U rovu své milenky.

U rovu své milenky.
Při tvém sjití tekly slzy hojné, Náramný mě svíral srdce bol, Co jsem musel dusit za plápol, Vypráhly předc časem toky zrojné, Uprchla mi všecka v světě slast, Osud sypal na mne pouhou strast. 19 Takto zříme podrcenou matku, Která v světě všeho štěstí skyt V děcko kladla, když mu zhasne svit, Stojí všecka podrcena v zmatku, Jímá srdce jí žel ohromný, Zachází tu svět s ním přítomný. Posléz zdá se stuhlá, tratí cit, Tratí pamět, kde jeje, ani neví, Náramná tu ouzkost arci leví Smyslům pozbytým, v tom dojde klid; Taktéž nad ztrátou jsem užasnul, Její pád tak s bytostí mou hnul. Zmoh jsem se pak, mocnost obraznosti Počala se zase vracet zpět, Mizely pryč tupost, citu led, Žil jsem ve snách prchlé minulosti, V dobách, kdy se jevil blaha máj, Rov mi ostal, prch mi všecek ráj. To jest ono místo, ona nyva, Kde ji potkala zlá nehoda, Pryč jest rozkoš, všecka lahoda Zřídlící se, dokud byla živa; S ní tak zašel milostenek vděk – Jaké blaho věštil mladý věk! Rád bych sypal na tvé místo kvítí, Jevil, kterak tebe miluji, Potajmu jen pro tě běduji, Tajně věštím, co mé srdce cítí; Ať dá osud mně i celý svět: Nevrátím se odtud do něj zpět. 20 Nad tebou předc mnohý ustrnutí Cítí, mně se prejští slzí tok, Vinou páčil by to mocný sok; Pročež tajím, co tak srdce smutí, Mnohý poutník vynajde tvůj rov, Řekne: „Zde dlí poklad, skvělý kov.“ Leží u tě převrácená urna, Pamětníkům čeří slze žel, S nimi zvěst tvůj zajde, an se skvěl; O tobě znít bude zpráva chmúrná; Posléz zhasne v tmavou nepamět, Pověst na tě kácí křivou změt.