Podvyšehradská hlubina.

Podvyšehradská hlubina.
Osud temný pod Vyšehradem Sídlí: veslujícím hrozí tůně. Žehnejme se, když tam pojedem. Vltava tam mnohé chová v lůně, Pod vodou prý zelený má pán Kouzedlně usnovaný stán. 146 Ctibora a Slavku, sličnou choť, Vnadívalo toto položení, Nosívala to dvé hbytá loď, Nacházelo v plavbě opojení; Na ní se i často houpalo, Někdy byloby se skoupalo. Chodí po břehu si pospolu; Větřík od Zbraslavi libě věje; Praví ženich: „Plujme k Podolu; Ve křovinách hejno ptactva pěje, Vnadí nás tam květem sněžný břeh, Odtamtud nám vane vonný dech.“ Vstoupili v loď; v plutí milostné Písně pěli, všecko při nich křálo. Prchaly jim doby radostné, Nebo dvé to láskou vroucí plálo. Vděčně obrací se ku Praze, Jeví, jak jim v srdci přeblaze. Druh dí: „Zhledni, na skalí kdo ční? Posílá ti políbení rukou, Líce se ti podezřele rdí; VzeklostVzteklost se mne mocní, zajdu mukou.“ Děva praví: „Jen ho šílit nech! Tvou jsem věčně, nenávidím všech! Kam to pluješ, tam co Libuše Mnohé shladit dala, k strašné skále? Dlí tam vodník!“ – Dí druh: „Miluše, Hle, jak dává znamení ti stále; Skončit se to musí, radš chci sjít, Nežli takto stále v strastech žít.“ 147 Dí ta: „Přestaň šílit! Vichr prach Na silnici do kotouče zdvihá; Blíží se sem, klíčí mě tu strach. Dej se rychle v levo, tamto číhá Na nás zhouba jistě patrná, Kocábka jest naše chatrná!“ Odvece druh: „Neděsí mě vír, Tenť již s naší lodí sem tam zmítá, Přestane mě v srdci hrýzti štír; Mysl má tu dobu vroucně vítá.“ Řeka rozvášněná celá vře, Děva poděšená strachy mře. Když tak kolotá se sem tam loď, Děva ztratíc váhu, v mok se vrhla. Druh předc zachovat chtě skvělou choť, Sápe po ní; ta ho s sebou strhla. S živly zápasí tu; křičí lid: „Pomoc! pomoc!“ Nemoh’ zniknout skyt. Nebyl k nalezení nikde sok. V vášnivosti nelez v nebezpečí, Sic jsi ztracen, zlý duch ouklad ok Tenkráte pak nejjistěji léčí. Jeví lidstvo pro ně podnes žel, Že je jiný osud potkat měl. Rozpráví se, že se v noci zpěv Děvin s skály slýchá za měsíce, Že jest bledá, že jí schází krev, Trudnost že tu jeví její líce, Pak že koná se skaliny skok: Žblunk! v tom že ji zhltí chladný mok. 148