Loučení labutí.

Šebestián Hněvkovský

Loučení labutí.
Slyš, co to zní za souzvučný hlas! Zefír ho sem milolibě nese, Plný milostného kvílení! Snad to poslední zpěv labutí? – „Milé skály, utěšené lesy! „RadostněRadostně jste srdce podjímaly, „KdyžKdyž jsem ploula na hladině řeky, „KdyžKdyž choť, při mne veslovavší, hrdnul, „KaždéKaždé křoví do srdce slast lilo, „KaždáKaždá trest a zpružná rákosina! „VyVy jste rostly pro blahotu naši, „VšeckoVšecko na vás zřelo s laskavostí! „VyVy též stromy hrdé, věkovité „VidělyViděly jste blahožití naše, „KdyžKdyž jsme své tam vyváděli plody, „Z novéhoZ nového se žití radující; „TuTu jsme zcela blažili se v plesu! 21 „O tyO ty slunce, jaké plesné city „BudiloBudilo jsi v nás hned na osvitě! „VítaliVítali jsme tebe vroucím zvukem, „PělyPěly oslavu tvou ptactva davy, „VůníVůní dmulo kvítí balšámovou! „KdyžKdyž jsi zašlo, podjaly nás trudy, „JakbyJakby zhasnout mělo všecko žití; „NávratNávrat tvůj nám vzkřísil nový život, „MémuMému choti nebudeš víc svítit, „HlavaHlava klesla, zmizel podnět žití; „BědaBěda! nemám tebe spatřit více! „PokrmPokrm všecken se mně zošklivuje, „VšudyVšudy hledám laskavého druha, „VolámVolám na něj upřímnými zvuky; „VíceVíce se hlas jeho neozývá. „BolBol mě klíčí, rozdrtí mně prsa, „VycházetVycházet tě slunce neuvidím?! – „CoCo to? podjímá mě nadechnutí, „VidímVidím ve osvitě nové příští, „ZřímZřím zas chotě, patřím nové slunce, „ZjevujeZjevuje se vyšší blahožití! „CítímCítím to teď, co si často řečil, „VousatýVousatý ty muži, bydliv v skalách; „OhlasOhlas opakovával tvou mluvu: „„Není u vesmíru smrti žádné, „„BožskáBožská jiskra jestiť živobytí, „„NemůžeNemůže ta nikdy v světě zajít, „„BlížímeBlížíme se k nejvyššímu duchu, „„DalekáDaleká tam, předaleká cesta, „„NežliNežli dojdem nejvyššího stupně, „„NežliNežli dojdem k tvořícímu svitu. –““ „NemýlíNemýlí mě nynější má citnost, „PrsaPrsa jímá neukojná touha, „PudíPudí vřele po neznámé říši! „PamatujiPamatuji, co muž posléz řečil, „ObrácenýObrácený k nebi v důvěrnosti: 22 „„Stojím osamělý, večer hrká „„ŽitíŽití mého, jej jsem nepochopil, „„AnAn se jevil v okouzleném svitu. „„PřepodivnýPřepodivný, tajemstlivý plamen! „„JižJiž se hrkem půlnoc na mne valí, „„NebojímNebojím se, šerá noci, tebe! „„SvítiloSvítilo mi jiné světlo v duši, „„NaplnilyNaplnily nadějí mne hvězdy. „„OkoOko rozumu mír věčný ducha „„PochopiloPochopilo, jistí neskončenost! „„V svituV svitu pluje, jiných dojdu krajin, „„CítímCítím nový porod, svit se kmitá „„JitřenkyJitřenky té nové!““ – „KlesnaKlesna dokonal. „NejsemNejsem marně nadešena touhou.“ – Též ta hlavu sklonila, zpěv dozněl: V duchu však zní ohlas temné věštby.

Básně v knize Nové básně drobné: