Podvyšehradská hlubina.
Osud temný pod Vyšehradem
Sídlí: veslujícím hrozí tůně.
Žehnejme se, když tam pojedem.
Vltava tam mnohé chová v lůně,
Pod vodou prý zelený má pán
Kouzedlně usnovaný stán.
146
Ctibora a Slavku, sličnou choť,
Vnadívalo toto položení,
Nosívala to dvé hbytá loď,
Nacházelo v plavbě opojení;
Na ní se i často houpalo,
Někdy byloby se skoupalo.
Chodí po břehu si pospolu;
Větřík od Zbraslavi libě věje;
Praví ženich: „Plujme k Podolu;
Ve křovinách hejno ptactva pěje,
Vnadí nás tam květem sněžný břeh,
Odtamtud nám vane vonný dech.“
Vstoupili v loď; v plutí milostné
Písně pěli, všecko při nich křálo.
Prchaly jim doby radostné,
Nebo dvé to láskou vroucí plálo.
Vděčně obrací se ku Praze,
Jeví, jak jim v srdci přeblaze.
Druh dí: „Zhledni, na skalí kdo ční?
Posílá ti políbení rukou,
Líce se ti podezřele rdí;
VzeklostVzteklost se mne mocní, zajdu mukou.“
Děva praví: „Jen ho šílit nech!
Tvou jsem věčně, nenávidím všech!
Kam to pluješ, tam co Libuše
Mnohé shladit dala, k strašné skále?
Dlí tam vodník!“ – Dí druh: „Miluše,
Hle, jak dává znamení ti stále;
Skončit se to musí, radš chci sjít,
Nežli takto stále v strastech žít.“
147
Dí ta: „Přestaň šílit! Vichr prach
Na silnici do kotouče zdvihá;
Blíží se sem, klíčí mě tu strach.
Dej se rychle v levo, tamto číhá
Na nás zhouba jistě patrná,
Kocábka jest naše chatrná!“
Odvece druh: „Neděsí mě vír,
Tenť již s naší lodí sem tam zmítá,
Přestane mě v srdci hrýzti štír;
Mysl má tu dobu vroucně vítá.“
Řeka rozvášněná celá vře,
Děva poděšená strachy mře.
Když tak kolotá se sem tam loď,
Děva ztratíc váhu, v mok se vrhla.
Druh předc zachovat chtě skvělou choť,
Sápe po ní; ta ho s sebou strhla.
S živly zápasí tu; křičí lid:
„Pomoc! pomoc!“ Nemoh’ zniknout skyt.
Nebyl k nalezení nikde sok.
V vášnivosti nelez v nebezpečí,
Sic jsi ztracen, zlý duch ouklad ok
Tenkráte pak nejjistěji léčí.
Jeví lidstvo pro ně podnes žel,
Že je jiný osud potkat měl.
Rozpráví se, že se v noci zpěv
Děvin s skály slýchá za měsíce,
Že jest bledá, že jí schází krev,
Trudnost že tu jeví její líce,
Pak že koná se skaliny skok:
Žblunk! v tom že ji zhltí chladný mok.
148