Kam chýlíš, věku našeho století?
Snažíš se sloupy zvrátiti mravnosti,
Tisíci lety utvrzené?
V nich blaho nalezli národové.
Mocně a krásně v důvěře kouzlo dlí
Věčného žití, tíseň a toužení
Jsou po něm v prsou mocně vryté,
Jichž v mysli tušení jeví příští.
Odjímáš čáku, trouse jen pochybnost,
Ta nezná vzkřísit života blahotu,
Noc věčnou kuje; kde se končí
Naděje, zoufalost mysli chopí.
Soběctví hnusné jest tobě zákonem,
Předsudkem pouhým jmenuješ svědomí,
Manželstva svatost otročením,
Blahem ti, popustit uzdu vášním.
Pro zisk ti není v světě nic svatého,
Vše máš prodejné: právo i zásluhy,
Manželství, zradu, vraždu, bludy,
Seješ i záhubu proti bratru.
Mníš, epikurství že tobě blahotu
Udělí stálou? Sitost a sichravost
Přivádí tělu; zoškliví se
Půvabnost života: ta tě přečká.
Pomni, na jakém stupni se nalezla
Ctná výše lidstva, důvěrou vedená
Ctnost střehla zdrženlivost blahou,
Zřelo se ovoce lidumilstva.
Kam se náchylnost poděla k pomoci
Svému bližnímu, z chudoby vytrhnout
Pud svatý, k dobročinění vznik;
Člověk jest člověku lítým dravcem.
Jak se potratí pocitu tušení,
A když za zákon rozumu zisklivost
Platit má, prchne blaho; cítí
Člověk vždy jistěji, nežli zhlíží.
Mníš, že vše se dá zákonem nahradit?
Neplodí ten, co přízeň a soucitnost
Vyvádí: dá se něco ztrátou
Volnosti působit? Smutné žití!
Bez pospolité lásky je mrtev jen
Život: kaž nutnost, vedři se v domácnost,
Poslední udus jiskru lidské
Volnosti; zdali to vypůsobíš –
Co náboženství? K vysosti důvěra
Kouzlí v žalostné úhodě, ve hoři
Utěchu; plodí vyšší mravnost;
Drž se jí, bez ní je kleslé žití.