Slyš, co to zní za souzvučný hlas!
Zefír ho sem milolibě nese,
Plný milostného kvílení!
Snad to poslední zpěv labutí? –
„Milé skály, utěšené lesy!
Radostně jste srdce podjímaly,
Když jsem ploula na hladině řeky,
Když choť, při mne veslovavší, hrdnul,
Každé křoví do srdce slast lilo,
Každá trest a zpružná rákosina!
Vy jste rostly pro blahotu naši,
Všecko na vás zřelo s laskavostí!
Vy též stromy hrdé, věkovité
Viděly jste blahožití naše,
Když jsme své tam vyváděli plody,
Z nového se žití radující;
Tu jsme zcela blažili se v plesu!
O ty slunce, jaké plesné city
Budilo jsi v nás hned na osvitě!
Vítali jsme tebe vroucím zvukem,
Pěly oslavu tvou ptactva davy,
Vůní dmulo kvítí balšámovou!
Když jsi zašlo, podjaly nás trudy,
Jakby zhasnout mělo všecko žití;
Návrat tvůj nám vzkřísil nový život,
Mému choti nebudeš víc svítit,
Hlava klesla, zmizel podnět žití;
Běda! nemám tebe spatřit více!
Pokrm všecken se mně zošklivuje,
Všudy hledám laskavého druha,
Volám na něj upřímnými zvuky;
Více se hlas jeho neozývá.
Bol mě klíčí, rozdrtí mně prsa,
Vycházet tě slunce neuvidím?! –
Co to? podjímá mě nadechnutí,
Vidím ve osvitě nové příští,
Zřím zas chotě, patřím nové slunce,
Zjevuje se vyšší blahožití!
Cítím to teď, co si často řečil,
Vousatý ty muži, bydliv v skalách;
Ohlas opakovával tvou mluvu:
„„Není u vesmíru smrti žádné,
Božská jiskra jestiť živobytí,
Nemůže ta nikdy v světě zajít,
Blížíme se k nejvyššímu duchu,
Daleká tam, předaleká cesta,
Nežli dojdem nejvyššího stupně,
Nežli dojdem k tvořícímu svitu. –““
Nemýlí mě nynější má citnost,
Prsa jímá neukojná touha,
Pudí vřele po neznámé říši!
Pamatuji, co muž posléz řečil,
Obrácený k nebi v důvěrnosti:
„„Stojím osamělý, večer hrká
Žití mého, jej jsem nepochopil,
An se jevil v okouzleném svitu.
Přepodivný, tajemstlivý plamen!
Již se hrkem půlnoc na mne valí,
Nebojím se, šerá noci, tebe!
Svítilo mi jiné světlo v duši,
Naplnily nadějí mne hvězdy.
Oko rozumu mír věčný ducha
Pochopilo, jistí neskončenost!
V svitu pluje, jiných dojdu krajin,
Cítím nový porod, svit se kmitá
Jitřenky té nové!““ – Klesna dokonal.
Nejsem marně nadešena touhou.“ –
Též ta hlavu sklonila, zpěv dozněl:
V duchu však zní ohlas temné věštby.