kdo žije: zkusí Brzo urputilost nehody. V Asii sic těší právo muže, Že si více chotí popřát může. Jaká jest to nevzdělaná krušnost! Zde on patří ženě jediné, Tím víc věrnou zůstat žádá slušnost; Blaží se tak srdce oučinné. Uložená povinnost jest muži, Péči vésti o rod, o svou druži, 98 Časem se i pro ně obětovat; Ženě blahotou jest její plod, Jaká rozkoš, taký opatrovat! Kletbou zakázán jest každý svod. Tam kde vládne láska, blaho kvete, Ať i neštěstí se v cestu mete, Zachová je věrnost, příbuzenství. Kde však zmizí tato, ctnostný stud; Vysuje se na ně protivenství, Do smrti je stíhá smutný trud.“ Mluvil ještě mnoho ze života; Volali jsme, že nás vždy jednota Řídit bude, k tomu věrnost věčná. Tenkrát’s mohla šetřit svobody, Zjevit, že to vůle nesrdečná; Neuvrhla bys mě v nehody. Vymlouváš se, že ni, co se dělo S tebou, nevíš, že tvé oko zřelo Všude jen jej, kde jsi bděla, stála; Že to bylo ďábla osidlo, Vytrženost že tu s tebou hrála; Však že kouzlo zcela vystydlo. Přátelé se za tě přimlouvají, Že jich víc sved krásou – vykládají, Že jsi klesla pouze v vnitřní půtce, Že teď trpíš bolest náramnou, Že proklínáš svého lstného svůdce, Že tvé srdce puká nademnou. 99 Že zas všecko láskou vynahradíš, Za můj život že svůj ráda sadíš, Jen když odpustím ti tu tvou vinu. Jest to polepšení? lítost? či Klam zas? Díš, že zvolíš samotinu, Nepřijdeš mi více na oči? Vím já dobře, jak bych tě moh’ trestat; Mělbych na tvém uprchnutí přestat, Vyvolit si k službě ženy jiné, S ní žít blaze: puklaby ti žluč! – Nyní teprv se tok slzí line, Tedy semnou se teď navždy luč. – – Ale nelze pojmout děvu jinou, V samotě předc těžce dnové hynou – Hrozím se však zlomku tvého běhu; Díš, že zkázou moudrost nabudem. Dobra svých jen dítek tuto střehu – Přijmu tě s tvým celým osudem.
Bezženec.
Říkají mi starý mládenec: Nevázaný život má víc ceny, Než mi mohou vynahradit ženy, Ať si mluví, nejsem střeštěnec. 100 Proč bych sázel na jediný list Všecko jmění? totiž na ženění! Kdo tak hraje, přijde ke zničení; Vysmívám se mnohým, sám jsa jist. Nekloní se srdce letitým: Mladé chtí jen mrhat, hejřit, skákat; Zná sic krása srdce mocně lákat, Zdaž jest jměním nemohovitým? Mnohý vybral ženu pro moudrost; Prohodila někdy slova čilá: Zakusil, jak byla potměšilá, Rozumu má jejího již dost. Andělem se mnohá býti zdá. Jistě jest ním! nemluvím tu báje – Oným, Adama co vyhnal z ráje. Pozdě pyká, podrží, co má! Záměr k ženění jest pouhý cit. O tom nevím; mne jen rozum řídí; Málo která se sic po mně pídí – Nejspíš – nechce odejmout mi klid. 101
Pozvání přítele. (V Propercovu způsobu.)
Příteli, chci slavit dnešní den! Vynajdeš mě ve veselé tváři; Slavnost nestojí ta v kalendáři. Veliká jest! Jaká? – Hádej jen. Mníš, že snad jsem přešťastný byl v terně, Neb jsem nabyl oddaného věrně Bracha? Aneb došel zdravoty, Dědictvím snad získal blahoty? Vždyť víš, jak jsem po Růženě plál, Táhla mě k ní skvělost, vnadné líce, Nad ni sličnějších jsem neznal více, Osud odporci ji ale přál. Byla sic mně slavně zaslíbena, V milosti však s sokem sjednocena. Nemohu ti vypsat ten můj žel – S ním jsem potýkati na smrt chtěl. Víš, cos pravil? „Brachu, jí se var! Tvůj sok smejšlí s milenkou tvou lehce, Milkovat chce, za choť mít ji nechce. Schází se s ním, přivede ji v zmar!“ Uposlech’ jsem: procit jsem tu ze sna; Sok prch’; ona libá, jako Vesna Lahodila, jevíc sladkou řeč, Strojivši mi lichotivou leč. Bez výstrahy snad bych předce kles, Nebo vroucí láska bývá slepá, Děva jest i podnes vnadná, lepá; Věštba tvá mně působila děs. 102 Co jsi řečil, udalo se: škoda! Drželi mě mnozí za původa. Matka k tomu nabízela dceř, Trýznila ji: divná v světě sběř! Hanebná jest, že mě podskočit Chtěla, kladouc nastražené sítě: Byls mým strážcem; nebezpečí cítě, Tě ctím; zachovals mi blaha klid. Přijď! tvou radu budu s druhy slavit, O ctných dívkách budeme se bavit Při lahvicích vína vesele – Není nad pravého přítele!
Věčná láska.
Díš, že milost tvá jest nesmrtelná, Mluvíš neustále o věčné Lásce. Vše jest v světě konečné, I ta bude časem minutelná. Mníš, že budeš plápolati v ohni – Až ti líce zvadnou, budeš stár, Ba až vezme živobytí zmar, Dohoří žár; k plamenu ho pohni! Vyšší dráhu vykázalo nebe Budoucnosti; jistí nám to vštip. Hleďme jen zde splnit lásky slib, Do sejití milovati sebe! 103
Posvícení.
Zlaté posvícení Veliké máš vnady, Kam se obrátíme, Veselo je všady. Pro mne, pro mou děvu Veliký to svátek, Umluvili jsme se, Kdy náš bude sňatek. Také u tatínků Nemalé máš ceny, Zpomínají, jak jich Krásné byly ženy; Jedí, pijí, skáčí,skáčí Tobě ku památce; Lituji jen toho, Že tak trváš krátce. V hospodě i doma, Všude znějí zpěvy; Vše to běhá rychle, Poskakují děvy. Vesele zní hudba, Vše se v proudu točí, Sem a tam se dívka Proti hochu bočí. Obmezit nám chtěli Toto vyražení, Ale slavnějšího Nad tento den není; 104 Však jsme setrvali V starožitném stavu; Nechcem ustoupiti Od posvátných mravů. Kdo tě vynalezl, Výbornou měl hlavu; Chcem jej v kole slavit, Těšíce se v davu. Zazpíváme si též Písně staročeské; Střídati se musí S námi děvy hezké! Houpavou teď hudou, Pojďme na sousedskou, Omládnou hned staří, Když slyšejí kmetskou. Provádí si všecky, Které ctili v mládí, Staré matinky též, Poskočí si rády.
Zvědavost.
Povězte mi, máti, co jest to? Láskou to tak všude nazývají, Od mnohých to bývá zakleto, Jiní za radost to pokládají. Co jest to as zamilování? Jest to nadcha, čili stonání? 105 Staří dí, že jest to uřknutí; Mládež: že to od děv okouzlení. Mnozí chodí pyšně nadchnutí, Zase jiní v pouhém rozmejšlení. Rcete! jak to asi povstane, Že tak dívka hocha uhrane? Tam hoch a zde zpívá dívčička; Jak to může býti nakažlivé? Že prej rozpálí je hubička? Zdá se mi to býti nepravdivé. Bojím se však předce hubičky, Škádlejí mě proto dívčičky. Díte, že mám na to času dost, Bych si raději jen práce hleděl; Snadby neškodila vědomost: Pročež bych rád toho výklad věděl; Sice, věřte, zkusím hubiček, Nebudu se báti dívčiček.
Městský život.
Přemejšlel jsem, jak tak v hlavním městě Pozůstávat může pořádek, Kde nemůže býti bez hádek; Kde tu stojí jeden druhému tak v cestě, Kde se mate myšlének tam smíšenice. Různí soky odporcovy záměry, Jeví se tam Štěstěniny mezery, Sem tam rozmanité pletenice. 106 Co ten chudne, onen zlato trží. Co tak v blahu tento chumel drží? Kázeň? – Neplodí ta utěšenost, Jiná vnaditi je musí spokojenost. Půlku lidstva svazkem kouzedlným Ramenama obejmula láska; Zmizí při ní každá nehod vrázka, Chodí spokojení srdcem plným, Co jim schází, když je kojí milost? – Mladé ženstvo, cítíc v sobě čilost, Baví v nadšení se poeticky; Hledí stroje, na něm stále tvoří, Poskakujíc vyniknouti hoří, Zachovat se chtí vždy estheticky; Jejich stroj jest ctný plod fantazie, Jeví novost, jeví živou vnadnost, Ve vyvádění i plynnost, snadnost; Jest to v skutku pravá poezie! Při tom divadlo též město baví, Zprávy, jaké se kde věci děly, Pravé zřídlo příhod pro novely, O nich zvěstovač se neunaví. Jinošstvo tu žije v obraznosti, Vidí záři příští blaženosti. Díl tam lidstva, an se na skloň chýlí, V oddechu se při láhvici sílí, Sahá po listinách, ty mu klevety Světa jeví, při tom k bojům předměty; Co jim schází? Má svou dýmku, pivko; To jest jejich blaženosti sivko. Jestli předce všechněm něco vadí, Přirozenost sama mysl chladí. Člověk tvor jest krotký, mnoho snese, Ba i na tíž – na mamy též zvykne, Které posléz vychvaluje v plese; Trpí volně, když se čáka smikne. Při tom jest tam, co jen srdce ráčí, 107 K dostání vše, ba i pošetilost; Kdo si přeje jakou rozpustilost. To si měšťák za nemálo páčí. Tam jest možná žíti do povětří; Málo se tam rozkošení šetří. A tak roste vnadná harmonie, Kdoby chtěl tu jaké tropit drye?
Piják.
Přátelé mně radí, abych nechal pití, Nevěděvší, jakým práhnutím jsem stížen, Jakou přenáramnou trpím žížeň, Bez hasení vyschne živobytí. Vám je arci radit lehce, Když se žádnému z vás píti nechce. Přálbych, by z vás každý žár ten cítil; Zdaliby se,se ulívat jej štítil?
Básník a Mílek.
Básník. Zlatý Mílku! na hlavě se jíní Již mně věší, co tvá bystrost míní? Viď, že čas jest, básniti již přestat, Potomstvo zná každou slabost trestat. Mílek. Nehleď na leb, jestli bělí, lisí; Od té ničehožnic nezávisí. Pozoruj, zdaž šíp můj srdce vnadí? Necit k nadšení jen navždy vadí. 108 Básník. O ty blahý dare obraznosti! Ana nezná mezí prostrannosti, Jak tě ztratím, téhož nebes splyvu: K čemu přát si déle býti živu.
Dopis Vojtěchovi Nejedlému o pracovitosti.
Mnozí páčí za blahé jen ostrovany, Co tak žijí posud ve nevinném stavu; Příroda jim sama poskytuje stravu, Za krm kokosy jsou v hojnosti jim dány; Netřeba jim šatstva, žádné práce, Nevědí nic o starosti, klamné čáce: Žijí nevědomě tak co děti, Lze jim stále, tak co ptactvu, hráti, pěti, Za šťastné to pokládá svět živobytí; Jest to ale zvířecí jen žití. Nezdá se být člověk k tomu stavu Pouze zřízen; tvorce mu dal skvělé vlohy, Vštípil rozum, jiskru božskou, v hlavu; Nosívá ji zhůru do oblohy: K vyššímu jest zde to nahé plémě. Má si podrobiti země, Snahami se k výši zdokonalit: A tak musí život ztvrdit, zkalit. Nah sem přišel, k tomu bez vší zbraně, Nevynik’ tak zhůru maně; Nýbrž prací, tou jest světa pánem; Jest tak v stavu tepat nejlítější zhoubce, Potýkati s největším i velikánem, 109 Podmanit i, co jest skryto v hloubce; Nezpomáhá tu nic, rychlost, v letu křídla, Ani skrytá ve skalinách sídla; Netrpí nic, coby bylo škodno, Přivlastní si, co mu k skytu hodno. Ba i zvířata si přived v podrobenství, Prokazovat musí jemu poslušenství: K vození tam vychoval si spřeže, Ono zvíře jej, co pána, střeže, Ano v nebezpečí životem jej brání, K tomu ještě jiné plody shání. Toto k nošení mu nastrkuje záda, Tam zas oděv jemu nosí celá stáda, Honosí se v jejich skvělém rouně; Jiná k jeho krytí poskytují houně, Tam jej mlékem zasobují skoty, Konají i pracná díla do lopoty. Vzdělanec i nad živly svou vede vládu, Hradí vody, vede je, kam třeba, k spádu, Ty mu musí konat nesčislné práce; Káže větru, ohni tak, jak vládce, Ano hromu vykazuje meze. Sám se vznáší také do povětří, Spolek těchto živlů břemena sám veze: Pudí lodě, sílu svou tak šetří. A když ostrovan jen za byt brlohy Volí, onen tvoří pohodlné stavby. Ty a jeho přeprospěšné plavby Vysost ducha jeví. Skoro oblohy Dotýkají se tam skvělé pyramidy: Podiv jeví mosty, palácové střídy, Tarasy též, pak i vážné svaté chrámy, By tak tvorce bydlil mezi námi. Zdají se to býti díla čarodějná! Hleďte dále, jak loď přestěžejná, Jako labuť, ve své kráse pluje, A jak drze hněvům živlů odporuje. 110 Nehrozí se jich ten hrdý smělec, Zanechá jim maní, kam chcichci, meci. Na kompas svůj hledě, míří jako střelec S potažením průvodící hvězdy; Nezabloudí, vykoná své sjezdy. Nahoře tam tato světla věčná Vnikla v srdce lidská čáku vyšší; O tvorci tam mluví slova řečná, Které ostrovan ten sotva slyší: Ta i jeho mravy zvýborňuje, A tak výš a výše postupuje. Ať dál onen hledí, ještě co tu vzdělanec Vyved’; poslyš, jaký souzvuk strojů! Kouzlí, opojuje, jakby nebes čekanec Vyloudil je z temných zdrojů. Též ať hledí, jaké vyved’ ze skal tvory; Zdají se ti dýchat, zdá se, že tu vzory Vnuklo jemu nebe. Ať zří také malbu; Oko nerozezná barev šalbu: Jsou to živé plody obraznosti! Dále mlčím, jaké vědomosti, Umění též získal: kterak kráčí výše. Co mu pokrm, pohodlí a číše Poskytuje! Jaké vnadné vyražení! Jak duch jeho pluje v nadešení! – Co lid přivedlo to k také vzdělanosti? Pouze pracovitost, snaha oučinnosti. Ní jen roste těla, ducha síla, Ní se vyvinují zvýbornilá díla. Při tom rozmohlo se lidské plémě, Obživit jej nepostačí země; Národ vzdělaný si dopomůže lehce Vzděláváním země, vydržením hovad, Naučil se je pak k blahotě své chovat; Kdežto divoch, an pracovat nechce, Lidským masem sititi se musí, Při svobodě mrazu, bídy dosti zkusí, 111 A pak bývá druhých pronárodů plenem, Posléz zacházívá celým kmenem. Jináče to; pracující plémě lidské Tvoří sobě sady hesperidské, K všemu snadnost podává mu zkušenost, A tak získala se jeho vznešenost.
Dska zaslíbení Muzám, aneb: Tabula obětní.
Byl jsem blbý jinoch, mně se v cestu Lečky milkování vrhly samy, Nerozuměv, opovrh’ jsem mamy; Po zřídlech jsem pátral uměn zvěstu, Ve vědách jsem trávil dny i noci, Do vaší se odevzdaje moci. Když věk nastal, kde zná Mílek budit Nové city, k milostnosti pudit, Chtěl mě svésti z zaměřené dráhy, Lhostejnost k vám vykládaje za ctnost; Okusiv však ve vědách již bláhy, Navnadily jste mi zlatou pracnost: Vyjasnivše tajna míra roušku, Žil jsem jako v opojeném doušku. Nelituji doby nebezpečné; Že jsem vyváz zhola, srdce vděčné Za spásu vám tabulku tu klade: Přejte starci ještě snění mladé. 112
Oda Horácova, knihy III., devátá
Horác. Dokud milencem tvým jsem byl, Dokud srdečněji šíji tvou labutí Jiný neobjal z jinochů: Blažším páčil jsem se nad krále Persie. Lydia. Dokud nežhal jsi po jiné, A jsi Lydii svou pro Chloi nezavrh’: Skvěla jsem se tu v oslavě Jasněj nad bohyni Ilii Římanů. Horác. Vládne Chloe teď nademnou, Znalá ve zpěvu i souzvuku kytary, Zemřít pro ni jsem hotový, Délší život-li jí sudičky dopřejí. Lydia. Žiji s Kalajem Turinským V plání obapolném, soucitu blaženém; Dvakrát pro něj chci sejít, Prodlouží-li mu nit života sudice. Horác. Což díš? Láska-li předešlá Spojí rozpojené, svazkem však pevnějším, Jestli Chloe se opustí Zrzá; můj-li ti byt bude zas domovem? Lydia. Ač hoch nad nebe skvělejší, Lehčí nad plevy ty, nad moře zbouřené Prudčí: s tebou si volím žít, Tebe provodit do bytů blažených. 113
Šemík.
„Kůň! kůň! hle! hle! ve povětří!“ volá lid. Přes Vltavu na Smíchov se sází; Panoš na něm sedí, jeví děsný cit, S něho skáče, dav se k němu schází. Horymír to; an má jevit zvědy, Oddechnuv si, věští odpovědi. „To jest Šemík, rozhlášený v Čechách kůň, Pro divost svou přišel do pověsti. Viděli jste, v povětří jak plul co člun, Kterak oblohou zná konat cesty! Počátek se jeho v temnu kreje, Snad jest zaklen v něm duch čaroděje. Jednou žena, bílým rouchem oděná, Přivedla ho ke mně v jitřní záři Na oprati lýčí, vnada vtělená; Libá tesknost zářila se v tváři. Pronášela ke mně jemná slova: „Kup ho, netlač v ceně, an jsem vdova. Promineš-li smlouvy, budeš litovat, Málokdo zná jeho skryté ceny; Svéhlavec sic, tobě sotva vzdorovat Bude: poslouchati nechce ženy. Stojím za vznik jeho, za podstatu, Skoupý ale nebuď v slušném platu.“ Zaslech’ jsem dech koně, jakby řekl: Kup! Oči se mu leskly, pnula hříva; Čilost, ostrost jevil, tak co lítý sup: Mysliv, nejsi bydlitel ty chlíva! Splatil jsem ho podle předmilenství, Nepřáv jiným jeho oučastenství. 114 Sotva tajná žena vystoupila z vrat, Dal jsem ji hned rychle hledat všudy; Myslím, vyjeví mi skrytost o něm snad. Ta tam! žádný neví, kam šla, kudy – Zmizela pryč. Bylo mně to divno, Řek’ jsem k sobě: „Pryč jsi, skvělá hřivno!“ Mladoch se zdál: dal jsem přibít podkovy, V brzku jemu odletěly s kopyt: Na vzdor jsem ho zapřáhnout dal k volovi. Tuto počal vzdorné kusy tropit; S pluhem do povětří vyskakoval, I vůz rázně vojí vyhazoval. Mnil jsem, nejspíš že to mladé třeštidlo Hodí se mi k velerychlé jízdě; Káži dát mu ohlav, sedlo, udidlo: Sluha klade ve třmen nohu v hvizdě, V mžiku všecko na zemi se válí, Kůň však při tom neutíká v zdálí. Nad tím vrtím hlavou, pojal mě i děs; Pravím, snad to koňská podobizna! Snad to pouhý přelud, aneb snad sám běs, Prodavačka jeho nástroj, lizna! Snad to jest jen obraznosti plémě, Vždyť neplodí podobného země. Ozval se tu málo rozumný jen hlas: „Nezlehčuj mě, nejsem zrozen k pluhu, Ve zvolnosti honosil se směle vaz; Nechci nosit otrockého sluhu: Lumírova nosíval jsem ducha, Nenadchnutým budu neposlucha.“ 115 Ai, to pohnulo mnou, jako náhlý blesk, Bez odkladu na hřbet jsem mu skočil, Komoň řehtal, zrak se jemu bodře lesk, Podemnou se nijak nedivočil; Počal honosně se pohybovat, Bylo vidět, jak zná poskakovat. Sotva zmínil jsem se o něm milušce, Hned jsem musel k ní se zabrat na něm. Na cestě jsem píseň skládal o družce, Kterak žije v plání oboustranném; Ke výchvale její sobě řehtal, Jakby můj zpěv jeho uši lechtal. Jeda k Holovousům, tam má sídlí choť, Sebral se hned, zdvihal zhůru uši, Spínal se tu, zhrdnul jeho chod – Okem pohlížel vždy po miluši. Nad ním družin duch se zaradoval; Nad přízní tou radost ukazoval. Když jsem nedávno zpět od ní z námluv jel, Nechtěla mě pustit, bylo pozdě. Na ráno jsem jinou cestu konat měl: Vyjel jsem předc, omrk’ jsem však v hvozdě, Ve prostřed pak počal komoň frkat, Počínalo ve mně cosi hrkat. Pravil ke mně: „Číhá na nás v cestě sok, Jeho chasa nese hrozné hroty; Neboj se nic! drž se!“ Předevzal v tom skok, Přelít hlavy zákeřnické sloty. Děsný hlahol daleko nás stíhal, Komoň vejsměšně si cestou říhal. 116 Na cestě mě tuhé spaní přepadlo, Měl jsem minout ještě množství srazů, Nevím, jak se plémě jimi vykradlo, Že mi zachovalo šťastně vazu. Když se zorní záře skvěla k ránu, Vidím otvírati Neumětel bránu. Na den jsem se k jaročilé Praze bral, Vyslal jsem tam obilní své vozy, Všecko jsem tak dobře rozprodal; Bolívá mě srdce při odchozi. Z téhož města vyjev ve soumraku, Nes jsem hezkou schránku ve svém vaku. Když tak přijížděl jsem vesel na Radost: „Stůj, stůj!“ zní to – „nechcem nežli měšce, Sem s ním, sice budeš živobytí sprost, Obchod náš nám také chodí těžce!“ Chápala se po něm zlotná luza, Objala mě bezbranného hrůza. Šepce v tom kůň: „Drž se! vezmou zde svou mzdu!“ Počal do nich tepat kopytami; Ten se svíjel, ten tam křičí kvíle: Mru! Ten se válí koni pod nohami. Vyvázli jen, co uprchli spěchem, Jestli postačili jechat dechem. Od té doby byl mu do hořejška byt Určen, vínem kropila se píce Převonná a silná: kam ho vábil cit, Proskočit moh, netrh se však více. Probíhával květná luka, lazy, Bavily ho také skály, srazy. 117 Když jsem kam chtěl na něm jet’, byl při ruce – Jest to kůň předc podivného druhu – Jiný nezná takto pádit přeprudce, Neznáme my všehomíra kruhů, Ni všech duchů! Není přelud mylný; Vykonal skok pro mou spásu silný. U Příbrami stříbrný co rákos klas Vyrost. Pod ním číly skvělé doly, Pádilo tam zevšad množství chas, Nikdo nechtěl pracovati v poli. I mně prchli též tam nevolníci, Nechtěli nic síti ani síci. Žaloval jsem toto všecko knížeti, Jak mně v polích vězí všecka práce, A že v brzkém čase bude viděti, Kterak zmizí v Čechách všecka láce, Že mít budem v zemi stříbra sklady, Při tom nouzi, drahotu a hlady. Vládce kázal jim se navrátiti zpět. – Přišli, s nimi druzí kovkopové; V noci zapálili síje: jaká změt! Ráno nevinní co beránkové Počali se přeskroušeně tázat, Kde chci co žít, co chci dáti vázat? Nad tím zločinstvím mě pojal vztek, Však jsem mlčel. Šemík pomstu radil, Uposlech’ jsem všecko, tak jak on mně řek, Na hřbet jsem se k půlnoci mu vsadil; V brzkém přijeli jsme ku Příbrami, Pomyslím si: Co tu počnem sami? 118 Pravil: „Drž se!“ Počal skoky divoké Provádět a na chlum silně dupat; Ozývaly se tu doly hluboké, Od snahy sám počal těžce supat; V jamách bylo slyšet praskot, lomoz, Kovkopové křičí: „Šetku, pomoz! Hleďte, jest to protivník náš, Horymír, V ruce žhoucí pochodeň msty nese, Vichřice se vzteká, mele sebou vír, Stromy klátí, vrch se kolem třese, Dolů díla, stavení se boří, Ouve, plamenem již chyše hoří.“ V tom mi radil druh můj k cestě ku Praze, Dřív než vyjde průvodkyně zorní. Uposlechnu. Zříme jitro v Zdaraze, Křezomysla ve zahradě dvorní. Praví: „Ajhle, kam tak ráno záhy? Cítím nějaké tu ostré šmahy.“ Jevím, co mne vyloudilo na cestu, Že mněmě vypálili kovkopové. Praví, že nenechá toho bez trestu, Viseti že musí co drozdové; Že je povolat dá bez průtahu, Zatím abych oblíbil si Prahu. Druhého dne u knížete horníci Vedli stížnost, jak jsem zbořil doly, Jak jsem skákal po nich přímo k měsíci, Jak jsem z jejich bytů ztrolil žmoly; Že to bylo právě o půlnoci, A že nijak nemohli mě zmoci. 119 Předvolaný nechtěl jsem se k tomu znát, Že to všecko nepodobno k víře, Že mě vládce viděl ráno u Psar stát, Ze Příbrami že to hezká šíře. Napřed kníže i sám pochyboval, Žeby komoň chlumem pohyboval. Tu pak povstal od všech jeden hluk, Že jim pravdu nevyvrátí žádný: Ke přísaze chystalo se na sta ruk, Očitě že zřeli ten čin zrádný, Že připatřím některému ďasu: Uvěřil pak kníže jejich hlasu. Pravil: „Přezáhubný ty jsi proved’ kus, Zmařils poklad, nahradit jej v stavu Nejsi: za to důtklivého trestu zkus! Ztratíš statek, promrhal jsi hlavu; Měl jsi náhradu svou u mne hledat, Ku pomstě se nabádati nedat.“ Dím tu: „Ať jsem tam byl! zemětřesení V celých Čechách bouřilo tu dobu; Žalobníků neplatí nic svědčení. Víš též, jakou zpáchali mi zlobu. Zachovalou v horách máš svou rudu, Vydobývat pomocen ji budu.“ Křičí jedním hrdlem žalobníků dav: „Čaroděj jest, nevěř jeho mysli; Raděj sebe i nás záhuby vší zbav, Vytopí nás v jamách jako sisly. Ať tvá jasnost nejistoty spoří, Sice tvůj hrad jistě kouzly zboří.“ 120 Strachem puzen kázal pověsit mě dát, Rozléhal se posměvavý chechtot. Byl jsem ztracen. Nález se měl jižjiž stát; V tom se ozval Šemíkův ctný řehtot, Okřál jsem jím, ke mně se až stočil, Šeptal, bych mu na hřbet jeho skočil. Bez prodlení na něj jsem se vyšvihnul, Žádav vládce, by mně přes hradiště Dovolil jet třikrát; načež pokynul, Uzavřít dal každé průchodiště. V prvním jetí kráčelkráčel, co tak mine Noha nohu, jak se zvolna plyne. V druhé jízdě počal se již divočit, Tropil ale pouze klusné skoky, Skoumal mnohé žalobníky přeskočit; Tím tak dráždil popuzené soky. V třetí lítal z jedné k druhé straně, Tak jak pádí proháněná laně. V tom mi šepce: „Drž se!“ Vzhůru míře skok, Jako luňák povětřím se žene, Nedbá, že se pod ním hrozný valil tok, Dělá oblouk, jako když se klene; Čekám, brzo-li as v řeku spadnu, A hle, vidíte mě v suchu na dnu. Náš let stíhal z hradu nebývalý hluk, Vyjevoval děsící jich zmatek, Proměnil se v nářek strastný zvuk, Jakoby to o jejich šlo spratek. Jaká o tobě znít bude sláva, Roznese se po Čechách ctná zpráva. 121 By jsi více rozhlášen byl v osloně, Povedu tě, kde se v závod jezdí: Vynikneš tam lehce nad koně, Jméno tvé se dozajista zhvězdí. Tys mě vytrh přímo z hanby středu, Proslulých moc musíš míti předů. Což’s tak ochabělý, nejspíš jsi si strh Něco v sobě? Necitný jsi k chvále. Odvece kůň: „Tam co leží Dědek vrchvrch, U Mže najdeš prostrannou sluj v skále, Spí tam zástup jezdců, až vlast v těsnu Bude – vyjdou; slož mě tam, až klesnu. Pod kouzlem ta vězí mocným jeskyně, Nacházejí se tam velké síně, Podobají se tak celé planině, Množství zlata chová mnohá skříně. Jest to obyt zakletých tam předků, Vyváznou předc pomocí svých šetků. Až tam přijdu, snad tam zase obživnu, Není pro mne žádného zde léku, Život se tam tráví spaním podivnu, Každý pozůstává ve svém věku; Procitnou však.“ Panoš z Neumětel Slzí: „Kdo mít bude o mne zřetel!“ Propoví kůň: „Vše ti kníže promine, Ujmou o tebe se lopotové, Sicby chatra nekonala povinné Služby, tropila by psoty nové; Obdržíš choť, co tak tebe vnadí, Tchán ti ztrátu hodně vynahradí.“ 122 Praví statkář: „Co to bude za život, Teskno cítím, an mně budeš scházet, Do žádané sluje má na tě koňstva skot Ze všech barev po dvou vyprovázet. Rci, jaká tě vychovala Vila? A jak v tebe mluvu, věštbu vlila?“ Komoň dí: „Můj pra-pra-pra-pra-pra-praděd Pekazus sloul, ctíval vroucně Muzy, Získal mnoho od nich; můj však v Čechách před Narozen byl: zdědil jsem svou chůzi Po něm, řeč jsem získal od oslice; Pochytila ta ji od věštice.“ Chtěl dál řečit, v tom mu maní došel dech; Skonal. – Panoše tu jímá bolest, Oslavit chtě jeho veleslavný běh Dle umluvy dává ho ctně dovezt; S davy koňstva sám ho doprovází, V určené se místo jižjiž sází. Zasulo se; v něm jest slyšet temný zvuk, Jako řechtot koní, břinkot zbraně; Křičí mnozí: „Zajisté tam vězí pluk, Přijde vlasti někdy ku obraně; Jejich vůdce nejspíš na Šemíku, Posvátné s ním hejno krahulíků.krahulíků.“ Takto o něm starožitná pověst zní: Zašel ten plod s národními bohy; Národ pohřešiv jej, vzácnost jeho ctí. Mnohý básník bylby do oblohy S ním se pustil; ověnčil by čelo; Na něm arci by se hezky jelo! 123 Není v světě nad bystrého koně nic, Zachoval již mnohé v nuzné době, Pro jezdce zná obětovat v cválu plic. Šemíku, též ta čest patří tobě! Vlast se bude s pověstí tvou bavit, A tak sluší tebe také slavit.
Volení měšťanosty.
Málo kdy jen tropí osud lermo, Zlášť když provésti chce rozmar svéhlavý; Chopí chudáka se mocímermo, Vynese ho vzhůru všecek laskavý: Často když dvé válčí, jako vosy Proti sobě, vítězívá kdosi. V Čechách v drahném čase, v městě jistém, Leží v pravopravo, v levo, na západ a jih, Na východ a sever, jak se místem Postaví kdo: došel snad vás o něm slych. Obec hemžila se jako v roji, Vyšlehvší se ve svátečním kroji. Rychle chvátá přímo do radnice, Určeno jest měšťanosty volení, Dychtí vědět, kam as holubice, Na čí rámě vezme sezení. Jen dva vynikají za čekance, Měvší chvalořečníky a hance. 124 Proslav byl sic sprosták, ale jmění Získalo mu v městě slovútnost; Pro ně za rozšafného se cení. Soudruh Vnislav měl též mohútnost, Byl muž zběhlý, ouřadu jen žádal, Odporcem že spásy neukládal. Volí se již, sbírají se hlasy, Sypou se již z měšce; a hle, setkaná! Strachují se mnozí, komu asi Bílá kulička ctná bude nadaná. Mnohým silněji tu srdce tluče, Mnohý cítí napřed hořkost, žluče. Volení se předevzalo znova; S dychtivostí osudu se čeká zvěst, Zvítězí-li strana Proslavova, Čili pro druhého vyvine se čest? A hle, nevylíhne se tu žádná přednost, Předešlá se vyjevuje jednost. A když setkali se do třetice Stejné hlasy, tu pak sami nahlíží, Že se nevyvedou z pletenice, Že se sotva mezi sebou přiblíží. Přednosta jim usnešení radí, Jakby odstranili, kde co vadí. Počal také jeden řečit z obce: „Víte, kterak naše město mužmi ční, Na místě dvou máme jich zde kopce; Mnohý jistě všecko to, co to dvé, ví. Co má mnohý z nich tu za nápady, Ti jsou rozšafnosti pravé sklady. 125 Víte, jak se u radnice cesta Ouží? Předkové již chtěli tento dům Odstrčit dál, k oslavě by města Sloužilo to; nepoved’ se slavný skum. Zvolen budiž onen, kdo v tom znikne!“ Nato jiný z obce takto zkřikne: „Vyvede to hrnčíř Okopánek, Víckráte to v rozmlouvání ponavrh!“ Chudobný byl, nejmenší měl stánek, Poctivost a čilost jevil. Smích se strh! Neb byl v městě nejvíc nepatrný, Tento návrh drží za větrný. Zbíraly se hlasy zase znovu; Každý odporci se pouze vyhybal, Každá strana chtěla předc stát v slovu; Proto mnohý z nich hlas nejmenšímu dal. A tak vyvolen byl hrnců tvorce! Proslavovi bylo při tom horce. Mnozí křičí: „Nechcem hlinomazu Poddani být! byloby to pro nás škvír! Před chudákem,chudákem kterak nížit vazu?“ Hlukot povstal, co když hučí mračen vír. Až pak předce Vnislav přišel k mluvě, Takto řečí, k pokoji je zůve: „Jestiť jeden měšťan jako druhý, Není vyvolenec bez duševních vloh. Vinnen není, že ho osud tuhý Tlačí, že dán není obichu mu roh. Dejte mu jen peněz skrovné necky: Rozum bude míti nadevšecky. 126 To vše vynahradí jeho zběhlost, Neb byl v světě daleko a široko; Ptejte se ho jenom na rozléhlost, Uvidíte, kterak zajde hluboko. Často mnohému z vás bytně radil, V chování též nikdy nezavadil. Myslit bude v obci na opravu, Její zvelebení ukáže nám čas; On váš návrh držeti jest v stavu: Za něj vystrojím vám dnešního dne kvas.“ Utichla tu všecka disputace, Vysílá se k němu deputace. Tato s hudbou k vyvolenci kráčí, Zazní pod oknama trub a bubnů zvuk; Hrnců kujec v hlíně ruce máčí, Trhne sebou: „Co ten znamenat má hluk?“ Od kroužidla svého rychle vstává, Hlínu s prstů sobě otřepává. Jeví se mu, co mu určil osud, Jakou důvěrnost má k němu měšťanstvo. Jako okouzlený stál tu posud. Opakuje zprávu velkou vyslanstvo. On dí: „Nemohu tu přijmout hodnost, Přineslaby mi jen samou škodnost.“ Přiskočí sem žena, držíc koště, Podepřevši rozsteklená sobě bok, Postaví se hrdě proti poště, Praví: „Já řku, obraťte hned nazpět krok, Já se musím o manžela zastat! Chcete posměch tropit, aneb chlastat? 127 Nedám dělat z svého chotě blázna! To jste dobře přišli! berte se hned zpět! Raděj po dobrém se hněte zprázna – (Hrozí koštětem – tu mnohý při tom zbled), Sice použiji svého práva, U chudobných nesmí bydlet sláva!“ Marné bylo přemlouvání, řeči. Vnislavovi se to časně doneslo; Zvrátit tvrdou mysl bral si péči, Napadlo mu vnadit jeho řemeslo, Z jeho strany pádí celé řady, Pokoupiti hrnců, žbánů sklady. Pozorujíc žena vyvolence, Jaký se jim v příští vyvine ven zisk, A jak řemeslo jim šlo jen tence, Praví: „Muži, pro nádobí trvá trysk; Přijmout musíš hodnost bez okolků, Přát mi musíš něco na chocholku! Musíš mi též nový oblek koupit, Teď se budou na mne dívat sousedky, A tak povolím ti v slávu vstoupit; Pomohu též mířit opletky, Nepřestanu tobě také radit, Sic se budu, jako jindy vadit.“ Vyvolenec předc se drobet leká, Osudovým rozmarem jest jat, Pod štěstím,štěstím že často zkáza čeká, Béře na sebe předc sváteční pak šat, Kráčí do radnice povážlivě, Očekává ho tam všecko chtivě. 128 O dobru tam téhož města řečí, Jak jest skvělá obce povaha, Že lze přenesti dům radní péčí, Složena jest od něj přísaha. Na zdraví se pije mnohý žbánek, Volá vše: „Ať žije Okopánek!“ Mnohý snad chce vědět, dům-li radní Odstrčil dál, jak se zavázal? Jaké byly konce jeho zadní, Co vše mudrák hrnčíř dokázal? Rozmnožil tenť obci nové příjmy, Co se nedá všecko dělat s nimi! Na sebe též při tom pamatoval, Půjčkou přítele se brzy zmoh’, Průmyslem svůj statek rozmnožoval, Jeho domek jevil vyšší sloh; Ba i nejvyšší byl jeho stánek, Velkým mužem byl teď Okopánek. Když tak nashromáždil obci peněz, Radnici dal obrátiti v rum: A tak na jiné ji místo přenes; Skví se s věží nový radní dům, A tak splnil obci svého slova; Hrnčíře mít žádá město znova. 129
Poutnice.
Procházel se Bohuš u Mže břehu, Na pohlaví krásné zanevřev; Uražen byv od něj v žití běhu. Zarazil se, děvu sličnou zřev, Putující přímou cestou k Praze, Jevící však hodnost ve povaze; Kráčí ale bosa, za ní družka Nese obuv; jest to její služka. Vysost ukazuje děvy oko, Obličej však hrdou laskavost; Raněn se zdál druh být přehluboko, Nedala mu klidu zvědavost. Byl muž vážný, sloužil věrně králi, Pro pravost si přísnou dobyl chváli; Zámožen byl, v nejvnadnějším věku, Povrch obličeje jevil vděku. Přituliv se k ní, dí: „Pěšky sice Stupujete, ale bez pochyb Podle nosby jste vy panovice; Nejspíš nějaký vás váže slib. Odpusťte však té mé všetečnosti!“ – Pohledla ta na něj v laskavosti; Zalíbil se jí též v prvním vzření, Takto se tu dává do řečení: „Jevit všecko, trvaloby dlouze; Kutské panství měli předkové, Zbyly nám jen z něho trosky pouze; Druhé odjali nám krutí časové. 130 Přetěžko jim bylo v bouři volit, Nedají se vášně uchlácholit: Nejvíc třeštěnci se ve vír vrhnou, Tak i povážlivé s sebou strhnou. V bouři radí se sic uprchnutí; Však ti páčí se vždy za zrádce, Často soupeř křivdou k zbrani nutí, A pak jest tu krutý odplátce. Komu není posvátná as volnost? Trpí potom krutě za plápolnost; Předci důvěřili na odplatné Právo: lidské usudky jsou matné. Kupec statku cítil ustrnutí, Dal nám dvorec, na něm hryze rod, Syni volí boje, vznik v nich kutí, Dcery klášter, nechtí-li pást skot. Tento osud také na mne čeká, Mysl má již po blahu tom těká; Zavrhla jsem neslušného sňatku, Nechtíc opustiti schřadlou matku. Samotna jest; ta se zaslíbila, Ve chrám pražský vykonati pout; Ulohu tu ale nesplnila, Nemohouc se s lože ani hnout. Slib ten za ni ráda vykonávám; Pomoc pro ni vřele očekávám. Spěchám!“ – Druh ji chtěl dát svezti dále, Zmizela v tom ale nenadále. 131 Pátrá po ní, od poutnic vše zvěděl, K matce její chvátá jeho spřež, Na blízku vše vypátrati hleděl, A již vidí téhož dvorce věž. Vejda do ní, tuť se matky tázal Po synovi, jevě, jaký vázal Osud oba: vece máť: „Vás vinu K srdci; ochránil jste život synu! Polomrtvý ležel na bojišti, Oloupený skoro do naha, Odnes jste ho v střelbě k prameništi, Vedla vás tam přízně odvaha; K uzdravení měl jste o něj péči, Vše vím, netřeba zde více řeči: Se vším jste ho v nouzi zaopatřil, Původ jste vy, že zas svoje spatřil. Má dceř Těchka znáti si vás přála, Jak vyhlíží skvělý Lidomil; Po tom jménu hořeti se zdála: Váš cit vlídný důvěru jí lil. To je děva, ta mě střeže, nosí, Po ní se mé slze někdy rosí; Vede péči o dvůr, bude blahý, Komu dostane se ten dar drahý.“ Vece cizí: „Chtěl bych prosit o ni; Oba známe naši postavu: Snad se ale k sňatku nenakloní, Zámožný jsem, ne však od stavu.“ 132 To se odložilo do návratu, Že se oznámit to musí svatu. Cizinec ten byliny jí radil, By ji podnět zdravoty zas zmladil. Jeda zpět, dbal, by ji neprominul; Potkal brzo na cestě tu choť: Jevil vše, a kdo jest; tu ji vinul V plesu k srdci, dí: „Blah váš byl chod! O vaši jsem žádal vroucně ruku, Matka zdála se být ve souzvuku.“ Dívka v překvapení ve nadchnutí Nezavrhla kvapné obejmutí. Vece ona: „Do chrámu jsem Páně Vstoupila; ved mě nábožný tam cit; Zdála se mi pošmourná tam báně – Najednou se v mysli zjevil svit: Jakby se mi blaho příští dnělo, Jakby libohlasně s hůry znělo: Dívko, máš být ve všem vyslyšena, Máť tvá bude jistě uzdravena. Co se týká vašeho zde přání, Srdce dávno klonilo se vám; Slyšet musím zlaté matky zdání.“ Druh dí: „Pro odpověd přijdu sám; Dám vás dovezt.“ To ta nepřijala, Aby svůj slib vroucně vykonala. Na své cestě plesá, chválí tvorce, Dosahuje otcovského dvorce. 133 Přijel k choti. Příbuzenstvo brání, Aby nezprznila tak svůj stav: Děva k němu jeví vroucné plání. Dí ten: „Zachránil jsem vojska dav, Přivlastnil si jiný mé zásluhy; Nebažil jsem dojít vyšší duhy: Potřeba-li bude ní se blýskat, Důkazem ji pravdy mohu získat.“ Přátelé předc přivoliti nechtí. A tu praví děva milostná: „Odjakživa udatenství šlechtí, Krášlí jej tu mysl vysostná; Jest mi roveň, marně nezápolím, Jej, jak pozůstává, sobě volím. Jistější jsou lidé v stavu nižším, Než vy v tak nazvaném slavném, vyšším. Za příklad si berte své ctné předky, Povinnost jest zastupovat vlast, Bránit práva krále: tu se v pletky Lehce vrhnou, jaká potom strast? Přichází vám draze podnět lesku. Nižší najdou k Štěstině spíš stezku; Šetří lásky, plod svůj vedou k předu, K pravé výši, ke svatyni vědů. Já od něho nijak neustoupím, Nebudu-li moci pro něj žít, Pro skvělého muže; neoloupím Já se o něj: tak mě nechte sjít. 134 Jaké máte v mysli za předsudky? Muže šlechtí skvělé činy, skutky; Povaha jest jeho znamenitá.“ Nechválí to přízeň pánovitá. Záleželo všecko na mateři; Ta již nabývala zdravoty. Tato žila všecka zdárné dceři, Dí k ní: „Dojdeš jistě blahoty, Jíž jsem v stavu vyšším neshledala.“ Svojátkům tu požehnání dala. – On ctí potomkyni předků strastných, Ona výši ducha v dobách šťastných.
Nucené manželstvo.
Rodičové z obojích stran sňatky Umluvili, poklad se tu snes; Mní, že oblaží je skvostné skladky, Smlouva u nich působila ples. Dětí nechtěli se ani tázat, Domejšlí se, že jim volno kázat. Děti nejevili obapolnost, Po zlatu sic dychtil činný druh; Ji však vnadila vždy mysli volnost, Odporuje bez lásky ten kruh Nosit, posléz osudu se poddá, Tak se s nemilostným chotěm oddá. 135 Svazek uzavřen byl skvostným kvasem, Brzy na to vyskyt se již spor; Mní se, že se poddá všecko časem, Rodičové urovnali vzdor. Když ti zašli, dí ta: „Mám své jmění, Netřeba mi žíti v podrobení. Manželstvo jest smlouva obapolná, Žádá z obojích stran svolení; K němu s tebou nebyla jsem volná, Přivedlo mě k němu nucení; Musela jsem, jsouc jen pouhé děcko, Dle rodičů vůle konat všecko.“ Odpoví druh: „Vím já, co v tom vězí; Mílek bývalý se vrátil zpět, Nechceš pozůstati v slušnu mezí, S ním se scházeti tvůj chýlí zhled. Neouhonná šlechtí ženy mravnost, Nevraží se v světě na ohavnost. Sok byl vždy již lehký, tvůj tě otec Nechtěl zasnoubit s ním; předzvídal, Že mu pozůstává sotva kotec, A tak pod ochranu mně tě dal. Přál jsem ti vše slušné vyražení, Při tom rostlo stále naše jmění. Poslyš rozumu hlas spásonosný, Ne však srdce těkajícího; Bylby ouraz pro rod nehonosný Rozdvojení; není stav tvůj jho. Jestli odemne se předce trhneš, V propast záhubnou se sama vrhneš.“ 136 Družka vece: „Neseš ve všem vinu, Řekla jsem, že cítím nenávist Proti tobě; u tebe že zhynu; Pro jmění’s mě přijal za kořist. Sok byl vzdělaný, a jen se spustil Z zoufalosti, a tak masopustil. Dlouho kojím proti tobě mstivost, Nikdy jsem tě nemilovala; Nenávidím teď tě pro žarlivost, Poslyš, co jsem neusnovala: Připatřiti budu tvému soku, Želet nemám nikdy toho kroku. Kdyby to byl i sám ďábel lítý, Chci a musím ho předc milovat; Život blah s ním bude pospolitý, Teprva se budu radovat.“ Nebyla již nijak k ukojení, Záhy stíhalo je rozpojení. Věk jí libě s novým mílkem plynul, Vnadil oba staré lásky žár; Mohútný stav ale při tom hynul, Neslyšel se nikdy žádný svár. On jí sloužil, k ní se stále plichtě, Po jejím však jmění tajně dychtě. Upřímností ona lichocení Páčí, on se před ni často vrh, Když tak přilákal si její jmění, Nenadále s nímtě od ní prch. Bylo jí tak, jakby byla hromem Tknuta, aneb sesula se s domem. 137 Není lehko ztratit milovníka, Všecko jmění: rostou posměchy; Nedostíhnout pomstou nevděčníka, Ostat prázdna každé útěchy; Patřit s sutí nádhery své svislu, Sotva dýchá v pomámení smyslů. Posléz zašla v pouhé šílenosti. Nejisto jest volit bohaté; Zvlášť kde choti cítí ošklivosti: Nosit musí čelo rohaté. Nad příhodou se druh také soužil, Stav se jmění v strasti jemu oužil. Nespojujte, co se nenávidí; Bylby přišel jemnější jí vhod. Tak se všecko mamoněním šidí; Zde moh’ linout šťastnější všem chod. Byli oba blízko zřídla blaha: Předevzít se měla lásky dráha.
Matka udobřená.
Přišel syn k své matce; byla paní hrdá, Přitom ale mysli ušlechtilé; Byla dobrotivá, k neslušnostem tvrdá: Panovala v rodu zvítězile. Duch a líce byly čisté, jaré, Jako mívávaly Češky staré. Když kdo snuboval se s dcerou lepotvárnou, Obdivoval ještě matku zdárnou. Tato vece: „Čas jest, stav tvůj změnit, 138 Vynašla jsem tobě vnadné děcko: Co jen srdce žádá, najdeš u ní všecko.“ Odvece syn: „Chci se ženit; Našel jsem choť, skví se v libém jaru, Též i ve vysokých ducha darů; Jestiť ctnostná, milostná i tichá, Vzývá nebe, střeže bázeň boží; Láska převedla nás; ona vzdychá, Důvěřuje v tebe, pleše nad obnoží; Máti považ! kdybys mohla v tajnu koho Zavražditi, získati tím mnoho: Vím, žebys to předce neprovedla. A tak kdybych já ji zapudil, Máby mohútnost se sice zvedla, Ale ji bych navždy ochudil, Skoro zavraždil též; vroucně dané sliby Nemají ach! u poctivých najít chyby. Nechci ji tak na ten způsob zloupit, Také bez tvé vůle v ten stav vstoupit. Uděl dovolení!“ – Matka hlavou vrtí; Toto její záměr v mysli drtí. Přikročí v tom ušlechtilá druže, Před matkou se na zem s vnukem kloní, Ruku líbajíce slze roní. Snad ten pohled srdce matky zmůže? – Toto všecko s citem matky hýbá, Pozdvihla ji, vnuka líbá, Praví: „Zdá se, že jsi dobře volil.“ I on slzel; pláč ji také polil. 139
Jízda ženicha na námluvy – jak botu ztratil.
Štvaný přišel dohazovač K váhavému ženichu; Pravil: „Tenkrát si snad získám Na námluvy kožichu! Deset let tě stále vodím Od nevěsty k nevěstě; Kde jsem o nějaké zvěděl, Byli jsme hned na cestě. Co tu vody odplynulo, Co se děvčat provdalo! Byli mezi nimi hodné, S kterými se váhalo. Chceš-li se předc oženiti, Musíš oči zamhouřit; Nic to na plat, dal jsem častěj Pro štěstí tě podkouřit. Tyť jsi denně hubenější, Ač tě domek nadýmá; Zanech všeho vybírání, Každá si ho nevšímá! Tu ta jest ti silných oudů, Ta zas drobet zubatá; Ta zde pro tě tuze bystrá, Ona málo bohatá. 140 Tak se marně natrmácím, Dal jsem tobě na sliby; Nedržíš jich, dej si pozor, Splatím ti tvé výhyby. Chci tě ještě posléz dovest K rozhlášené nevěstě; Ta jest krásná, krev a mléko, Stále touží po městě. Tchán má peněz jako tříštěk, Mnohý po ní zápolí; Vězí v tom však malá chybka, Test však všemu přivolí.“ Rozhorlený ženich zvolal: „Zde mi chyba nevadí; Kůň a žena bez chyb nejsou, Jmění vše již nahradí. Obdržíš víc, než jsem slíbil, Od paty tě ošatím, Dočkám-li se krásné ženy, Ní-li budu bohatým?“ Starosvat tu dále praví: „Pustíš se tam jízdecky, Tak to patří ženichovi, Aby se pnul nad všecky. 141 Na koni jsi nikdy nejel, Moudrého sesi vypůjčím; Nic se neboj, drž se sedla, Snadno tě to naučím. Scházejí ti ještě boty, Těch jsi nikdy nenosil; Opatřím ti hezky volné, By jsi se v nich honosil. Její obydlí ti povím Teprva až na cestě.“ – Strojil se choť celý týden, By se líbil nevěstě. Sedí v sedle okrášlený, Klobouk strmí třírohý, Plášť se po ramenou věje, Hrabá nosič čtvernohý. Poznal jezdce, hned se spíná, Po dvou chodí v městyšti; Lid se sbíhá vyzvědačně, Hemží se co v tržišti. Štěstí, že se chopil sedla, Sicby dolů s hrkem slít; Komoň tropí ryky bujné, Choť si přeje pěšky jít. 142 Div to! byl kůň kost a kůže, Dávným věkem plesnivý, Že se spínal? Šalomounek Poděsil ho třeštivý. Jede dále po palouce, Kde se pase klisen skot; Týčí se zas jako svíčka, Jezdci kane s tváře pot. Pastevců se shluknul zástup, Zasáh’ koně mnohý bič; To ho zcela poplašilo, Pádí s jezdcem k lesu pryč. V houští pozbyl dílce pláště, Kůň se více roztouže, Slepě cválá dál a dále, Vrhne se pak do louže. Nemoha se vyšvihnouti, Válí se tak v chobotu; Jezdec měkce v blátě vězí – V bahně přišel o botu. Kůň se předc zmoh’, potřásal se, Domov maje v paměti, K němu chvátá, nedbá na křik; Počíná zas bujněti. 143 A hle, do stavení vjíždí, Vychází tu dívka, test; Znamená, že dle popsání Na určitém místě jest. Tu hned ouraz vypravuje, Praví: „Jedu ze města; Přivádí mě čestná pověst, Nad ní krásná nevěsta. Chci si volit ženu z lásky, K tomu zrovna bez peněz; Těch já nemám zapotřeby, Něco jsem jich pro ni snes. Mámť já obchod, tovaryše, Domek, v něm i poschodí; Všecko pěkně pro nevěstu, Ať tam sama vévodí.“ „Věřím to vše, prudkost lásky Zkusím snadno,“ dí mu test; „Musíte se podrobiti, Výnosný můj obchod vest. V městách znáte všickni dříti, To vám zvelebuje chléb; Hřebec, co jste na něm přijel, Byl můj, nyní právě zheb. 144 Zde nůž máte, šetřte kůži!“ Ženich mněv, že v hájovně, Jak se ulek’, když tu seznal, Že zde stojí v rasovně. Zamluvil to, však se vykrad’ Odtud: to jsou trampoty! Co mu řekne hospodyně, Když přitíhne bez boty? Na cestě se setkal s smlouvčím, Pustili se do sebe, Tento praví: „Zač já mohu, Vina padá na tebe. O chybě jsi nechtěl slyšet, Koně dostals starého; Někdo ti ho očaroval, Nemohu nic za něho. Ženichům se lecos stane; Tomu kola zamrznou, Jinému, když jede z námluv, Soci záda vydrhnou.“ Vece ženich: „Já vše snesu, Ať se to lid nedoví; Cech by mě skříp’ pokutami – Posléz mě snad vypoví. 145 Řekne, že jsem nepoctivý, Každičká mě zavrhne; Splním sliby, tvá-li chytrost Z ouzkosti mě vytrhne.“ Praví smlouvčí: „Nabuď ducha, Mlčením vše napravím; Přijdem domů samou nocí, Všem se směle postavím. Ráno půjdem na námluvy K tetě; jest sic hrbatá, Dávno po tobě již touží, Trošku jest předc bohatá. Co máš jinde štěstí hledat?“ Ženich se tu utišil; Vše to schválil, na námluvy Na ráno si přispíšil.
Podvyšehradská hlubina.
Osud temný pod Vyšehradem Sídlí: veslujícím hrozí tůně. Žehnejme se, když tam pojedem. Vltava tam mnohé chová v lůně, Pod vodou prý zelený má pán Kouzedlně usnovaný stán. 146 Ctibora a Slavku, sličnou choť, Vnadívalo toto položení, Nosívala to dvé hbytá loď, Nacházelo v plavbě opojení; Na ní se i často houpalo, Někdy byloby se skoupalo. Chodí po břehu si pospolu; Větřík od Zbraslavi libě věje; Praví ženich: „Plujme k Podolu; Ve křovinách hejno ptactva pěje, Vnadí nás tam květem sněžný břeh, Odtamtud nám vane vonný dech.“ Vstoupili v loď; v plutí milostné Písně pěli, všecko při nich křálo. Prchaly jim doby radostné, Nebo dvé to láskou vroucí plálo. Vděčně obrací se ku Praze, Jeví, jak jim v srdci přeblaze. Druh dí: „Zhledni, na skalí kdo ční? Posílá ti políbení rukou, Líce se ti podezřele rdí; VzeklostVzteklost se mne mocní, zajdu mukou.“ Děva praví: „Jen ho šílit nech! Tvou jsem věčně, nenávidím všech! Kam to pluješ, tam co Libuše Mnohé shladit dala, k strašné skále? Dlí tam vodník!“ – Dí druh: „Miluše, Hle, jak dává znamení ti stále; Skončit se to musí, radš chci sjít, Nežli takto stále v strastech žít.“ 147 Dí ta: „Přestaň šílit! Vichr prach Na silnici do kotouče zdvihá; Blíží se sem, klíčí mě tu strach. Dej se rychle v levo, tamto číhá Na nás zhouba jistě patrná, Kocábka jest naše chatrná!“ Odvece druh: „Neděsí mě vír, Tenť již s naší lodí sem tam zmítá, Přestane mě v srdci hrýzti štír; Mysl má tu dobu vroucně vítá.“ Řeka rozvášněná celá vře, Děva poděšená strachy mře. Když tak kolotá se sem tam loď, Děva ztratíc váhu, v mok se vrhla. Druh předc zachovat chtě skvělou choť, Sápe po ní; ta ho s sebou strhla. S živly zápasí tu; křičí lid: „Pomoc! pomoc!“ Nemoh’ zniknout skyt. Nebyl k nalezení nikde sok. V vášnivosti nelez v nebezpečí, Sic jsi ztracen, zlý duch ouklad ok Tenkráte pak nejjistěji léčí. Jeví lidstvo pro ně podnes žel, Že je jiný osud potkat měl. Rozpráví se, že se v noci zpěv Děvin s skály slýchá za měsíce, Že jest bledá, že jí schází krev, Trudnost že tu jeví její líce, Pak že koná se skaliny skok: Žblunk! v tom že ji zhltí chladný mok. 148
Don Juan.
V zemi vlaské poutník na své cestě Po trosce se táže pastevce; Ten dí podepřený o dřevce: „Jest to Ďáblíkov, on zašel v trestě, Druhdy podivný tam bydlel pán, Totiž hbitý, proslulý Don Juan. Přemnoho vím, byl jsem jemu služný: Tenť pak skoro jako holoplus, Mnohý čilý vykonal již kus. V mládí hned ved’ život dobrodružný. Otec, by se mu předc nezvlčil, Do světa mu jíti poručil. Tamto v Madridu zřel v lících růže, V Paříži pak řasy po tence, Za to v Němcích mnoho růměnce, V Lisabonu syvé pletě kůže; Pro cvičenou hleděl cestovat, Učily ho dámy milkovat. Otec zemřel. To co jindy dusil, Vypuklo teď; marnil v okusu; Spěchal žitím jako ve klusu, To co kázal, vykonat jsem musil. Vnadila ho každá nevinnost, Těžká byla ta má povinnost. 149 Byl to panoš samé podniknutí, Pouhý důvtip, bystrý jako sup, Z daleka již vyhlíd’ vnadný lup, Samé vděky bylo jeho hnutí. Vzhledem kouzlil, jakby uměl čar, Často sem tam lítal mnohý dar. Oblek jeho prostopášnost značil, Krášlil vždy jej mnohý skvělý šperk, Čepík s pery, mečík. Mnoho herk Vycvičených jízdou zkřivolačil; Nadýmal se ve své nádheře, Žil tak v klamné štěstí důvěře. Plál tam, kam ho nesly samy vášně, Kde se jenom vyskyt’ jaký květ, Dychtil po něm jako kazisvět; Neznal žití nežli prostopášné, Ženstvo považoval za svůj plen, Pozorovav při něm rozdíl cen. Zanášel se velikánským směrem: Totiž podmaněním všechněch kras, Nasadil on při tom víckrát vaz, Zvítězíval v boji kolikerém. Nechtěl se dát tíží obmezit, Mněv, že musí všudy zvítězit. Projel velké města, mnohé země: Ve Vlaších ctil vnadné kněžice, V Špaňhelsku pak horké kráslice, V Anglicku též našel sličné plémě; Zabral se i schválně do Řecka, Neopominul též Turecka. 150 Přichýlil se také k mnohé krásce – Ta ho vyplatila na dobro, Jinde ledakdy s ním zostra šlo, Lepšit se měl tento květůzkázce. Toho všeho si nic nevšimnul, Jako jindy se zas vzhůru pnul. Kdyby snad byl svržen do propasti, Onby se zas v brzku celý zmoh’, Stavěl se zas jinde jako Noh; Jaké pro něj zakusil jsem strasti! Pomohla mu často hbitá lest, Často prchnutí a často pěst. Mnohým sokům nadělal dost strachu, Mnohý otec ukryl před ním dceř, Mnohý manžel jej co lítou zvěř Nenáviděl; můj pán na šmotlachu Nedbal, však on nelákával sám, Bažívalo po něm mnoho dám. Jeho žití bylo marnotratnost: Věčné hody, věčné hejření, S stejným spolkem plesné kvasení, Při tom bohatýrská nemalátnost. Ke kráskám byl pouhý něžný cit, Za přelud jen držel mravný styd. Ale co jest mnoho, to jest mnoho! Ještě nevykonal cesty půl, Daleko si sadil k métě kůl; Zavedlas ho po oslavě vloho. Množství žen a dívek, co on sved, Bylo slyšeti ho v sboru klét. 151 Zákon mlčel; ale mocnost vyšší Znamenala každý jeho svod, A že nepřestává tropit psot, Nářek podvedených neoslyší. Zní hlas: „Povrheli, zlosynu! Naplněna míra zločinu!“ Nad tím zaradovalo se peklo. Strojil panoš právě skvostný kvas, Vybídal tu nebe sboru hlas Hanebnými zpěvy. Vše se leklo, Když se zjevil pekelníků hluk; Ostal viset v ustech hudby zvuk. Můj ctný panoš celý sezelenal; Náramně jsem se já také lek’, Neb jsem naháněním trávil věk, Rychle jsem své čelo naznamenal. S tím se upokojil vzácný sbor, Panoš zpouze se tu, tropil spor. Co pak zmůže proti obru moucha? Velký panoval zde vůkol šum, V chvílce z hradu způsoben byl rum; Po něm nezbylo ni kousek roucha. Mně jest vykázáno ovce pást, Když mním na to, počnu se zas třást.“ 152 Obsah. Předmluva3 Básnictví a básník5 Čáka vlasti6 Básnictví7 Přírody romantika8 Láska9 Soumrak v oudolí u Žebráku10 Točník12 K památce Antonína Puchmýra14 Při mohyle Jana Nejedlého17 U rovu své milenky19 Loučení labutí21 Pravá cena23 Otčina25 Drahá obraznosti27 Na náš věk28 Věk nebásnický30 Hudba32 Hvězdářství33 Na N. N.35 Na Prahu38
[153] Bubeneč41 Žití43 Básník v ohradě44 Rozmlouvání (Věstoň a Miluše)44 Motýl46 Komu zpívám47 Zpěv47 Pěnice48 Zlomek rozmlouvání50 Vyjasnělost50 Dvé milenek52 Vroucí umělec53 Lel a básník54 Na Želku55 Spor citů57 Osud protivný58 Loučení59 Zpěvkyně60 Na Květku61 Příčina zpěvu o lásce62 Oslepený slavík63 Bouře lásky64 Osvícená přítelkyně66 Na nespokojeného vzdělance68 Svévolné děvče69 Láska platonická70 Déšť70     Na Těchnu71 Volení ženicha73 Chladná láska74 Láska manželská75 Prozřetelná milovnice76
[154] Rozvážlivá dívka77 Vědectví a náboženství77 Lel nevítězný78 Ženstvo78 Pověst ženská79 Volnost a láska79 Hojnost nevěst81 Odhodlaný milovník82 Rada ženichovi84 Básnictví mlčení84 Věštění85 Čekání na ženicha86 Dívka nemocná87 Průvodnice88 Krása ohromná89 Žaloba90 Nehezká93 Pošetilé plání94 Básníci95 Matka a dcera96 Udobření98 Bezženec100 Pozvání přítele102 Věčná láska103 Posvícení104 Zvědavost105 Městský život106 Piják108 Básník a Mílek108 Dopis Vojtěchovi Nejedlému o pracovitosti109 Dska zaslíbení112
[155] Oda Horácova113 Šemík114 Volení měšťanosty124 Poutnice130 Nucené manželstvo135 Matka udobřená138 Jízda ženicha na námluvy140 Podvyšehradská hlubina146 Don Juan149
Oprava.
Na stránce 131 řád. 25. po slovech: Slib ten atd. přidej: „Pomoc pro ni vřele očekávám.“
E: av; 2002 [156]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jan Hostivít
(Tiskem Jana H. Pospíšila, činného ouda českého národního Museum.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 156